28 C 68/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Auterskou Šaškovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 5 910 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 470 Kč, s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 1 470 Kč jdoucím od 21.1.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 31. 10. 2020 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 5 910 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 10. 10. 2015 k uzavření smlouvy nazvané smlouva o půjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s touto zápůjčkou se žalovaná zavázala uhradit taktéž částku 4 440 Kč představující úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 840 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Celou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 19. 11. 2016. Žalovaná však splátky řádně a včas nehradila, když uhradila pouze částku 4 530 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 17. 3. 2016. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení dlužné jistiny ve výši 4 551,39 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 1 358,61 a dále na kapitalizované úroky a kapitalizované zákonné úroky včetně sjednaných úroků a úroků z prodlení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 byla pohledávka postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. Soud v dané věci postupoval v souladu s § 115a o.s.ř. a k projednání ve věci samé nenařídil jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se v rámci lhůty ve výzvě doručené jí do vlastních rukou se v tomto směru nevyjádřila, ačkoliv byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, soud bude předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Z předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Mezi právní předchůdkyní žalobkyní společností [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena dne 10. 10. 2015 smlouva označená jako smlouva o půjčce, na základě které byla žalované poskytnuta hotovost ve výši 6 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Žalovaná se v souvislosti s poskytnutou půjčkou zavázala uhradit poplatek ve výši 4 440 Kč představující úroky ve výši 840 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, celkem tak částku 10 440 Kč formou pravidelných 58 týdenních splátek po 180 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky, kdy v čl. 3 byla sjednána roční procentní sazba nákladů RPSN v případě 58 splátek ve výši 75,72 %. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Z předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná v souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky uhradila toliko částku 4 530 Kč, když žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokazovala opak.

5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že na shora uvedenou smlouvu o zápůjčce z níže uvedených důvodů je nutno pohlížet jako na neplatně uzavřenou. Závěr o neplatnosti této smlouvy soud dovozuje z ujednání o výši úroků, když žalovaná měla vedle poskytnuté jistiny ve výši 6 000 Kč dále hradit poplatek ve výši 4 400 Kč. Je pravdou, že poplatek byl ve smlouvě o zápůjčce rozdělen na tři části, a to na úrok, administrativní činnost a poplatek za hotovostní inkaso, současně je však třeba si uvědomit, že právní předchůdce žalobkyně je osobou zabývající se v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, respektive spotřebitelských úvěrů a je zřejmé, že bez odpovídajícího úroku by právní předchůdce žalobce nikdy s žalovaným smlouvu neuzavřel. Dle názoru soudu se jedná pouze o rozčlenění tohoto poplatku tak, aby tento vypadal příznivěji, aniž by to však reflektovalo skutečné rozdělení poskytovaných služeb ze strany právního předchůdce žalobce. Z pohledu soudu se jedná pouze o ryze formální rozčlenění, kdy soud má za to, že poplatek v celkové výši 4 440 Kč nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích s tím, že se tak jedná ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřené v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši cca 66 % ročně a jedná se tak dle § 588 občanského zákoníku o ujednání neplatné pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Soud v souvislosti s tímto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kdy s poukazem na citované rozhodnutí lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Soud zjišťoval průměrnou výši úrokových sazeb v korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v říjnu 2015 činila 11,99 % ročně. Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro kterou by bylo možné takto vysokou sazbu úroků akceptovat. Soud současně uvádí, že v tomto případě nelze oddělit ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy, neboť právní předchůdce žalobce by zcela jistě zápůjčku bez ujednání o úrocích neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu nepřipouštějící jakoukoliv negociaci ze strany žalované a pokud je nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nutno jako na nemravnou nahlížet na smlouvu celou. Soud v souvislosti s tímto taktéž odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni uvedené v rozsudku ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. 25 Co 183/2017.

6. S ohledem na shora uvedené závěry má tak žalobkyně právo na vrácení půjčené jistiny s přihlédnutím k již uhrazeným platbám. Z hlediska právního posouzení se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku, když dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se tak poskytnutím peněžité hotovosti obohatila o částku 6 000 Kč. Po provedeném dokazování vyplynulo, že žalovaná před postoupením pohledávky uhradila toliko částku 4 530 Kč. Ze shora uvedených důvodů soud uložil žalované, aby zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 1 470 Kč uhradila. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, soud jí taktéž uložil povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku s tím, že počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení soud váže k výzvě žalobkyně vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 6.12.2019, když z předloženého podacího archu bylo zjištěno, že tato listina byla podána k poštovní přepravě dne 7.1.2020. Dle § 573 občanského zákoníku se oznámení dostalo do sféry žalované dne 10.1.2020 a do 10 dne od tohoto data měla žalovaná žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 20.1.2020. Jelikož tak neučinila, dostala se od 21.1.2020 do prodlení s plněním svého závazku. Co do zbytku nezbylo soudu s ohledem na shora uvedené závěry než žalobu zamítnout.

7. Výrok III. o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měla v řízení převážně úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ze spisu však nevyplynulo, že by v průběhu řízení žalované nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.