30 C 113/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované k přechodnému pobytu občana na území ČR hlášena na adrese ulice a číslo , PSČ obec o: zaplacení částky 52 572 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba o zaplacení částky 46 494 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 46 494 Kč od 26. 11. 2021 od zaplacení, částky 6 078,69 Kč, úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 35 878,80 Kč od 26. 11. 2021 do 19. 12. 2021 ve výši 2 179,68 Kč, úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 35 878,80 Kč od 20. 12. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 11. 2021 dosáhne částky 188 870 Kč se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručeno zdejšímu soudu dne 12. 4. 2022 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 52 572 Kč s příslušenstvím. Žaloba odůvodnění tím, že jako úvěrující uzavřela dne 21. 11. 2019 s žalovanou jako úvěrovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které této poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 95,92 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách po 3 389 Kč, a to počínaje měsícem prosinec 2019 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalované pak byla prověřena na základě dokladu o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi SOLUS a NRKI. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, když v období od 17. 12. 2019 do 13. 9. 2021 uhradila pouze splátky v celkové výši 71 183 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč za období 2x 499 Kč, a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek [číslo] když žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku prodlení žalované dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 800 Kč (4 x 200 Kč), když žalovaná se ocitla v prodlení v délce 15 dnů u splátek [číslo]. V důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu 24. 11. 2021. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila 44 366,95 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na žalovaný dluh dosud ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.

3. K projednání věci bylo u zdejšího soudu nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, když byla k tomuto řádně a včas předvolána. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti žalované.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že toto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovanou jako úvěrovanou. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč při úrokové sazbě 95,92 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Úrok pak byl počítán jako efektivní úroková míra, když v daném kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci s tím, přičemž délka každého roku je 365 dnů. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněná na úroku za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. První splátka úvěru měla být uhrazena v prosinci 2019. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2.999 Kč. V bodě 6.2 bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalované náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne 20. 11. 2019 a poslední splátka dne 20. 11. 2023. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud za prokázané, že žalovaná celý úvěr čerpala dne 21. 11. 2019 na účet [číslo] [bankovní účet]. Z výzev žalobkyně ze dne 21. 10. 2021, 22. 11. 2021 a 24. 11. 2021 dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovanou ohledně úhrady splátek, se kterými byla v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně má soud dále za prokázané, že žalovaná na jistinu a příslušenství úvěru uhradila celkem částku 71 183 Kč, a to částky 3 390 Kč ve dnech 17. 12. 2019, 17. 1. 2020, 17. 2. 2020, 13. 3. 2020, 15. 4. 2020, 27. 5. 2020, dále částku 2 390 Kč dne 23. 6. 2020, 7. 7. 2020 částku 993 Kč, a dále částky 3 390 Kč dne 13. 7. 2020, dne 26. 8. 2020, dne 11. 9. 2020, dne 13. 10. 2020, dne 3. 12. 2020, dne 15. 12. 2020, dne 12. 1. 2021, dne 15. 2. 2021, dne 16. 3. 2021, dne 12. 4. 2021, dne 19. 5. 2021, dne 25. 6. 2021, 10. 8. 2021, a dne 13. 9. 2021. Z dopisu žalobkyně ze dne 24. 11. 2021 vyplynulo, že ke shora uvedenému dni došlo k zesplatnění úvěru, když tento sestával z jistiny ve výši 35 878,80 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 488,15 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 800 Kč a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 330 Kč.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

8. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 95,92 % ročně s tím, že tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba, kdy pokud je ve smlouvě v bodě 2.1 uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, pak se bere v potaz toliko přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2019 se úroková míra bank pohybovala okolo 18 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než pětinásobnou), a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 18 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 30 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

9. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 40 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil žalobkyni celkem částku 71 183 Kč, tedy bezdůvodné obohacení dokonce přeplatila. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobu v plném rozsahu zamítl.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný, by měl právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se však žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.