25 C 74/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Folkovou ve věci Anonymizovaný odstavec proti Anonymizovaný odstavec o zaplacení 11 179,36 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 805 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 805 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 38 101,34 Kč spolu s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 11 179,36 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 179,36 Kč od 28. 9. 2023 do 10. 11. 2023 a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 7 374,36 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 11 179,36 Kč spolu s úrokem v kapitalizované výši 22 365,32 Kč, s úrokem ve výši 19,98 % ročně z částky 11 179,36 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení částečně kapitalizovaném částkou 8 361,66 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 11 179,36 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 31. 10. 2012 a dne 9. 7. 2012 dvě jednotlivé smlouvy o půjčce, na jejímž základě jí právní předchůdce žalobkyně poskytl peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a 10 000 Kč, jež žalovaná převzala v hotovosti, což potvrdila podpisem smluv. Nedílnou součást citovaných smluv tvořily smluvní podmínky smlouvy o půjčce. Před uzavřením smluv právní předchůdce žalobkyně řádně zkoumal schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, čímž splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru. Poskytnuté půjčky se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem v první případě ve výši 8 361 Kč, ve druhém případě ve výši 8 360 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v obou případech ve výši 1 277 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně, odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši 1 901 Kč (u druhé smlouvy 1 900 Kč) a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 183 Kč v 60 týdenních splátkách v prvním případě po 307 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 25. 12. 2013, ve druhém případě po 306 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 2. 9. 2013. Žalovaná své smluvní povinnosti z obou smluv nedostála, když sjednané splátky řádně a včas nesplácela, poslední splátka byla z její strany uhrazena dne 2. 4. 2013 (u první smlouvy) a dne 12. 4. 2013 (u druhé smlouvy), do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 16 195 Kč (v rámci první smlouvy uhradila částku 5 337 Kč, v rámci druhé smlouvy uhradila částku 10 858 Kč). Původnímu věřiteli tak vzniklo u první smlouvy dne 25. 12. 2013 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 7 093,30 Kč a na dlužném poplatku částky 5 930,70 Kč a u druhé smlouvy dne 2. 9. 2013 právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky ve výši 4 086,06 Kč a na dlužném poplatku částky 3 415,94 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 se žalobkyně stala věřitelem obou uvedených pohledávek, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalobkyně touto žalobou nárokovala zaplacení částky 11 179,36 Kč (7 093,30 Kč + 4 086,06 Kč) a příslušenství (úroky a úroky z prodlení), které zčásti zkapitalizovala (viz výše). Ani přes výzvu žalovaná dlužnou částku nezaplatila.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Listiny jí byly doručovány v souladu s ust. § 45 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) na adresu zapsanou v registru obyvatel SR a na další soudem zjištěné adresy. Podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 31. 10. 2012 a dne 9. 7. 2012 dvě jednotlivé smlouvy označené jako smlouvy o půjčce, v nichž se původní věřitel zavázal žalované poskytnout půjčky v obou případech ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s poplatkem v prvním případě ve výši 8 361 Kč (celkem 18 361 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 307 Kč, poslední splátku ve výši 248 Kč, ve druhém případě ve výši 8 360 Kč (celkem 18 360 Kč) v pravidelných 60 týdenních splátkách po 306 Kč, poslední splátku ve výši 306 Kč. Zmíněný poplatek byl tvořen úrokem ve výši 1 277 Kč, poplatkem za administrativní činnost u 1. smlouvy ve výši 1 901 Kč, u 2. smlouvy ve výši 1 900 Kč a hotovostním režimem splátek ve výši 5 183 Kč. Výše výpůjční úrokové sazby činila 19,98 % ročně, RPSN 63,93 %, resp. 63,91 % u druhé smlouvy. Nedílnou součást smlouvy tvořily smluvní podmínky (smlouvy o půjčce z uvedeného dne, smluvní podmínky, zákaznická karta). Z tvrzení žalobkyně, proti nimž žalovaná žádným způsobem nebrojila, vyplynulo, že žalovaná zaplatila poslední splátku dne 2. 4. 2013, resp. 12. 4. 2013, celkem uhradila částku 16 195 Kč (5 337 Kč + 10 858 Kč), zbývající část již nedoplatila. Pohledávky za žalovanou byly společností , právnická osoba, postoupeny žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 včetně seznamu postupovaných pohledávek). Dopisem ze dne 29. 9. 2023, který byl odeslán dne 27. 10. 2023, byla tato skutečnost oznámena žalované (zmíněný dopis včetně podacího lístku). K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána dopisem zástupce žalobkyně ze dne 20. 8. 2024 (výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem předcházející žalobě z uvedeného dne včetně podacího lístku). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni splnila.

4. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník“), se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru (§ 497).

5. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

7. Podle § 451 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

8. Po právním zhodnocení soud dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli ve smyslu ust. § 497 a násl. obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku a § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) dvě jednotlivé smlouvy o úvěru, na jejichž základě byla žalované poskytnuta u obou smluv jistina ve výši 10 000 Kč za úplatu ve výši 8 361 Kč u 1. smlouvy a 8 360 Kč u 2. smlouvy, přičemž doba splácení byla stanovena na 60 týdnů. Původní věřitel se žalovanou sice smlouvy označili jako smlouvy o půjčce uzavřené ve smyslu občanského zákoníku, avšak vzhledem ke skutečnosti, že půjčky byly poskytnuty od subjektu, který je poskytl v rámci své podnikatelské činnosti, nebylo možné smluvní vztahy účastníků podřadit pod § 657 a násl. občanského zákoníku, ale pod shora citované ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobkyně se stala v souladu s ust. § 1879 o.z. věřitelem obou pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Ve zmíněné částce 8 360 Kč, resp. 8 361 Kč jsou obsaženy jak dohodnuté úroky, tak rovněž i úplata, jež nelze hodnotit jinak, než jako skrytý úrok, neboť představují odměnu žalobkyně za poskytnutí daných spotřebitelských úvěrů. Roční úroková sazba tak činila u obou smluv 72,46 % ročně, což je v hrubém nepoměru s úroky, jež byly v průběhu roku 2012 běžně sjednávány. Podle výše citovaného ust. § 502 odst. , právnická osoba, zákoníku je dlužník povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Pokud by došlo ke sjednání úroků vyšších než přípustných, dlužník by byl povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Při porovnání s úrokovou sazbou spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem (zdroj www.cnb.cz), kdy v červnu 2012 činila obvyklá roční úroková sazba u první smlouvy 14,09 %, u druhé smlouvy 14,45 %, účastníky sjednaný úrok více než pětinásobně přesahoval obvyklou sazbu úroků. Z tohoto důvodu je dané ujednání účastníků dle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, ).

9. Uzavřené smlouvy a její podmínky je nutné zkoumat ze všech jejích aspektů. Na zkoumanou věc dopadají i závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2018 č.j. 64 Co 247/2018, jež vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz dále). Podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru je dle § 502 obchodního zákoníku (obdobně i dle § 2395 o.z.) vedle závazku úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a závazku úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit, i povinnost úvěrovaného zaplatit úroky. Úrok je odměnou úvěrujícího za poskytnutí peněžních prostředků. Bez sjednání této povinnosti se nejedná o smlouvu o úvěru. Sjednání výše úroků sice není podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, avšak pokud by strany výši úroků nesjednaly, úvěrovaný je povinen platit úroky určené podle § 502 obchodního zákoníku (resp. ust. § 1802 o.z.). Právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem, předmět jeho podnikání zahrnuje i poskytování úvěrů (včetně spotřebitelských), žalovaná nepochybně věděla, že sjednává tuto smlouvu s podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. Závěr, že při neplatném sjednání výše úroků nemá úvěrovaný povinnost platit žádné úroky, neboť by se nejednalo o úvěr, by byl zcela v rozporu s vůlí smluvních stran, kterou projevily uzavřením posuzovaných smluv. V případě neplatného ujednání o výši úroku by se úrok stanovil postupem podle ust. § 502 obchodního zákoníku (resp. § 577 o.z., § 1802 o.z.), tj. ve výši úroku požadovaných obvykle za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy a požadavku na zaplacení úroku z úvěru by nebylo možno zcela nevyhovět. V posuzované věci se žalovaná zavázala k placení úroku u obou smluv ve výši 72,46 % ročně. Tuto výši, jak již bylo zmíněno výše, však soud prvního stupně považuje za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Jak již soud uvedl, v souzené věci úrok, který účastníci sjednali, převyšuje více než pětinásobně obvyklou míru úvěrů poskytovaných domácnostem. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy, je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právním předchůdcem žalobkyně, jíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Pro případ prodlení nastupovaly další sankce, které byly zcela zjevně rovněž nepřiměřeně vysoké, při porušení téže povinnosti mohla být žalovaná stižena několika vedle sebe stojícími sankcemi. Při respektování zásady smluvní volnosti a autonomie vůle, na níž je soukromé právo postaveno, nelze akceptovat takový obsah spotřebitelské smlouvy, který je v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností a vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu (viz § 1810 a násl. o.z., jež je rovněž namístě v daném případě aplikovat). Smlouvy s takovým obsahem je nutné považovat za absolutně neplatné, příčící se dobrým mravům.

10. Krajský soud v Plzni i poté opakovaně dospěl k závěru, že úvěrové smlouvy za obdobných podmínek, kdy je sjednán úrok v sazbách řádově 80 % či 90 % ročně, jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud i v těchto případech vyhodnotil, že smlouva jako celek je absolutně neplatná, neboť smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele, přičemž za takovýchto podmínek je nerovnováha již tak významná, že ujednání smlouvy je obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek platit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úrok, pokud si účastníci úrok sjednají, musí se jednat o úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou sazbou v době sjednání obvyklou, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám, uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček. Pokud úvěrová sazba takovou míru výrazně přesahuje, a to dokonce několikanásobně, nejedná se úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy (viz např. rozsudek KS v Plzni č.j. 25 Co 255/2019-91, sp. zn. 25 Co 277/2019, č.j. 25 Co 325/2019-116). Krajský soud v Plzni setrval na hodnocení absolutní neplatnosti zkoumaných úvěrových smluv i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 64 Co 247/2018, 25 Co 240/2020, 25 Co 235/2020, 64 Co 221/2020 apod.). Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 25 Co 47/2022-111 po posouzení všech aspektů projednávané věci žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat možnosti oddělitelnosti ujednání o úroku, resp. dalších sjednaných poplatků. Odvolací soud zdůraznil, že jde o obchod s chudobou, pro věc je významné posouzení jejího souladu se zásadami obecné spravedlnosti a proporcionality. Dle názoru soudu I. stupně jejich závěry lze aplikovat i na posuzovanou věc.

11. Z popsaných důvodů soud proto vyhodnotil, že žalobkyni náleží toliko právo na vrácení peněžních prostředků, jež původní věřitel poskytl žalované, když se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila, neboť jí bylo poskytnuto plnění bez právního důvodu, jak předpokládá ust. § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Z tohoto důvodu jí soud přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 1 občanského zákoníku, spočívajícím v nevrácené části poskytnutých peněžních prostředků při zohlednění dosavadních úhrad žalované (2 x 10 000 Kč – 5 337 Kč – 10 858 Kč) a dále úroku z prodlení dle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku ve spojení s § 517 odst. 2 občanského zákoníku (§ 1970 o.z.) ve výši dle prováděcího předpisu (ust. § 1 nařízení č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb.), neboť žalovaná, která byla řádně vyzvána k vrácení peněžních prostředků, svoji povinnost nesplnila, čímž se dostala do prodlení. Soud žalobkyni přiznal nárok na dané příslušenství ode dne 11. 11. 2023 (tj. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k úhradě stanovené v první prokazatelné výzvě k úhradě dluhu žalované – oznámení o postoupení pohledávky, obsahující výzvu k úhradě dluhu, jež byla odeslána dne 27. 10. 2023 (tedy 27. 10. 2023 + 10 dnů lhůty k úhradě + 3 dny pro předpokládané doručení písemnosti dle § 573 o. z.)), a to v zákonné sazbě dle výše citovaných ustanovení. Žalované byla pro splnění této povinnosti určena běžná třídenní lhůta dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I. tohoto rozsudku). Ve zbývající části z výše rozebraných důvodů žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že neúspěch žalobkyně převyšoval její úspěch, právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení by náleželo žalované. Protože však z obsahu spisu soud nezjistil žádné náklady na straně žalované, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.