30 C 155/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl soudcem Mgr. Karlem Stehlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného 3 zastoupený opatrovnicí Jméno opatrovnice sídlem Adresa opatrovnice o 31 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 31 500 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 086,65 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 056,55 Kč, úrokem 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení z částky 31 500 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 17 121,50 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí 31 500 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 086,65 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 056,55 Kč, dále smluvní úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 31 500 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Svůj nárok odůvodnila tvrzením, že na základě smlouvy o , Anonymizováno, uzavřené dne , datum, zřídila žalovanému běžný účet č. , č. účtu, . Následně žalovaný dne , datum, podal žádost o poskytnutí úvěru č. , Anonymizováno, , jejíž akceptací byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, o poskytnutí kontokorentního úvěru ve výši 30 000 Kč. Součástí smluvního ujednání byly rovněž Podmínky pro Kontokorent účinné od , datum, a příslušné obchodní podmínky. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, přičemž prověřila jeho finanční situaci prostřednictvím bankovních a nebankovních úvěrových registrů CBCB a systému SOLUS, ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení ani jiné řízení omezující jeho majetkové dispozice, posoudila jeho životní náklady, platební kapacitu a obraty na běžném účtu a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet. Úvěrový účet kontokorentu byl otevřen dne , datum, , od tohoto dne mohl žalovaný úvěr čerpat. Úroková sazba byla sjednána ve výši 21,90 % ročně, přičemž pro případ prodlení byl sjednán zákonný úrok z prodlení odpovídající repo sazbě České národní banky zvýšené o sedm procentních bodů; následně byla v návaznosti na zákon č. 186/2020 Sb. upravena na repo sazbu České národní banky zvýšenou o osm procentních bodů, což podle žalobkyně představovalo sazbu 8,05 % ročně. Podle čl. V odst. 1 smlouvy mělo docházet ke splácení úvěru automaticky převodem peněžních prostředků na běžný účet, kdy byly nejprve započítávány na úhradu čerpaného úvěru, přičemž podle čl. V odst. 3 smlouvy byla splatnost vyčerpané částky stanovena na dobu šesti měsíců, nejpozději však do šesti měsíců po posledním splacení vyčerpané částky. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný své smluvní povinnosti řádně a včas neplnil, dostal se do prodlení se splácením úvěru, a proto žalobkyně využila smluvního oprávnění a prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy za okamžitě splatné ke dni 28. 6. 2024. O konečné splatnosti byl žalovaný informován oznámením označeným jako „Oznámení o využití oprávnění – nedodržení podmínky kontokorentu“ ze dne 13. 6. 2024. Ani ke dni konečné splatnosti, ani později žalovaný podle tvrzení žalobkyně svůj dluh neuhradil, přestože byl opakovaně vyzýván k jeho zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovanému byly zasílány jednotlivé upomínky a výzvy, mimo jiné upomínka ze dne 11. 12. 2023, výzva ze dne 18. 12. 2023, opakovaná výzva ze dne 8. 1. 2024, poslední výzva ze dne 26. 2. 2024, dále písemnosti ze dne 14. 3. 2024 a 11. 4. 2024 vztahující se k plnění podmínek kontokorentu, jakož i oznámení o využití oprávnění k zesplatnění úvěru. Před podáním žaloby žalobkyně žalovaného vyzvala rovněž předžalobní výzvou ze dne 9. 4. 2025 ve smyslu § 142a o. s. ř. Tvrdila, že ke dni 25. 3. 2025 činila dlužná jistina 30 000 Kč, smluvní poplatky účtované podle smlouvy a sazebníku 1 500 Kč, celková jistina proto představovala částku 31 500 Kč. Kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 7 086,65 Kč měl být vypočten sazbou 8,05 % ročně z dlužné jistiny za období od , datum, do , datum, , zatímco kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 056,55 Kč byl podle žalobkyně vypočten z dlužné jistiny a poplatků za období od , datum, do , datum, . Vedle toho se žalobkyně domáhala přiznání dalšího smluvního úroku ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 31 500 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení.

2. Opatrovnice žalovaného (ustanovená z důvodu neznámého pobytu žalovaného) navrhla zamítnutí, resp. odmítnutí žaloby. Ve svém vyjádření především vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů s odůvodněním, že žalovaný má trvalé bydliště na území , Anonymizováno, a úvěrovou smlouvu uzavřel jako spotřebitel, přičemž podle čl. 18 a 19 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) lze žalobu proti spotřebiteli podat pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Z tohoto důvodu dovozovala, že české soudy nemají ve věci pravomoc rozhodovat, a navrhla odmítnutí žaloby podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Dále namítla, že z listin předložených žalobkyní nevyplývá řádné doručení oznámení o zesplatnění úvěru ani výzev k úhradě dlužné částky žalovanému, v důsledku čehož lze podle jejího názoru považovat uplatněný nárok, případně jeho část vztahující se k období po tvrzeném zesplatnění, za předčasný. Pro případ, že by soud uvedeným námitkám nevyhověl, vznesl rovněž námitku nepřiměřenosti uplatněného příslušenství pohledávky, když namítala, že požadované úroky z prodlení, poplatky a smluvní sankce jsou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 občanského zákoníku a § 1813 občanského zákoníku a představují zneužívající smluvní ujednání ve spotřebitelské smlouvě. Při jednání opatrovnice dále poukázala na skutečnost, že žalobkyně soudu nepředložila originál úvěrové smlouvy, a ponechala na úvaze soudu, zda podpis obsažený na smlouvě je skutečně podpisem žalovaného. Současně namítla, že žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, přičemž zpochybnila, zda žalovaný při uzavírání smlouvy plně porozuměl jejímu obsahu a všem smluvním ujednáním.

3. Soud provedl dokazování listinami založenými ve spise, a to smlouvou o , Anonymizováno, ze dne , datum, , žádostí o poskytnutí úvěru č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , předsmluvními informacemi ke kontokorentu, smlouvou o kontokorentu (úvěru) č. , Anonymizováno, , podkladem o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, oznámením o využití oprávnění z důvodu nedodržení podmínky kontokorentu ze dne 13. 6. 2024, transakční historií úvěrového účtu, potvrzeními o podání zásilek, poštovním podacím archem, jednotlivými upomínkami a výzvami k úhradě dlužné částky, jakož i excelovou tabulkou zachycující výpočet a přirůstání smluvních úroků a úroků z prodlení. Z těchto listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.

4. Ze smlouvy o , Anonymizováno, a ze žádosti o poskytnutí úvěru spolu se smlouvou o kontokorentním úvěru měl soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne , datum, smlouvu o kontokorentním úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému kontokorentní úvěr s úvěrovým limitem 30 000 Kč vedený k běžnému účtu č. , č. účtu, . Současně měl soud za prokázané, že součástí smluvního ujednání byly obchodní podmínky a podmínky pro kontokorent účinné od , datum, a že mezi účastníky byla sjednána úroková sazba ve výši 21,90 % ročně, jakož i povinnost hradit v případě prodlení zákonný úrok z prodlení.

5. Z listiny označené jako úvěruschopnost žalovaného, z předsmluvních informací měl soud dále za prokázané, že před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž vycházela z údajů o jeho finanční situaci, z výsledků prověření v příslušných registrech a z vyhodnocení jeho platební schopnosti.

6. Z transakční historie úvěrového účtu měl soud za prokázané, že žalovaný poskytnutý úvěr čerpal, avšak následně jej nesplácel v souladu se smluvními podmínkami, v důsledku čehož se dostal do prodlení se splácením svých závazků. Z oznámení o využití oprávnění – nedodržení podmínky kontokorentu ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně využila smluvního oprávnění a prohlásila celý dluh za splatný ke dni 28. 6. 2024.

7. Z první upomínky, výzvy k zaplacení dluhu, opakované výzvy k zaplacení dluhu, poslední výzvy k zaplacení dluhu, oznámení o zesplatnění úvěru, jakož i z poštovních podacích archů a potvrzení o podání zásilek měl soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k dobrovolné úhradě dlužné částky a že mu byly předmětné písemnosti odeslány na jím sdělenou adresu.

8. Z transakční historie úvěru a z excelové tabulky zachycující výpočet úroků měl soud za prokázané rovněž výši žalované pohledávky. Z těchto listin vyplynulo, že ke dni , datum, činila nesplacená jistina 30 000 Kč, smluvní poplatky 1 500 Kč, celkem tedy 31 500 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok za období od , datum, do , datum, činil 7 086,65 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od , datum, do , datum, činil 2 056,55 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 31 500 Kč od téhož dne do zaplacení.

9. Na základě provedeného dokazování tak soud uzavřel, že žalobkyně prokázala existenci smluvního vztahu mezi účastníky, poskytnutí úvěrových prostředků žalovanému, porušení jeho smluvních povinností spočívající v neplnění sjednaných podmínek splácení, řádné zesplatnění celého dluhu i výši uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství.

10. Po právní stránce soud posoudil věc podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), upravujících smlouvu o úvěru, dále podle příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a podle ustanovení § 1968 a § 1970 o. z. upravujících prodlení dlužníka a právo věřitele na úrok z prodlení.

11. Mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve formě kontokorentního úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky do sjednaného úvěrového limitu 30 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal, avšak svou povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas nesplnil. Tím porušil svou smluvní povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve smyslu § 2395 o. z., a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení dosud nesplacené jistiny ve výši 30 000 Kč. Současně bylo z provedených listinných důkazů prokázáno, že žalobkyně v souladu se smlouvou oprávněně vyúčtovala žalovanému smluvní poplatky ve výši 1 500 Kč, tedy celková žalovaná jistina činí 31 500 Kč.

12. Mezi účastníky bylo sjednáno úročení poskytnutého úvěru. Žalobkyně doložila výpočet smluvních úroků za období od , datum, do , datum, ve výši 7 086,65 Kč, přičemž soud neshledal žádné důvody správnost tohoto výpočtu zpochybnit. Stejně tak žalobkyně prokázala vznik nároku na další smluvní úrok ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení, neboť žalovaný poskytnuté peněžní prostředky dosud nevrátil.

13. Jelikož žalovaný svůj peněžitý dluh nesplnil ani po jeho zesplatnění ke dni 28. 6. 2024, dostal se do prodlení ve smyslu § 1968 o. z. Žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přiznal žalobkyni jednak kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 056,55 Kč vyčíslený ke dni 25. 3. 2025, jehož výše byla prokázána předloženým výpočtem, jednak zákonný úrok z prodlení z částky 31 500 Kč od 26. 3. 2025 do zaplacení.

14. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy splnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, podle něhož je věřitel povinen před poskytnutím spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných, spolehlivých, přiměřených a aktuálních informací o jeho příjmech, výdajích a dalších okolnostech rozhodných pro jeho schopnost úvěr splácet. Žalobkyně provedla toto posouzení ve standardním schvalovacím procesu, v jehož rámci ověřila příjmy žalovaného z historie běžného účtu vedeného u , Anonymizováno, , z níž vyplynul pravidelný měsíční příjem přibližně 38 000 Kč. Následně byly údaje o příjmu dále prověřeny kontrolou příchozích plateb od zaměstnavatele , právnická osoba, ., přičemž zjištěné údaje odpovídaly údajům uvedeným v žádosti o úvěr. Současně žalobkyně vyhodnotila výdajovou stránku žalovaného, a to na základě jím deklarovaných údajů, způsobu bydlení, počtu členů domácnosti, případných vyživovacích povinností, nákladů na bydlení, životních nákladů a dalších mandatorních výdajů. Tyto údaje byly porovnávány s interními i externími zdroji, přičemž do výpočtu byly zahrnuty vždy hodnoty méně příznivé pro žadatele. Na základě takto zjištěných skutečností byla vypočtena platební kapacita žalovaného ve výši 17 581,78 Kč měsíčně, která výrazně převyšovala předpokládanou minimální splátku sjednaného povoleného přečerpání ve výši 1 500 Kč měsíčně. Žalobkyně dále prověřila zaměstnání žalovaného na dobu neurčitou, jeho celkovou zadluženost prostřednictvím dostupných databází, provedla kontrolu insolvenčních evidencí, blacklistů, fraudlistů a dalších rizikových indikátorů a ověřila, že účet žalovaného nevykazoval nestandardní transakce svědčící o finančních problémech nebo riziku předlužení. Za této situace měl soud za prokázané, že žalobkyně před poskytnutím úvěru shromáždila a vyhodnotila dostatečné a ověřené informace o finanční situaci žalovaného a postupovala v souladu s požadavky § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Z provedeného posouzení bylo možné důvodně dovodit, že žalovaný bude schopen své závazky z úvěru řádně a včas plnit, a žalobkyně proto nepochybila při vyhodnocení jeho úvěruschopnosti.

15. Námitky procesní opatrovnice přitom soud neshledal důvodnými. Námitka zpochybňující pravost podpisu na úvěrové smlouvě zůstala toliko v obecné rovině, aniž by byla podložena konkrétními tvrzeními či důkazními návrhy. K námitce, že žalovaný jako státní občan Slovenské republiky nemusel porozumět obsahu uzavřené smlouvy je pak třeba uvést, že čeština a slovenština jsou si jazykově natolik blízké, že jejich vzájemná srozumitelnost je obecně známou skutečností. Samotná okolnost, že žalovaný je slovenským státním občanem proto bez dalšího nezakládá pochybnosti o tom, že obsahu smlouvy porozuměl. V řízení navíc nevyšlo najevo nic, z čeho by bylo možno dovodit, že by žalovaný při uzavírání smlouvy jejímu obsahu nerozuměl, požadoval jeho vysvětlení či překlad, případně že by uzavíral smlouvu v omylu. Tato námitka tak zůstala pouze v rovině ničím nepodloženého tvrzení. K námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů je pak třeba konstatovat, že touto otázkou se již v průběhu řízení zabýval Krajský soud v Plzni, který usnesením ze dne 27. 2. 2026, č. j. 64 Co 36/2026-60, změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se mezinárodní nepříslušnost českých soudů nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že na projednávanou věc dopadá úprava příslušnosti ve spotřebitelských věcech podle čl. 17 a čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis), současně však zdůraznil, že z provedených zjištění nelze učinit jednoznačný závěr, že žalovaný již v době zahájení řízení neměl bydliště v České republice. Poslední známou adresou žalovaného byla adresa , adresa, , kterou žalovaný uvedl jako doručovací jak při uzavření smlouvy o běžném účtu, tak při sjednání kontokorentního úvěru, přičemž podle obchodních podmínek byl povinen žalobkyni bezodkladně oznámit změnu svých kontaktních údajů, což neučinil. Odvolací soud současně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie, z něhož plyne, že za situace, kdy se nepodaří zjistit aktuální bydliště spotřebitele, který měl smluvní povinnost oznámit jeho změnu, a současně neexistují indicie, že by měl bydliště mimo území Evropské unie, je založena mezinárodní příslušnost soudů členského státu posledního známého bydliště spotřebitele. Jelikož v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalovaný bydlel mimo území České republiky nebo mimo území Evropské unie, a žalovaný nesplnil svou smluvní povinnost oznámit změnu doručovací adresy, sdílí soud právní závěry odvolacího soudu a uzavírá, že mezinárodní příslušnost českých soudů je v dané věci dána.

16. Z výše uvedeného soud uzavřel, že žalobkyně unesla břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně existence, výše i splatnosti uplatněné pohledávky, a proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plném rozsahu. Tyto náklady představují odměnu za zastupování advokátem podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 2 380 Kč za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 31 500 Kč. Právnímu zástupci žalobkyně náleží odměna za pět úkonů právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu podle § 142a o. s. ř., sepis a podání žaloby, účast při jednání soudu dne , datum, a sepis odvolání proti usnesení o zastavení řízení, celkem ve výši 11 900 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč za každý z pěti úkonů právní služby, celkem 2 250 Kč, a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je zástupce žalobkyně povinen odvést, ve výši 2 971,50 Kč. Celková náhrada nákladů řízení tak činí 17 121,50 Kč.

18. O náhradě nákladů státu soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a contrario. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanovené procesní opatrovnice budou určeny samostatným usnesením, přičemž soud neshledal důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení České republice, a proto rozhodl, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.