30 C 16/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky ve výši 94 272 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 066 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 066 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, a to vše od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 81 642 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 24. 3. 2020 do zaplacení, a dále úrok ve výši 90,81 % ročně z částky 64 398,07 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 210 988 Kč, a dále smluvní pokuty ve výši 12 630,45 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne [datum] s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 80 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně sjednaného efektivního úroku ve výši 139,98 % ročně splatit ve 24 měsíčních splátkách po 7 326 Kč, a to počínaje měsícem leden 2019 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalovaného pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi SOLUS a NRKI. Žalovaný po uzavření smlouvy o úvěru požádal žalobkyni o bezúplatný odklad splátek z důvodu své pracovní neschopnosti/ukončení pracovního poměru, čemuž bylo žalobkyní vyhověno. Došlo tak k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek [číslo] kdy po dobu odkladu těchto splátek, tedy od 15. 10. 2019 do 14. 1. 2020, neběžel sjednaný úrok za poskytnutý úvěr. Provedením odkladu těchto splátek žalobkyně oznámila žalovanému písemným oznámením, jehož součástí byl i upravený splátkový kalendář. Žalovaný však ani následně nehradil splátky řádně a včas, když v období od 11. 1. 2019 do 29. 10. 2019 uhradil pouze splátky v celkové výši 65 934 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 1 996 Kč (3x 499 Kč), a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek [číslo] kdy žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku prodlení žalovaného dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 v celkové výši 1 200 Kč (6x 200 Kč), kdy žalovaný se ocitl v prodlení v délce 15 dnů u splátek [číslo]. V důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu 22. 3. 2020. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud celá nesplacená jistiny úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila částku 78 446,79 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 24. 3. 2020 až do jejího zaplacení. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu ke dni podání žaloby. Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 78 446,79 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 696 Kč, náhrady nákladů vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 200 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 12 630,45 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Podáním ze dne 29. 1. 2021 pak vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do úroku ve výši 55,51 % ročně z částky 64 398,07 Kč od 24. 3. 2020 do zaplacení. Zároveň pak žalobkyně dále doplnila, že dohodly-li se smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z premisy, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích, opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tedy že smlouvy mají být plněny. V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích obligatorních pojmových znaků zaplacení úroku ze strany úvěrovaného coby odměny za poskytnutí peněžních prostředků úvěrujícím. Sjednané úroky jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost, a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího s přihlédnutím ke všem okolnostem představuje. V této souvislosti pak odkázala i na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu ČR. K aplikaci § 1813 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, pak dále doplnila, že ujednání o výši úroku není ani nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaný byl se sazbou úroku seznámen jednak v předsmluvním formuláři, dále ve smlouvě samotné a rovněž v oznámení o schválení úvěru. Výše úrokové sazby mu tak byla zcela jasná, přesto smlouvu uzavřel, když informace o úrokové sazbě mu byly jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty. S ohledem na shora uvedené je tedy žalobkyně toho názoru, že úrok nikterak neodporuje dobrým mravům, když žalovaný s jeho výší souhlasil, přičemž k úroku žalobkyně dále uvedl, že tento vnímá jako přiměřený a odpovídající. Dle názoru žalobkyně nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně, když není možné zanedbávat zásadu proporcionality a opírat se o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, jako např. právní jistoty či zásady stanovené v článku 2 odst. 4 Ústavy ČR, dle které může každý občan činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 2. 2021 č. j. 30 C 16/2021-38, bylo řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno.

4. K projednání věci bylo u zdejšího soudu nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, když byl k tomuto řádně a včas předvolán. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti žalovaného.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře a úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že tuto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 80 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 139,98 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Úrok pak byl počítán jako efektivní úroková míra, když v daném kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci s tím, přičemž délka každého roku je 365 dnů. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněná na úroku za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. První splátka úvěru měla být uhrazena v lednu 2019. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2.999 Kč. V bodě 6.2 bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalovaném náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne 15. 1. 2019 a poslední splátka dne 15. 12. 2020. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaný celý úvěr čerpal dne 14. 12. 2018 bezhotovostně převodem na účet [číslo] [bankovní účet]. Z žádosti žalovaného vyplynulo, že tento požádal o odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti. Z oznámení žalobkyně o provedeném odkladu splátek s provedeným splátkovým kalendářem bylo dále zjištěno, když došlo k bezúplatnému odkladu splatnosti původních splátek č. 10, 11 a 12, kdy po dobu těchto splátek tedy od 15. 10. 2019 do 14. 1. 2020 neběžel přiznaný úrok. Z dopisu žalobkyně ze dne 15. 8. 2019, 16. 10. 2019, 17. 2. 2020 a 17. 3. 2020 dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovaného ohledně úhrady splátek, se kterými byl v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně pak dále vyplynulo, že žalovaný na jistinu a příslušenství úvěru uhradil celkem částku 65 934 Kč, a to dne 11. 1. 2019 částku 7 326 Kč, dne 15. 2. 2019 částku 7 326 Kč, dne 1. 4. 2019 částku 7 326 Kč, dne 15. 4. 2019 částku 7 326 Kč, dne 31. 5. 2019 částku 7 326 Kč, dne 27. 6. 2019 částku 7 326 Kč, dne 19. 8. 2019 částku 14 652 Kč a dne 29. 10. 2019 částku 7 326 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 22. 3. 2020 vyplynulo, že ke shora uvedenému dni došlo k zesplatnění úvěru, kdy tento sestával z jistiny ve výši 64 398,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 048,72 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 200 Kč.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

9. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 139,98 % ročně, kdy soud nepřistoupil na argumentaci žalobkyně týkající se přepočtu„ efektivního úroku“, když pokud jde o úrok 139,98 % ročně, pak tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba, kdy pokud je ve smlouvě v bodě 2.1 uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, pak se bere v potaz toliko přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2018 se úroková míra bank pohybovala okolo 20 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než šestinásobnou), a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 20 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 30 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

10. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 80 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil žalobkyni celkem částku 65 934 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 14 066 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný, by měl právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se však žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.