30 C 11/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 k přechodnému pobytu cizince hlášen na adrese: Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno pro: žaloba o zaplacení 25 416 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 361 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 361 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu návrhu na zaplacení částky 7 396 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 27 757 Kč od 21. 7. 2023 do 8. 9. 2023 ve výši 570,50 Kč, s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 21 757 Kč od 9. 9. 2023 do 15. 12. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 396 Kč od 16. 12. 2023 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 3 659,76 Kč, úroku ve výši 74 % ročně z částky 21 918 Kč od 21. 7. 2023 do 13. 8. 2023 ve výši 3 035,84 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 20 359,26 Kč od 9. 9. 2023 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 7. 2023 dosáhne částky 82 828 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 1. 2024 ve znění jejího pozdějšího doplnění se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 25 416 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne 14. 3. 2023 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 74 % ročně uhradit v 48 měsíčních splátkách po 1 639 Kč, a to počínaje měsícem duben 2023 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalovaného pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z databází SOLUS a NRKI, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že celkový čistý měsíční příjem žalovaného činí 28 300 Kč, celkové měsíční náklady 9 077 Kč, takže volné zdroje ke splácení představuje částka 18 223 Kč. Na základě shora uvedených údajů včetně informací z dotazovaných registrů byl proveden tzv. scoring žalovaného, který byl podkladem pro rozhodnutí o možnosti žalovaného požadovaný úvěr splácet. Žadatel nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník doporučil úvěr ke schválení. Pokud jde o výdajovou stránku, pak k tomuto žalobkyně uvedla, že k jejímu paušálnímu určení by měly zcela postačovat údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, kde je toto určeno v § 2 ve výši 4 860 Kč. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na své výdajové stránce, je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou 4 860 Kč. Pokud by případně žalovaný zatajil výdaje, nebo je uvedl v nižší výši, dopouští se porušení § 6 občanského zákoníku, kde je stanoveno, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Takovým jednáním žalovaného by zároveň mohlo dojít k porušení trestněprávních předpisů. Žalobkyně dále odkázala na dokument nazvaný „Prohlášení klienta“, ve kterém žalovaný deklaroval, že žalobkyně jako poskytovatel provedla jeho kontrolu ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., že si je vědom, jaká je sjednaná výše úroku za úvěr, který má být poskytnut dle smlouvy o úvěru, nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoliv třetí osobě či státu a nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku. K výdajům žalovaného žalobkyně dále doplnila, že při hodnocení úvěruschopnosti vychází zejména z údajů uvedených žalovaným, které žalovaný svým podpisem potvrdil v kartě hodnocení klienta, kdy zároveň nemá žádnou objektivní možnost údaje sdělené žalovaným ověřit. Její povinnost stanovenou v zákonu ohledně ověřování kredibility nelze vykládat extenzivně, kdy při uzavření smlouvy vycházela z toho, že žalovaný jako úvěrovaný měl v úmyslu svůj závazek splnit. K výdajům na bydlení ve výši 4 217 Kč žalobkyně uvedla, že nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalovaného souvisejících s jeho bydlením, nicméně pokud tento uvedl, že výdaje na bydlení jsou ve výši několika tisíc korun, pak je otázkou, zda je namístě vyžadovat potvrzení takového údaje. S ohledem na shora uvedené tak žalobkyně dle jejího názoru zcela dostačujícím způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

2. Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, když dne 21. 4. 2023 zaplatil toliko splátku ve výši 1 639 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč (2x 499 Kč), a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek č. , hodnota, a 3, kdy žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku prodlení žalovaného dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč (2x 200 Kč), kdy žalovaný se ocitl v prodlení v délce 15 dnů u splátek č. , hodnota, a , právnická osoba, důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu 19. 7. 2023. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistiny úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila částku 25 957,26 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 21. 7. 2023 až do jejího zaplacení. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu pouze v částce 3 659,76 Kč. Po zesplatnění bylo žalovaným uhrazeno dne 8. 9. 2023 dalších 6 000 Kč. Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 21 757 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 659,76 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a sjednaného úroku. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. K projednání věci soud nařídil na den 29. 2. 2024 ústní jednání, ke kterému se dostavila pouze zástupkyně žalobkyně. Žalovaný, kterému bylo řádně a včas předvolání k jednání doručeno, se bez omluvy k jednání nedostavil, proto byla věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána v jeho nepřítomnosti. Zástupkyně žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, kdy tomuto návrhu soud nevyhověl, a to z důvodu, že žalovaný byl záměrně k jednání volán ze strany soudu vzorem 14, tedy prostým předvoláním, kdy lze věc projednat v nepřítomnosti účastníka, a nikoliv vzorem 18, v rámci kterého by byl žalovaný poučen o případném riziku vydání rozsudku pro zmeškání v případě, že se bez včasné a řádné omluvy nedostaví k nařízenému ústnímu jednání, když soud vycházel ze skutkových i právních okolností sporu a ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, když v této souvislosti soud dále doplňuje, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, kdy soud vzal v úvahu rovněž povahu sporu a závěry vyplývající z rozhodovací praxe vyšších soudů, kdy soud by měl přistupovat k vydávání rozsudku pro zmeškání uvážlivě, přičemž prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, a je třeba ctít zásadu spravedlivé ochrany práv a právních zájmů stran. Rovněž podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání musí být posuzovány zdrženlivě, kdy ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě. S ohledem na skutkově a právní hodnocení sporu, které bude v rozsudku vyjeveno dále, pak soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny. Dle komentářové literatury a ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR pak v případě, že soud neshledá návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání důvodným, není v praxi návrh usnesením zamítán, ale soud „prostě“ pokračuje dále v řízení.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře a úvěrové smlouvy č. , hodnota, vyplynulo, že tuto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 74 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. RPSN pak činila 105,04 %, když tato nezahrnovala úhradu za pojištění. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněna za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. První splátka úvěru měla být uhrazena v dubnu 2023. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2 999 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalovaném náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne 15. 4. 2023 a poslední splátka dne 15. 3. 2027. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaný celý úvěr čerpal dne 17. 3. 2023 bezhotovostně převodem na účet č. 01964550028/3030. Z výzev k zaplacení ze dne 15. 6. 2023 a 17. 7. 2023 dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovaného ohledně úhrady splátek č. , hodnota, a 3, se kterými byl v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně bylo dále zjištěno, že žalovaný na jistinu a příslušenství úvěru uhradil celkem částku 7 639 Kč, a to dne 21. 4. 2023 částku 1 639 Kč a dne 8. 9. 2023 částku 6 000 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 19. 7. 2023 má soud dále za prokázané, že ke shora uvedenému dni došlo k zesplatnění úvěru, kdy tento sestával z jistiny ve výši 21 918,65 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 038,61 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a dlužného pojistného ve výši 402 Kč. Z dodatku č. , hodnota, úvěrové smlouvy ze dne 17. 3. 2023 vyplynulo, že žalobkyně a žalovaný se domluvili na uzavření smlouvy prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Z přílohy č. , hodnota, úvěrové smlouvy má soud dále za prokázané, že žalovaný má v rámci smlouvy o úvěru sjednal i pojištění schopnosti splácet ve výši 210 Kč měsíčně.

6. Ohledně kredibility žalovaného pak soud vycházel z detailů úhrad na účet žalovaného č. 01964550028/3030, kdy dne 10. 1. 2023 obdržel mzdu od společnosti , právnická osoba, . ve výši 33 761 Kč, dne 10. 3. 2023 mzdu ve výši 25 561 Kč a dne 9. 12. 2022 mzdu ve výši 32 487 Kč. Z výpisu z nebankovních registrů bylo dále zjištěno, že žalovaný v krátkém časovém úseku před uzavřením smlouvy čerpal dva spotřebitelské úvěry. Ze scoringu žalovaného vypočteného žalobkyní bylo zjištěno, že úvěrové skóre činilo 361, což spadá do kategorie II., tedy menší riziko. Z formuláře nazvaného „Hodnocení klienta“ bylo prokázáno, že pravidelný měsíční příjem žalovaného měl činit 28 300 Kč, výdaje pak 4 860 Kč, kdy do této kolonky byla dosazena částka životního minima, výdaje na bydlení měly činit 4 217 Kč, splátky úvěru měly činit 0 Kč, ostatní výdaje 0 Kč, celkem měly výdaje činit 9 077 Kč, přičemž volné finanční zdroje žalovaného měla představovat částka 18 223 Kč. Žalovaný ke dni uzavření smlouvy měl být svobodným, v pracovním poměru na dobu neurčitou.

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

10. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala kredibilitu žalovaného, kdy i přes doplněná skutková tvrzení k výzvě soudu dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně sice doložila listinami, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když se jednalo zejména o náhled do nebankovních registrů, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kartu hodnocení klienta, scoring žalovaného, a dále potvrzení o došlé mzdě na účet žalovaného, nicméně soud má za to, že žalobkyně žádným způsobem nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když pouze dosadila jeho výdajovou částku životního minima. V této souvislosti měla minimálně vyžádat úplný výpis z účtu žalovaného za několik posledních měsíců před uzavřením smlouvy, ze kterého by bylo patrné a možné seznat finanční poměry žalovaného a především jeho způsob hospodaření, když se jeví jako přinejmenším zvláštní, že žalovaný byl nucen uzavřít úvěrovou smlouvu na jistinu ve výši 22 000 Kč, když měl dle žalobkyně měsíčně disponovat volnými zdroji přesahujícími 18 000 Kč. Rovněž náklady žalovaného na bydlení nebyly žádným způsobem ověřeny, a to vše za situace, kdy žalobkyni bylo patrno, že žalovaný v krátkém časovém období před uzavřením smlouvy čerpal dva další spotřebitelské úvěry. Je tedy velmi pravděpodobné, že žalovaný nebyl schopen se svým příjmem vystačit.

11. Berouc v úvahu závěry shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.

12. Soud pak dále odkazuje na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 74 % ročně, kdy tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako o úroku přiměřeném, když soudu je z jeho rozhodovací činnosti známé, že v březnu 2023 běžná úroková sazba u spotřebitelských úvěrů s fixací na 1 rok až 5 let činila dle databáze ARAD 10,28% ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než sedminásobnou, přičemž z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 10,30% za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 16% za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. , spisová značka, , případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. , spisová značka, . Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

13. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že předmětný závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, a tudíž i z tohoto důvodu jako absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatné ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smluv nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 22 000 Kč, když z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil žalobkyni celkem částku 7 639 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnajícího se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 14 361 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , adresa, k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný, by měl právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se však žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.