30 C 201/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 24 039 Kč s příslušenstvím

I. Návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 460 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 460 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení, a to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 6 500 Kč splatných počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci, a to pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich.

III. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 24 039 Kč s úrokem ve výši 64,64 % ročně z částky 16 652,04 Kč od 21. 12. 2021 do 13. 1. 2022 ve výši 690 Kč, úrok ve výši 8,5 % ročně z částky 16 652,04 Kč od 14. 1. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 21. 12. 2021 dosáhne částky 57 369 Kč, a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 502 Kč od 21. 12. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne 29. 4. 2021 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 64,64 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1 135 Kč, a to počínaje měsícem červen 2021 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalovaného pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi [příjmení] a NRKI. Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, když v období od 17. 5. 2021 do 12. 8. 2021 uhradil toliko čtyři splátky po 1 135 Kč (tj. celkem 4 540 Kč). Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 498 Kč (2x 249 Kč), a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek [číslo] kdy žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku prodlení žalovaného dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč (2x 200 Kč), kdy žalovaný se ocitl v prodlení v délce 15 dnů u splátek [číslo]. V důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu 19. 12. 2021. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud celá nesplacená jistiny úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila částku 19 326,71 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 21. 12. 2021 až do jejího zaplacení. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu ke dni podání žaloby. Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 19 326,71 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 537,39 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 278 Kč (pojištění u splátek [číslo] po 139 Kč) a sjednaného úroku. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. K projednání věci bylo u zdejšího soudu nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalovaný řádně a včas dostavil, když uvedl, že nárok neuznává s tím, že i přesto by byl ochoten na žalovanou pohledávku uhradit částku 12 460 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky.

3. Zástupkyně žalobkyně pak navrhla vydání rozsudku pro uznání. Soud tento návrh zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, když neshledal splněné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, když z vůle žalovaného bez dalšího nebylo možné usuzovat na to, že by nárok zcela, případně zčásti uznal. Usuzovat na uznání toliko z jeho ochoty uhradit část žalované pohledávky dle názoru soudu bez dalšího nelze. Pokud by pak mělo dle názoru žalobkyně dojít k uznání celého žalovaného nároku včetně příslušenství, pak k tomuto dle názoru soudu rovněž nedošlo, kdy z opatrnosti soud dále uvádí, že i kdyby tomu tak bylo, pak rozsudek pro uznání nelze vydat, neboť takové rozhodnutí by bylo v rozporu s právními předpisy, když žalovaná pohledávka je z větší části nedůvodná, a to s ohledem absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, když v této souvislosti soud odkazuje na další část odůvodnění tohoto rozsudku.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře a úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že tuto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 17 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 64,64 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. RPSN pak činila 87,68 % ročně, když tato nezahrnovala úhradu za pojištění. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněna na úroku za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. První splátka úvěru měla být uhrazena v červnu 2021. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2 999 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalovaném náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne 15. 6. 2021 a poslední splátka dne 15. 5. 2025. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaný celý úvěr čerpal dne 29. 4. 2021 bezhotovostně převodem na účet [číslo] [bankovní účet]. Z výzev k zaplacení ze dne 15. 11. 2021 a 16. 12. 2021 dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovaného ohledně úhrady splátek [číslo] se kterými byl v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně bylo dále zjištěno, že žalovaný na jistinu a příslušenství úvěru uhradil celkem částku 4 540 Kč, a to dne 17. 5. 2021 částku 1 135 Kč, dne 14. 6. 2021 částku 1 135 Kč, dne 13. 7. 2021 částku 1 135 Kč a dne 12. 8. 2021 částku 1 135 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 19. 12. 2021 má soud dále za prokázané, že ke shora uvedenému dni došlo k zesplatnění úvěru, kdy tento sestával z jistiny ve výši 16 652,04 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 674,67 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, a dále úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet ve výši 278 Kč.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

8. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 64,64 % ročně, kdy tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je z jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2021 se úroková míra bank pohybovala okolo 17 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru téměř čtyřnásobnou, přičemž z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 17 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 26 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

9. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 17 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil žalobkyni celkem částku 4 540 Kč. Soud proto výrokem pod bodem II. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 12 460 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedené ve výroku III. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný, by měl právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se však žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.