30 C 123/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Jméno zainteresované osoby 0/0 ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 k přechodnému pobytu občana EU na území ČR hlášen na adrese: Anonymizováno pro zaplacení 22 392 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v rozsahu návrhu na zaplacení úroku ve výši 574,52 Kč, a dále úroku z prodlení ve výši 346,94 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 300 Kč od 16. 8. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v rozsahu návrhu na zaplacení částky 15 092 Kč s úrokem ve výši 621,76 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 8 675,67 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 673,42 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 396,61 Kč od 2. 4. 2023 do 15. 8. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 069,61 Kč od 16. 8. 2023 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 22 392 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost , Jméno zainteresované osoby 0/0, , , Anonymizováno, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , uzavřel jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným dne 11. 8. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 8 592 Kč, jež představuje součet kapitalizovaného úroku za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného splácení ve výši 963 Kč, odměny za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 929 Kč, a dále poplatek za možnost hradit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 1 800 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 11. 10. 2022. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když celkem zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně částku 2 700 Kč, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 8 675,67 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 720,94 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 156 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocen úvěrového případu ve výši 796,53 Kč a poplatek za možnost hradit splátky v hotovosti přímo v místě bydliště žalovaného ve výši 1 542,86 Kč. Právní předchůdce žalobkyně zároveň vyúčtoval žalovanému smluvní pokutu ve výši 6 500 Kč. Celkovou dlužnou pohledávku ve výši 22 392 Kč pak postoupil právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 s účinností ke dni 28. 4. 2023. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně doplnila skutková tvrzení podáním ze dne 5. 3. 2024 s tím, že zejména uvedla, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě vyhodnocených informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověření doklady poskytnutých od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, když informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 9. 8. 2021 a byly verifikovány doklady uvedenými v části „doložení příjmů žadatele“, a to konkrétně pracovní smlouvou, výplatními páskami a výpisem z běžného účtu žalovaného. Žalovaný pak v žádosti uvedl, že od 1. 5. 2021 je zaměstnán u společnosti , Jméno zainteresované osoby 0/0, a. s., při průměrném měsíčním příjmu 21 114 Kč a měsíčních výdajích 15 271 Kč. Žalovaný dále doplnil, že bydlí v pronájmu a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Dále žalobkyně doplnila, že žalovaný byl již ke dni splatnosti poslední sjednané splátky, tj. 11. 10. 2022, v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami (tj. 3. až 14 splátka) a právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Po započtení splátek zůstala žalovanému povinnost uhradit právnímu předchůdci žalobkyně měsíčně částku 8 675,67 Kč, na úroku 720,94 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 4 156 Kč, na nákladech za vyhodnocení úvěrového případu 796,53 Kč a na inkasním poplatku 1 542,86 Kč. Zároveň vzala žalobkyně žalobu zpět, a to co do částky 574,52 Kč představující část kapitalizovaného obchodního úroku v částce 346,94 Kč představující část kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil., právnická osoba, projednání věci soud nařídil na den 23. 4. 2024 ústní jednání, ke kterému se dostavila pouze zástupkyně žalobkyně. Žalovaný, kterému bylo řádně a včas předvolání k jednání doručeno, se bez omluvy k jednání nedostavil, a proto byla věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána v jeho nepřítomnosti.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z žádosti o úvěr ze dne 9. 8. 2021 vyplynulo, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 10 000 Kč na 14 měsíců s měsíční splátkou ve výši 1 328 Kč počínaje měsícem srpen 2021. Ohledně svých majetkových a osobních poměrů uvedl, že je zaměstnán od 1. 5. 2021, a to na dobu určitou do 30. 4. 2022. Dále měl doložit výplatní pásky a pracovní smlouvu s tím, že průměrná měsíční mzda měla činit 21 114 Kč, jeho celkové měsíční výdaje ve výši 15 271 Kč měly sestávat z výdajů na bydlení a energie ve výši 4 000 Kč, výdajů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 7 000 Kč a srážek ze mzdy ve výši 4 271 Kč. Svou bytovou potřebu měl žalovaný saturovat v nájmu, přičemž ohledně počtu vyživovaných dětí do 26 let byla zaškrtnuta kolonka s počtem 0. Z pracovní smlouvy žalovaného bylo zjištěno, že tuto uzavřel se společností , Jméno zainteresované osoby 0/0, , Anonymizováno, . blíže neurčeného dne s účinností od 1. 5. 2021, a to na dobu určitou do 30. 4. 2022, když z dohody o mzdě bylo dále zjištěno, že v období od 1. 5. 2021 do 31. 7. 2021 činila základní hodinová mzda částku 140 Kč a od 1. 8. 2021 částku 146 Kč. Z výplatní pásky za červen 2021 vyplynulo, že čistá mzda žalovaného činila 22 857 Kč, kdy po dvou exekučních srážkách ze mzdy ve výši 4 120 Kč činil čistý příjem žalovaného 17 939 Kč. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 11. 8. 2021 mezi společností , Jméno zainteresované osoby 0/0, , Anonymizováno, . jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným. Právní předchůdce žalobkyně se zavázal na základě předmětné smlouvy poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný měl povinnost spolu s jistinou uhradit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 963 Kč, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady spojené s vyhodnocením úvěrového případu ve výši 929 Kč a za hotovostní inkaso poplatek ve výši 1 800 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 18 592 Kč měl žalovaný uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka dne 11. 10. 2022. V případě, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou jakékoliv splátky, byl povinen zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné splátky denně, přičemž smluvní pokuta byla splatná v den následující po dni prodlení. Za prodlení s každou jednotlivou splátkou pak byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč. Dále pro případ prodlení žalovaného byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn tomuto zaslat upomínky k uhrazení dluhu zpoplatněné částkou 1 500 Kč. Dále bylo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ujednáno právo na vyúčtování další smluvní pokuty v případě prodlení s jakoukoliv ze splátek, kterou představoval poplatek za zaslání upomínek v částce 750 Kč a dále poplatek za oznámení o zesplatnění v částce 1 500 Kč. Další poplatek ve výši 1 500 Kč za zesplatnění celého dluhu byl sjednán v předchozím odstavci smlouvy. V případě splatnosti úvěru ve lhůtě 14 měsíců byla zápůjční úroková sazba sjednána ve výši 15 % ročně a RPSN 272,44 %. Součástí úvěrové smlouvy byl i předpis jednotlivých splátek. Z přehledu plateb žalovaného má soud za prokázané, že tento uhradil celkem právnímu předchůdci žalobkyně částku 2 700 Kč, a to dne 12. 8. 2021 částku 1 350 Kč a dne 20. 10. 2021 opětovně částku 1 350 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že celkovou dlužnou pohledávku ve výši 22 392 Kč včetně příslušenství postoupil právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni 28. 4. 2023. Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem ze dne 11. 5. 2023. Předžalobní upomínkou ze dne 31. 7. 2023 pak vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 25 519,79 Kč, a to nejpozději ve lhůtě do 15. 8. 2023.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

9. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně zkoumal dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného, kdy i přes doplněná skutková tvrzení k výzvě soudu tento dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného, doložila žádostí o úvěr, pracovní smlouvou a výplatními páskami žalovaného, když jeho výdajovou stránku nezkoumal vůbec, natož aby tato byla jakkoliv ověřována listinami osvědčující výdaje a způsob hospodaření žalovaného. Žalobkyně nedoložila k opakované výzvě soudu výpis z účtu žalovaného, ze kterého by bylo možno alespoň do jisté míry zjistit chování žalovaného relevantní pro posouzení jeho kredibility před uzavřením smlouvy. V této souvislosti pak soud dále doplňuje, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy zaměstnán pouze na dobu určitou a měl již minimálně dvě exekuční srážky ze mzdy představující v celkovém objemu cca 1/4 jeho čisté mzdy, velmi pochybnou se pak jeví i výše nákladů deklarovaných žalovaným na bydlení v částce 4 000 Kč. Dále není patrno, zda právní předchůdce žalobkyně provedl např. lustraci nebankovních registrů rejstříku SOLUS, případně Centrální evidence exekucí a zda alespoň vyžádal nájemní smlouvu či jinou obdobnou listinu. Je tedy velmi pravděpodobné, že žalovaný nebyl v době uzavření předmětné smlouvy schopen se svým příjmem vystačit a hradit úvěrové splátky, což ostatně vyplývá i z přehledu platební historie, kdy žalovaný uhradil toliko první dvě splátky.

10. Berouc v úvahu závěry shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.

11. Dále je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten úvěrující, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček. K tomu je třeba dále doplnit, že pokud jde o žalobkyní nárokovanou částku ve výši 8 592 Kč, pak k tomuto soud uvádí, že toto nepředstavuje nic jiného než úrok, tedy formu úplaty za poskytnuté peněžní prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze právního předchůdce žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný souhrnný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým úvěrům bezúročné půjčky). Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přepočet úroků tedy činí přes 200 % ročně. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že shora uvedený závazkový vztah není možné hodnotit jinak, než jako nemravný a tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Rovněž nelze ani pominout ujednání o kumulovaných smluvních pokutách. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. K tomu soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (v daném případě žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok v spojení s dalšími nerovnovážnými ujednáními smlouvy do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku.

12. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu.

13. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil dané závazkové vztahy mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení.

14. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla poskytnuta žalovanému částka 10 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil právnímu předchůdci žalobkyně toliko částka 2 700 Kč. Soud proto výrokem pod bodem II. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnajícího se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 7 300 Kč, přičemž dále výrokem pod bodem I. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a ve zbývající části žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , adresa, k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla úspěšná v 50% předmětu řízení, a proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na náhradu nákladů přiznáno.