30 C 130/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení částky 15 287 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 3 110 Kč

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 000 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu návrhu na zaplacení částky 2 177 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 177 Kč od 22. 1. 2023 do 22. 10. 2023, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 177 Kč od 23. 10. 2023 do zaplacení, částky 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 110 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 21. 12. 2023 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 15 287 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 3 110 Kč. Návrh odůvodnila tím, že s žalovaným dne 22. 12. 2022 uzavřela smlouvu o zápůjčce. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, dne 22. 12. 2022. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit žalobkyni poplatek v celkové výši 2 177 Kč. Jistina a poplatek byly splatné dne 21. 1. 2023, žalovaný však neuhradil ničeho. Zápůjčka byla žalovanému prokazatelně poskytnuta, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě. Žalobkyně poskytla zápůjčku žalovanému prostřednictvím své webové stránky , Anonymizováno, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobci. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem: „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním. Smlouvy o zápůjčce a zněním , právnická osoba, podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobce. Žalobce před uzavřením smlouvy ověřil totožnost klienta, a to tak, že klient je povinen žalobci v rámci žádosti o uzavření smlouvy poskytnout sken dokladu totožnosti se svou fotografií a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby, jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele tohoto účtu, na nějž je následně zápůjčka vyplacena (podmínkou pro výplatu je, že jméno a příjmení majitele účtu je shodné se jménem a příjmením klienta). Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobce zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Dle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů („ZSVD“): „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ Vzhledem k tomu, že v soudu předkládané záležitosti se jedná o soukromoprávní vztah, § 5 ZSVD se nepoužije. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v předkládané záležitosti ZSVD připouští podpis smlouvy elektronickým podpisem jiným, než je zaručený elektronický nebo uznávaný elektronický podpis, kdy touto zbytkovou kategorií je tzv. elektronický podpis prostý. Výše popsaný postup podpisu prostřednictvím PINu zaslaného žalobcem na klientem uvedené telefonní číslo a následné zadání PINu klientem na webových stránkách žalobce představuje právě tento tzv. prostý elektronický podpis. S ohledem na tuto skutečnost byla smlouva o zápůjčce uzavřena mezi žalobcem a žalovaným v písemné podobě. Upozorňujeme, že tento závěr je rovněž v souladu se stanoviskem ČNB ve vztahu k uzavírání smluv podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ZSÚ“), na dálku, když ČNB k této otázce publikovala následující stanovisko: „Obecně z pohledu výkonu dohledu nad ochranou spotřebitele ČNB nepovažuje za nezbytné, aby za účelem dodržení písemné formy byla v soukromoprávních vztazích právní jednání učiněná elektronickými prostředky vždy podepsána zaručeným elektronickým podpisem ve smyslu článku 3 bod 11) nařízení eIDAS, resp. dříve § 2písm. b) ZEP, a to proto, že požadavek písemné formy vyplývá podle důvodové zprávy k ZSÚ z nutnosti nastolení právní jistoty v těchto smluvních vztazích a z nutnosti zajištění důkazů pro případné právní spory a podle ČNB pak především ze snahy zabránit v současné době mnohdy uplatňovaným praktikám, kdy spotřebitel uzavírá závazky, aniž by se předem mohl seznámit s jejich podmínkami a veškerými důsledky. Těmto záměrům může podle ČNB často vyhovět i (prostý) elektronický podpis.“ (Stanovisko ČNB K některým ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soubor otázek a odpovědí). Konečně žalobce závěrem podotýká, že v rámci procesu kontraktace je třeba odlišit ověření totožnosti (které bylo žalobcem provedeno postupem v souladu s § 11 odst. 7 a § 12 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, jak je popsáno v předchozím odstavci), a podpis samotný, který neslouží k ověření totožnosti, nýbrž ke stvrzení konečnosti dohody a vážnosti vůle (obdobně jako v případě vlastnoručního podpisu, kdy totožnost také není ověřována prostřednictvím podpisu, ale předložením průkazu totožnosti). Smlouva o zápůjčce včetně Všeobecných obchodních podmínek žalobce byla neprodleně po potvrzení žalovaným žalovanému odeslána e-mailem na jím zadanou e-mailovou adresu, kdy tento způsob splňuje definici trvalého nosiče dat dle § 3 odst. 2 písm. k) ZSÚ a Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 105 odst. 1 ZSÚ. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně od žalovaného vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů obdržených od žalovaného (kdy žalovaný je podle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobkyni úplné a pravdivé informace), resp. v případě nahlédnutí do relevantních databází. Žalobkyně tedy splnila svou povinnost dle § 86 ZSÚ, kdy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Příjmy žalovaného byly ověřeny dotazem na zdroj přímo od žalovaného, kdy tento uvedl, že je zaměstnancem na plný úvazek u společnosti , právnická osoba, . s průměrným měsíčním příjmem 37 500 Kč, a to na pozici mistr lakovny. Zároveň tyto byly doloženy dvěma výplatními páskami. Z těchto zároveň nebylo zjištěno, že by zaměstnavatel žalovanému strhával jakékoliv částky na předchozí exekuce. Žalovaný tedy měl stabilní příjem, kdy jako měsíční výdaje uvedl částku 2 000 Kč, rodinný stav, rozvedený s jednou vyživovací povinností k nezlitému dítěti s bydlením v podnájmu. Protože částka výdajů 2 000 Kč byla nižší než částka nezabavitelného minima, využila žalobkyně při posouzení žádosti o zápůjčku částku 11 104 Kč jako výdaje žalovaného, kdy tato částka představuje nezabavitelné životní minimum. Po odečtení výdajů žalovaného od jeho příjmu tak měl žalovaný při uzavření smlouvy disponovat částkou 24 803 Kč, kdy zápůjčku včetně poplatku měl být žalovaný schopen bez problémů uhradit. Na základě tohoto prověření žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a v návaznosti na toto prověření byla s žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též úrok z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy), v celkové výši 2 500 Kč (článek 2.3 smlouvy), a to za písemné výzvy odeslané ve dnech 28. 1. 2023, 4. 2. 2023, 11. 2. 2023, 20. 2. 2023 a 7. 3. 2023. K částce požadované za výzvy k úhradě odeslané dlužníkovi žalobkyně dále doplnila, že důvodová zpráva k ZSÚ uvádí, že za účelně vynaložené náklady nelze považovat zasílání upomínek několikrát denně, kdy takové jednání důvodová zpráva označuje za šikanózní vůči dlužníkovi. Žalobce Žalovanému odeslal upomínky s odstupem několika dnů (viz výše). Jednání Žalobce je tedy v souladu s výše uvedeným požadavkem dle důvodové zprávy. Pokud snad zákonodárce zamýšlel odesílání upomínek omezit restriktivněji, měl tak učinit přímo ustanovením v zákoně, nebo případně vyjádřením takové myšlenky v důvodové zprávě, což ale neučinil. Pokud přihlédneme k praxi veřejnoprávních institucí, tak např. centrální depozitář cenných papírů na základě vyhlášky Ministerstva financí č. 212/2010 Sb., požaduje za poskytnutí údajů na základě strukturovaného dotazu úhradu včetně účelně vynaložených nákladů ve výši 290 Kč a v případě poskytnutí údajů na základě nestrukturovaného dotazu 820 Kč. Přičemž autoři výslovně dovozují, že účelně vynaloženými náklady jsou nejen náklady na poštovné a tisk dokumentu, ale i na přípravu vzorových dokumentů, úpravy informačního systému poskytovatele apod. Výše poplatku za upomínky účtovaná Žalobcem ve výši 500 Kč rovněž odpovídá tržnímu standardu (např. společnost , právnická osoba, . účtuje za každou upomínku 600 Kč, , právnická osoba, . 500 Kč za každou upomínku – výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu, u úvěrů pak 350 Kč za první upomínku a 500 Kč za každou další upomínku – informace vyplývající z jejich ceníků dostupných na jejich webových stránkách). V žádném případě se tedy nedá u Žalobce hovořit o neúčelně vynaložených nákladech, resp. nákladech neodpovídajících tržnímu standardu, nadto v situaci, kdy Žalobce se Žalovaným se na výši nákladů domluvili předem ve smlouvě o zápůjčce. Výše nákladů na zasílání upomínek je tedy zcela v mezích a po právu. Celková výše dluhu žalovaného ke dni podání návrhu na vydání EPR, kterou žalobkyně požaduje, pak sestává z jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku ve výši 2 177 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty dle článku 2.3 smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 12. 2022 ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za období od 22. 1. 2023 do 29. 11. 2023 ve výši 3 110 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 12. 2022 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, když žalobkyně poskytla žalovanému na základě této smlouvy částku 10 000 Kč na účet ve smlouvě uvedený, když žalovaný se zavázal tuto částku spolu s poplatkem ve výši 2 177 Kč uhradit nejpozději do 21. 1. 2023. RPSN činila 998 %. Mezi účastníky byla dále sjednána částka ve výši 500 Kč odpovídající nákladům za zaslání písemné upomínky, dále pak smluvní pokuta výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení pro případ prodlení žalovaného se zaplacením dlužné částky. Z výpisu z účtu žalobkyně má soud dále za prokázané, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč dne 22. 12. 2022. Z potvrzení společnosti , právnická osoba, . ze dne 5. 3. 2024 má soud za prokázané, že částka byla žalovanému poukázána na jeho účet č. , č. účtu, . Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na dlužnou částku neuhradil ničeho. Zároveň pak bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému zaslala v období od 28. 1. 2023 do 7. 3. 2023 celkem pět výzev. Z předžalobní upomínky ze dne 19. 10. 2023 dále vyplynulo, že zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení žalované pohledávky, a to do tří dnů.

4. Pokud jde o ověření kredibility žalovaného ze strany žalobkyně, pak k prokázání této žalobkyně doložila výplatní lístky za září 2022, říjen 2022, ze kterých vyplynulo, že žalovaný dosáhl čistého příjmu 38 150 Kč, resp. 33 664 Kč. Z výpisu z exekučního rejstříku bylo zjištěno, že vůči žalovanému v době uzavření smlouvy nebyla vedena žádná exekuce.

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle § 9 ZoSÚ je nebankovním poskytovatel spotřebitelského úvěru právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

8. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný jen částečně, neboť žalobkyně neprokázala svá tvrzení ohledně řádného prověření úvěruschopnosti žalovaného. Je třeba uvést, že soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému bylo skutečně poskytnuto plnění v celkové výši 10 000 Kč, kdy na tuto částku neuhradil ničeho.

11. Soud pak dále doplňuje, že se předně zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně dostatečně posoudil úvěruschopnost (kredibilitu) žalované jako spotřebitele, a to ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ při respektování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ S ohledem na skutková tvrzení žalobkyně a absenci důkazních návrhů soud dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně určitě netvrdila, natož aby prokázala, že si obstarala a měla k dispozici nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace od žalované jako spotřebitele a zároveň že i provedla lustraci příslušných databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele. Nepodařilo se jí tedy prokázat skutečnost, že se dostatečně zabývala a posuzovala schopnost žalovaného splatit úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů, když z jejích tvrzení a doložených důkazů toto žádným způsobem nevyplývá. Žalobkyně sice vycházela z čistého příjmu žalovaného v částce 37 500 Kč, avšak žádným způsobem neověřila výdajovou stránku žalovaného, kterou měla představovat toliko částka 2 000 Kč, kdy prostou úvahou dosadila toliko částku životního minima jako výdaje žalovaného. Rovněž pak jakkoliv neověřila způsob hospodaření žalovaného, např. vyžádáním výpisu z běžného účtu žalovaného. Jeví se pak jako zvláštní, že by žalovaný v okamžiku, kdy by disponoval volnými finančními prostředky ve výši téměř 25 000 Kč, byl nucen uzavřít smlouvu o krátkodobém úvěru s měsíční splatností na částku 10 000 Kč. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak předmětná smlouva absolutně neplatná. Závěr soudu o tom, že se jedná o absolutní neplatnost je podepřen mj. například i rozhodovací praxí Krajského soudu v Praze (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. , spisová značka, ) či (a to zejména) rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, ve kterém SDEU dospěl k závěru, že: „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“12. Dále se soud zabýval otázkou, zda není uvedená smlouva absolutně neplatná i z jiného důvodu.

13. Podle § 580 občanského zákoníku platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. V této souvislosti soud uvádí, že smlouvu shledal jako neplatné právní jednání i z hlediska jejího obsahu.

16. Žalobkyně má tudíž právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč, které jí dle žalobních tvrzení nebyly dosud vráceny, ač tyto žalovanému byly poskytnuty na základě absolutně neplatné smlouvy. Nárok žalobkyně soud tudíž posoudil optikou ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Jelikož žalovaný dosud žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení nevrátil, dostal se tak ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku do prodlení, pročež je povinný zaplatit žalobkyni úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

17. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

18. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch stran je s ohledem na žalobkyní požadované příslušenství takřka stejný, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.