30 C 180/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 24. 5. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu návrhu na zaplacení úroku ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 24. 12. 2017 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 2 652 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně advokátky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno].

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 28. 5. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 30 000 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO] uzavřel s žalovaným smlouvu o bezúčelovém hotovostním spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně celkem částku 31 149 Kč, sestávající z úroku ve výši 3 487 Kč (s úrokovou sazbou 15,00 % ročně), poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 18 600 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 062 Kč a platby za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti žalovaného ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté jistiny úvěru a celkového poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 17 měsíčních splátkách po 3 597 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná na den 23. 5. 2019. Žalovaný však nehradil ničeho, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Pohledávka z předmětné smlouvy pak byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 postoupena původním věřitelem na společnost [právnická osoba], který pak pohledávku dne 9. 6. 2021 postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávek na žalobkyni. Žalobkyně se v rámci předmětného řízení domáhá toliko úhrady jistiny ve výši 30 000 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 15,00 % ročně. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a násl. o. s. ř. na adresu místa přechodného pobytu občana EU na území ČR.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s postupem dle § 115 a občanského soudního řádu souhlasila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 23. 12. 2017 jako úvěrovaný se společností [právnická osoba] jako úvěrujícím smlouvu o úvěru.

5. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a, které se žalovaný zavázal zaplatit vždy v 17 měsíčních splátkách, a to včetně nákladů úvěru ve výši 31 149 Kč, které lze ve své podstatě vnímat jako„ poplatek“.

6. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na [právnická osoba] služby smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019, a následně pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 na žalobkyni. Předžalobní upomínkou byl žalovaný zástupkyní žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky.

7. Podle ustanovení § 2395 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžení prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Jelikož žalovaný částku ve lhůtě splatnosti nevrátil, soud žalobě o zaplacení dlužné jistiny částečně vyhověl.

9. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši než 100 % ročně, když do výše úroku, tedy celkové odměny je třeba započítat veškeré náklady úvěru, které byly ve smlouvě sjednány, které činí více než 100 % O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako o úroku přiměřeném, když soudu je z jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2018 se úroková míra bank pohybovala okolo 16 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou sazbu více než šestinásobnou), a z tohoto pohledu se žalobkyní požadovaný úrok jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a zápůjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 16 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 24 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

10. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany původnímu věřitele byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené jistině ve výši 30 000 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku (sjednaný úrok ve výši 15,00 % ročně). Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci z větší části úspěšná, když její neúspěch závisí toliko v nepatrné části, má právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 200 Kč, ze tří úkonů právní služby po 300 Kč (tj. 900 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 2 652 Kč Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

12. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podaný na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik obdobných návrhů. V souvislosti se shora uvedeným soud dále uvádí, že dospěl k závěru, že na řízení o obdobných žalobách dopadá shora uvedené ustanovení s výjimkou případů, kdy skutkové okolnosti i právní hodnocení věci jsou natolik specifické, že je již nelze zařadit k „ obdobným věcem“. V daném případě se o takovou výjimku nejedná.