28 C 2/2020

Plný text

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové a soudkyň JUDr. Ireny Paterové a JUDr. Aleny Fintové ve věci žalobkyně: ; název práv. osoby , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení částky 92 167,70 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 6. 2020, č. j. 28 C 2/2020-59 I.) Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, a to ve výroku II., v části odvoláním dotčené, tj. pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2 788,75 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 56 000 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 218 584 Kč, a ve výroku III. potvrzuje. II.) Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 1.) Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývající části, co do částky 36 167,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení žalované částky poukazem na smlouvu o úvěru ze dne [datum], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 56 000 Kč, který se zavázala vrátit spolu s úroky ve výši efektivní úrokové sazby 134,25 %. Žalovaná na úvěr ničeho nezaplatila, došlo tedy k jeho zesplatnění. Žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč a dále právo na úhradu nové jistiny sestávající z dosud nesplacené jistiny a dosud nesplacených úroků ve výši 68 299,80 Kč. Sjednána byla smluvní pokuta pro případ prodlení se zaplacením této nové jistiny ve výši 0,1 % za každý den prodlení. Této pokuty se žalobkyně domáhá ve výši částky 22 470,70 Kč. Žalobkyně dále požadovala úroky ve výši 88,21 % ročně z jistiny ve výši 56 000 Kč a zákonné úroky z prodlení. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně pouze částečně. Smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou poukazem na porušení ustanovení § 6 občanského zákoníku v souvislosti s poškozením spotřebitele, tak jak má na mysli ust. § 580 a 1813 a následujících občanského zákoníku. Daná úroková sazba ve výši 134,25 % ročně jednoznačně vybočuje z mezí, které jsou dlouhodobě judikatorně nastaveny, kdy Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil, že takto stanovený úrok je rovnající se zhruba trojnásobku běžně používané úrokové sazby v daném období. Pokud se v době uzavření smlouvy úroková sazba dle informací [příjmení] pohybovala ve výši 8,23 % ročně, pak sjednaná úroková sazba absolutně několikanásobně vybočuje ze stanovených mezí. Jednání žalobkyně při uzavírání smlouvy vykazuje všechny znaky jednání, které ukazují pouze snahu žalobkyně získat finanční prostředky v nestandardní výši. Tedy nárok žalobkyně byl posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku. Za důvodný proto soud považuje požadavek žalobkyně pouze co do částky 56 000 Kč. Přiznány byly rovněž úroky z prodlení a ve zbývající části žaloba zamítnuta o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. 2.) Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které směřovalo proti výroku II. a III. Uvádí, že ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. je podáváno odvolání toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku 2 788,75 Kč jako úrok přirostlý k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p. a. spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 22. 7. 2019 do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky 56 000 Kč od 28. 8. 2018 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 218 584 Kč. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Žalobkyně má předně za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěru. Odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě 8 Co 36/2018, kdy tento soud dospěl k závěru, že sjednaný úrok ve výši 109,46 % nedosahuje čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tedy 30 %. Pokud pak jde o úrokovou sazbu, poukazuje, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvou ujednat a určit její obsah. Dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. Opačný závěr by byl v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny. Sjednané úroky jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. Lze-li s přihlédnutím k těmto faktorům očekávat relativně vysokou výši úroku, mají strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí. Pokud se rozhodnou smluvní strany smlouvu uzavřít, je základním východiskem presumpce platnosti a závaznosti smlouvy, která je zakotvena v § 574 OZ. V tomto odkazuje i na závěry Ústavního soudu ČR v rozhodnutí IV. ÚS 1783/11. Žalobkyně je tak přesvědčená, že předmětná smlouva je v celém svém rozsahu platná a strany v celém svém rozsahu zavazuje. Poukazuje dále na ustanovení § 1813 občanského zákoníku s tím, že ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním, žalovaný byl se sazbou seznámen jednak předsmluvními formuláři a dále ve smlouvě samotné. Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, a přesto smlouvu uzavřel. K výši přiměřenosti úroku a úrokové sazbě a aplikaci § 1813 občanského zákoníku poukazuje žalobkyně na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo]. Je zřejmé, že dohoda o úrocích je z úpravy zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách vyloučena. I přesto, kdyby soud dospěl k závěru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, a rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně toliko o nezákonné množstevní určení podle § 577, které je ustanovením speciálním a které uvádí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Ačkoliv je žalobkyně přesvědčena o zákonnosti sjednaných podmínek úvěru v případě, že by soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo úkolem soudu smluvní úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Dále namítá, že sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, kdy občanský zákoník zná v tomto případě tzv. neúměrné zkrácení podle § 1793 OZ. Toho se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. Dále nesouhlasí s názorem soudu, podle něhož je úvěrová smlouva neplatná jako celek pro tvrzený rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Má-li soud zato, že sjednaný úrok je příliš vysoký, pak nezákonné určení množstevního rozsahu samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje. Odkazuje na rozhodnutí NS ČR 30 Cdo 1653/2009 a ust. § [číslo], který obsahuje výslovnou právní úpravu institutu neúměrného zkrácení. Dále odkazuje na ustanovení § 2395 OZ, kdy je zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí. Není proto možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Navíc soud sám uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 OZ. Dále poukazuje na to, že posuzoval-li by soud obvyklou výši úroku dle ARADu, pak má žalobce zato, že údaje z ARADu nelze považovat za obvyklou výši úroků u spotřebitelských neúčelových úvěrů poskytovaných ze strany bank. Hodnoty uváděné v databázi [příjmení] jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Nerozlišuje mezi úvěry dle jejich výše, úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů a tento fakt vede k tomu, že v porovnání s obvyklou zápůjční úrokovou sazbou je zápůjční úroková sazba v ARADu nižší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány nižší finanční částky, a vyšší u těch úvěrů, kde jsou spotřebiteli poskytovány vyšší či velmi vysoké finanční částky. Toto potvrzuje i Česká národní banka v dokumentu informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru. Databázi ARAD tedy nelze pro stanovení obvyklé úrokové míry použít. Žalovaný svým podpisem pod smlouvou o úvěru stvrdil i to, že souhlasí se smluvními ujednáními k této smlouvě. V okamžiku uzavření smlouvy dlužník proti ujednáním o smluvním úroku ničeho nenamítal a naopak poskytnuté finanční prostředky přijal a zavázal se je splatit za podmínek ve smlouvě o úvěru uvedených. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila 1 celek a byla žalovanému při podpisu smlouvy předložena. Předtím byl žalovanému předložen i předsmluvní formulář, v němž byly uvedeny veškeré parametry poskytovaného úvěru. Žalovaný měl před podpisem smlouvy o úvěru dostatek časového prostoru k tomu, aby se se smluvními ujednáními seznámil. Dle názoru žalobkyně nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, dle které může každý občan činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Poukazuje dále, že normy občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru, umožňuje účastníkům, aby v souladu s uplatňujícím se principem autonomie mohli v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence občanskoprávní vztahy a jejich obsah svobodně uspořádat odchýleně od občanského zákoníku. Žalobkyně se v rámci tohoto konkrétního odvolání nedomáhá přiznání původní výše požadovaného úroku, ale pouze úroku ve výši 20 % p. a. V případě úvěrové smlouvy je povinnost platit úroky explicitně vyjádřena v zákoně. Odkazuje na rozhodnutí 29 Cdo 4498/2007, kdy Nejvyšší soud ČR jednoznačně určil, že povaha smlouvy o úvěru umožňuje, pokud dojde k neplatnosti ujednání o úrocích, oddělit toto ujednání od zbytku smlouvy, která tak bude považována za platnou. Okresní soud vychází jen z toho, že ujednání je buď platné, nebo absolutně neplatné. Takovýto přístup za účinnosti nového občanského zákoníku možný není. Občanský zákoník v zásadě zná zejména neplatnost relativní, kdy se jí musí dovolat druhá strana. Zákon jednoznačně klade na absolutní neplatnost přísnější podmínky než běžný rozpor s dobrými mravy. Ten musí být zjevný. Neplatnost nezpůsobuje ani neúměrné zkrácení. To by se musela druhá strana napadnout a dožadovat se zrušení smlouvy. Okresní soud vůbec nereflektoval při svém rozhodování nové instituty v občanském zákoníku. Zároveň je přesvědčena, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Navrhuje změnu napadeného rozsudku. 3.) Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech, tj. ve výroku II. v rozsahu vyplývajícím z petitu podaného odvolání a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení, dle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., a o odvolání rozhodl za použití ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř. po provedeném ústním jednání, konaném v nepřítomnosti obou účastníků řízení. Žalobkyně se řádně omluvila, žalovaná, které bylo předvolání doručeno fikcí, se bez omluvy nedostavila. Odvolání není důvodné. 4.) Odvolací soud má rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a se závěrem o tom, že účastníky uzavřená smlouva o úvěru je smlouvou absolutně neplatnou, se odvolací soud ztotožňuje. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký (v této věci ve výši 134,25 %, resp. tvrzených 88,21 % v nominální sazbě). To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na„ nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. 5.) K aplikaci ustanovení § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že„ dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“ 6.) Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku. 7.) K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjde-li o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti. 8.) Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů. 9.) Odvolací soud tak nemá důvod něčeho měnit na závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatným právním jednáním a že vztah účastníků je nutno posoudit dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 a násl. OZ), tedy je žalovaná povinna plnit v rozsahu toho, co jí bylo fakticky poskytnuto. 10.) K výroku o náhradě nákladů řízení, resp. k otázce posuzování poměru úspěchu a neúspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení odkazuje odvolací soud na Nález Ústavního soudu I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010, dle kterého je nutno vycházet při stanovení míry úspěchu rovněž z požadované a přiznané výše příslušenství pohledávky. 11.) Zamítavý výrok II., resp. jeho část odvoláním dotčenou, a závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně proto z důvodů výše uvedených odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 12.) Pokud pak jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, bylo rozhodováno dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšnější žalovaný, avšak žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Bylo tedy rozhodnuto, že žádnému z účastníků náhrada nákladů odvolacího řízení nepřísluší.