30 C 204/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa adresa pro doručování adresa proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená opatrovnicí příjmení jméno příjmení sídlem adresa o ochranu osobnosti

I. Žaloba o uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci písemnou formou zaslanou mu prokazatelně žalovanou vlastnoručně podepsaným dopisem následujícího znění:„ Při jednání, které se konalo dne 13. 7. 2020 u Okresního soudu Plzeň-město v řízení, vedeném o Vámi podané žalobě proti mému bývalému druhovi [jméno] [jméno] jsem při svědecké výpovědi řekla mimo jiné, také to, že jste mně chtěl připravit o bydlení, že jsem jezdila za Vámi do [obec], že jste mě začal napadat v tom smyslu, že Váš biologický otec není Vaším otcem, že jste si vzal ode mne 1 500 Kč, na které jste mi nevystavil potvrzení, že jste mi řekl, že jste byl u mormonů, uvedla jsem dále, že se ničeho neštítíte, že furt vyhrožujete, že máte známé [anonymizována dvě slova], a že každého jenom honíte do kouta, přičemž jsem se následně obrátila přímo na soudce, který vedl můj svědecký výslech s dotazem, jak takový člověk jako Vy může všechny ničit, hned po položení tohoto dotazu jsem se přímo soudci, který vedl můj svědecký výslech, omluvila a sdělila mu, že mu musím říct to, co jsem mu bezprostředně poté řekla, a sice řekla jsem mu, že se vyjadřujete o naší justici a o policii jako o juntě, a dále, že je všechny zničíte, že je všechny rozšlápnete, a v tom smyslu jsem se zeptala soudce, který vedl můj svědecký výslech, jak takový člověk jako Vy může existovat. Uvedené výroky o Vaší osobě jsou naprosto lživé a za jejich vyslovení se Vám tímto omlouvám. [celé jméno žalované]“, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám České republiky na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady řízení, o jejichž výši a splatnosti bude dodatečně rozhodnuto samostatným usnesením.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 24. 7. 2020 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované omluvit se písemnou formou, a to vlastnoručně podepsaným dopisem ve znění specifikovaném ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že dne 13. 7. 2020 se u Okresního soudu Plzeň-město konalo v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 24 C 16/2019 ústní jednání, kdy žalovaná, v rámci něhož byla vyslechnuta v pozici svědkyně, mimo jiné uvedla, že jí žalobce připravit o bydlení, že za ním jezdila do [obec], že jí začal napadat v tom smyslu, že jeho biologický otec není jeho otcem, že si vzal od žalované 1 500 Kč, na které jí nevystavil potvrzení, dále že žalované sdělil, že byl u mormonů, přičemž žalovaná jako svědkyně dále uvedla, že se žalobce ničeho neštítí, že stále vyhrožuje, že má známé Ukrajince a Rusy a každého pouze honí do kouta, přičemž se přímo obrátila na vyřizujícího soudce s dotazem, jak takový člověk jako žalobce může všechny ničit, když dále soudci sdělila, že žalobce se vyjadřuje o justici a policii jako o juntě, a že všechny zničí a rozšlápne. V daném řízení pak žalobce rovněž vystupoval v pozici žalobce, jako žalovaný pak bývalý přítel žalované [jméno] [jméno]. Proneseným výrokům byl v daném okamžiku přítomen žalobce, vyřizující soudce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dále žalovaný [jméno] [jméno] a jeho právní zástupkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátka. Dané výroky jsou dle žalobce lživé, a proto dopisem ze dne 14. 7. 2020 vyzval žalovanou, aby se mu za její výroky specifikované shora omluvila, a to do 23. 7. 2020 s obsahem totožným tak, jak je uveden v petitu žaloby. Žalovaná na výzvu nereagovala, kdy do žalobcem poskytnuté lhůty tento žádnou omluvu od žalované neobdržel. Žalobce pak dále k výzvě soudu doplnil, že žalovaná svými výroky zasáhla do jeho důstojnosti, vážnosti a cti.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila v tom směru, že tuto neuznává, když skutečnosti, které sdělila při ústním jednání konaném u zdejšího soudu dne 13. 7. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 16/2019 jsou pravdivé. Dále uvedla, že žalobce rovněž neprokázal, že by její tvrzení nějakým způsobem zasáhlo do jeho osobnostních práv, a to minimálně tím způsobem, že by měl právo na omluvu ze strany žalované. Zároveň odkázala na svůj špatný psychický stav.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 30 C 204/2020-91 pak byl žalované ustanoven opatrovník v osobě [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

4. Opatrovnice žalované pak k žalobě zejména uvedla, že tuto neuznává, a to ani částečně, když zároveň učinila nesporným, že svědecká výpověď žalované uvedená shora obsahovala výroky k osobě žalobce tak, jak jsou v žalobě popsány, nicméně je přesvědčena o tom, že tyto nejsou v žádném případě schopny zasáhnout do osobnostní sféry žalobce, jelikož se zakládají na pravdě. Výroky žalované pak rovněž nezasahují a nejsou jakkoli způsobilé negativně zasáhnout do vážnosti, důstojnosti a cti žalobce u spoluobčanů. Žalobce žádným způsobem nevylíčil, jakým způsobem se měly výroky žalované dotknout v jeho osobnostní sféře a jaká újma mu měla být způsobena. V této souvislosti pak opatrovnice žalované odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1798/2007, z jehož závěrů mimo jiné vyplývá, že z hlediska následků rušebního jednání obdobně platí objektivní hledisko posouzení způsobilosti takového jednání přivodit újmu na osobnosti člověka. Vlastní subjektivní přesvědčení dotčené osoby o zásahu do osobností integrity (např. vážnost, čest) v jejich očích není samo o sobě významné. Dále odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, ze které vyplývají předpoklady pro vznik soukromoprávních odpovědnostních nároků s ochrany osobnosti. Závěrem pak zdůraznila právní větu usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2218/2006, ve které uvádí, že o zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Sem je třeba řadit i výkon svědecké povinnosti. V řízení o ochranu osobnosti oak nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z protokolu o ústním jednání v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 24 C 16/2019 ze dne 13. 7. 2020 soud zjistil, že jednání se účastnil vyřizující soudce [anonymizováno] [jméno] [příjmení], dále žalobce [celé jméno žalobce], žalovaný [jméno] [jméno] a zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátka. V rámci tohoto řízení pak byl mimo jiné proveden výslech svědkyně [celé jméno žalované], která byla v jeho úvodu soudem poučena ve smyslu ustanovení § 126 o. s. ř. K tomuto uvedla, že poučení porozuměla a bude vypovídat. V rámci své výpovědi pak dále uvedla skutková tvrzení, která jsou uvedena v petitu odůvodnění žaloby. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 8. 2020 č. j. 24 C 16/2019-173, který nabyl právní moci dne 28. 10. 2020, dále vyplynulo, že žalovanému byla výrokem pod bodem I. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím a zároveň uhradit náklady řízení ve výši 1 700 Kč (výrok II.). Z odůvodnění předmětného rozsudku pak dále zjištěno, že svědkyně vypovídala velmi emotivně, kdy pláč střídala zuřivost namířená vůči žalobci a soud ji musel opakovaně usměrňovat, neboť bylo zřejmé, že svědkyně mezi jednotlivými psychickými stavy přepíná a bylo lze jen těžko usuzovat o opravdovosti jí projevených emocí. K výpovědi svědkyně soud uvedl, že tuto hodnotil v kontextu rodinných vazeb a vztahů, které má a měla k jednotlivým účastníkům sporu, když ve světle shora uvedeného soud dospěl k závěru, že výpověď svědkyně byla plná rozporů, ať už ve vztahu k obsahu dohody a toho, co jejímu podpisu předcházelo. Soud dále doplnil, že z tvrzení žalovaného a následně i z výslechu svědkyně [celé jméno žalované] vyplynulo, že žalobce měl žalovanému vyhrožovat zničením. V tomto směru však není zřejmé, jak tuto výhružku žalobce měl myslet, pokud jí vůbec formuloval. Dále soud uvedl, že musí velmi obezřetně přistupovat k tvrzením svědkyně, když minimálně z telefonického hovoru jí a žalobce vyplývá, že to byla v podstatě ona, kdo celou věc (dohodu) vymyslel. Navíc z provedených důkazy bylo zjištěno, že pokud dopisy žalobce adresované zaměstnavatelům [celé jméno žalované], popře. trestní oznámení či přestupková řízení vedená opětovně toliko proti ní, měly někomu„ uškodit“, pak to byla právě [celé jméno žalované] a ne žalovaný. Soud pak dále hodnotí důkazy i v kontextu výpovědi svědkyně [příjmení], kdy z její výpovědi rozhodně nevyplynulo, že by se svědkyně [celé jméno žalované] bála nějakých výhružek ze strany žalobce, spíše ztráty dobrého vztahu s ním, který v dané době měla. Dále soud vyjádřil pochybnosti o důvěryhodnosti svědkyně [celé jméno žalované], kdy je podle něj pravděpodobnější skutkový děj tak, jak jej popisoval žalovaný. Z výzvy žalobce ze dne 14. 7. 2020 má soud za prokázané, že tento vyzval žalovanou v kontextu se shora uvedeným jednáním k omluvě písemnou formou zaslanou vlastnoručně podepsaným dopisem ve znění uvedeném v petitu žaloby. Z podacího lístku bylo zjištěno, že výzva byla zaslána žalované doporučeně dne 14. 7. 2020. Z repliky tehdejší zástupkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] vyplynulo, že tato nárok žalobce na omluvu neshledává důvodným, když předmětné výroky nejsou způsobilé negativně ohrozit vážnost žalobce u spoluobčanů či mu způsobit jinou vážnou újmu. Dále poukázala na jednání žalobce, kdy mimo jiné zasílal dopisy zaměstnavatelům žalované, které jednoznačně zasáhly do jednotlivých osobnostních sfér žalované, přičemž obsahovaly nepravdivé a zavádějící informace s úmyslem žalovanou poškodit. Z dopisu žalobce ze dne 4. 2. 2018 bylo zjištěno, že tento se písemně obrátil na pronajímatele bytu, ve kterém v dané době saturovala bytovou potřebu žalovaná, kdy upozornil na finanční problémy žalované a její potíže s úhradou nájmů u předchozích pronajímatelů. Z dopisu žalobce ze dne 29. 3. 2018 bylo dále zjištěno, že tento kontaktoval předsedu představenstva, [právnická osoba] a. s., u kterého měla být v předmětné době zaměstnána žalovaná s dotazem, že se dozvěděl, že tato má u dané společnosti pracovat nelegálně a jak bude věc řešit. Z předvolání k podání vysvětlení [anonymizováno] [obec a číslo], organizačního odboru ze dne 27. 5. 2018 sp. zn. SZ [spisová značka] bylo zjištěno, že žalovaná byla předvolána k podání vysvětlení v předmětné věci na den 20. 6. 2018 ve věci přestupku proti občanskému soužití, kterého se měla dopustit tím, že v dopisu adresovaného panu [jméno] [celé jméno žalobce], kterým odvolala veškeré plné moci, jež mu udělila, uvedla, že jednal v rozporu s jejími zájmy a pokyny, když toto její sdělení ho mělo hrubě urazit.

6. Žalobci bylo v průběhu ústního jednání konaného u zdejšího soudu dne 29. 7. 2021 dáno soudem poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o nutnosti doplnit skutková tvrzení, jaká konkrétní újma na jeho osobnosti (osobnostních právech) mu v souvislosti v žalobě popsaným jednáním žalované měla vzniknout, kdy k prokázání a doplnění skutkových tvrzení měl žalobce označit důkazy stejně jako k prokázání skutečnosti, že ze strany žalované došlo k excesu z výkonu povinnosti svědka. K tomu pak žalobce doplnil, že výroky, které pronesla žalovaná jako svědkyně, se nezakládají na pravdě, kdy se jedná o protiprávní jednání žalované, přičemž těmito bylo zasaženo do jeho práva na ochranu jména, pověsti a cti, když toto nemá nic společného se svědeckou výpovědí, a toto protiprávní jednání nemůže požívat ochrany, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na které odkazoval soud i opatrovník žalované, na danou právní věc dle názoru žalobce nedopadá.

7. Podle ustanovení § 81 odst. 1a 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. O ochraně požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostření, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

8. Podle ustanovení § 82 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno, nebo aby byl odstraněn jeho následek. Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoliv z osob jemu blízkých.

9. Podle ustanovení § 2956 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právo chráněnému ustanoveními v první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní úpravy.

10. Podle ustanovení § 2951 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, škoda se nahrazuje uvedením do předešlého vztahu. Není-li to dobře možné, nebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Nemajetková újma se učiní přiměřeným zadosti učiněním. Zadosti učinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně učiněné odčinění způsobené újmy.

11. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Předně je třeba konstatovat, že ustanovení § 81 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, stanoví zákonnou úpravu výkonu a ochrany nezadatelných přirozených práv k lidské osobnosti. Občanský zákoník výslovně vychází z přirozenoprávní koncepce ochrany osobnosti, která se právní teorií a praxí uplatňovala již podle předchozí právní úpravy. Osobnostní práva spadají jako ústavně zaručená základní přirozená práva pod ústavní ochranu, přičemž hmotněprávní podmínky pro její výkon a ochranu jsou svěřeny občanskému zákoníku jako právní normě obyčejného práva, jak ostatně vyplývá z účelu občanského zákoníku jako obecného pramene soukromého práva. Osobnost člověka představuje z hlediska její právní ochrany jeden z předmětů absolutních soukromých práv stanovených občanským zákoníkem. Jedná se o předmět vrozených práv osobnostních stojících oproti kategorii předmětu práv majetkových, která jsou nabyvatelná. Vzhledem k přirozenoprávní povaze práv k osobnosti, které právo nevytváří ani neuděluje, spočívá legislativně politický účel právní úpravy v občanském zákoníku ve stanovení zákonného režimu výkonu těchto práv a jejich ochrany. Stát proto přiznáním zákonného absolutního práva na ochranu osobnosti upravuje: a) způsob výkonu přirozeného osobnostního práva každého člověka na svém státním území, b) způsob ochrany tohoto práva. Z absolutněprávní povahy ochrany osobnosti v občanském zákoníku vyplývá rovněž shora naznačený obsah této ochrany, jenž spočívá jednak ve výlučném oprávnění osoby využívat své osobnosti k zajištění vlastních potřeb a zájmů (tzv. pozitivní složka) a naopak povinnost ostatních zdržet se zásahu do cizí osobnosti (tzv. negativní složka). Ostatní osoby proto mohou zasáhnout do cizí osobnosti zásadně pouze tehdy, děje-li se tak se svolením dotčené osoby (nestanoví-li možnost zásahu přímo zákon).

13. Ustanovení § 82 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, pak upravuje nároky ze zásahu do osobnosti člověka, kdy pro vznik zvláštních soukromoprávních odpovědnostních nároků z ochrany osobnosti musí být dány tyto obecné hmotněprávní předpoklady: 1) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti člověka, 2) neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu, 3) existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi zásahem a jeho neoprávněností. V obecné rovině lze osobnostní delikty dělit na: a) ohrožující osobnost člověka, b) porušující osobnost člověka. Skutkové podstaty těchto soukromoprávních deliktů můžeme vytknout s ohledem na rozlišení dílčích předmětů práva osobnostního, resp. jednotlivých stránek (hodnot lidské osobnosti), kdy se jedná o delikty, které ohrožují či porušují: a) složky osobnosti, b) projevy osobní povahy. Při neoprávněném zásahu do osobnosti člověka dochází na straně poškozeného ke vzniku nemajetkové újmy a otázka jejího odškodňování je z praktického hlediska jednou z ústředních otázek ochrany osobnosti. Vlastní pojem nemajetkové újmy, též jako újmy nehmotné, imateriální apod. není občanským zákoníkem blíže specifikován. Újma nemajetková pak vzniká ve sféře mimomajetkové, tzn. právě ve sféře osobnostní, která může být chápána dosti široce. Při vzniku nemajetkové újmy na osobnosti člověka soukromé právo tradičně přiznává poškozené osobě nárok na její odčinění formou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Účelem zadostiučinění je poskytnout postiženému uspokojení (satisfakci, nikoli reparaci nebo restituci) za to, že byl neoprávněně nucen strpět nemajetkovou újmu, jež mu rušitel svým neoprávněným zásahem (skutkem) způsobil. Povinnost k zadostiučinění vyplývající z deliktního jednání rušitele by měla na straně rušitele přispět též k vyrovnání morálních následků, jež svým jednáním způsobil. Přiměřené zadostiučinění se neposkytuje obecně za zásah do jakékoli stránky osobnosti člověka, nýbrž přichází v úvahu prakticky pouze tehdy, pokud tímto jednáním došlo k újmě na přirozeném právu chráněném ustanoveními první části občanského zákoníku (§ 2956), jelikož zákon jinou možnost nestanoví a zpravidla to není ani dojednáno.

14. Pokud jde o nárok žalobce, v rámci kterého se domáhá uložení povinnosti žalované zaslat mu písemnou omluvu v souvislosti se skutkovými tvrzeními, která uvedla během své svědecké výpovědi při ústním jednání konaném u zdejšího soudu dne 13. 7. 2020 v řízení pod sp. zn. 24 C 16/2019, pak k tomuto soud uvádí, že žalobce byl opakovaně v průběhu řízení vyzýván (a to i v rámci poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř.) k doplnění skutkových tvrzení ohledně konkrétní újmy, která mu vznikla (měla vzniknout) shora uvedeným jednáním na jeho osobnosti (osobnostních právech), a jež vedle existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a jeho neoprávněností, resp. protiprávnosti tohoto zásahu ve spojení s existencí příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností, představuje předpoklady pro vznik zvláštních soukromoprávních odpovědností nároků z ochrany osobnosti. Toto ze strany žalobce splněno nebylo. Tento pouze vágně uvedl, že výrokem žalované došlo k zásahu do jeho práva na ochranu jména, pověsti a cti, když protiprávní jednání takové povahy nemůže požívat soudní ochrany.

15. K tomuto je pak třeba dále uvést, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu u zásahu do osobnosti, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je pak zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. O takový případ v souzené věci nejde. V této souvislosti soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na usnesení sp. zn. 30 Cdo 2218/2006, kde se mimo jiné uvádí, že pokud žalovaný ve věci vypovídá jako svědek, plní tak svoji zákonnou povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. O zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř., kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. [příjmení] je třeba řadit i výkon svědecké výpovědi. Pokud by pak skutečně došlo k zásahu do osobnosti fyzické osoby v souvislosti s výpovědí svědka, zůstane takovýto zásah oprávněným pouze tehdy, jestliže se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti i osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. V rámci důkazního řízení pak nebylo prokázáno, že by v souvislosti se svědeckou výpovědí žalované, jejímž obsahem se žalobce cítí dotčen, došlo k jakémukoliv excesu z výkonu povinností svědka. Opětovně lze v této souvislosti dále poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy v případě, že žalobce namítá, že žalovaný jako svědek nevypověděl pravdu, pak je třeba odkázat na skutečnost, že v řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení. Nelze pak ani pominout, že jednáním před soudem bylo zúčastněnými osobami pojato velmi emotivně, kdy byly proneseny i skutková tvrzení ze strany žalované jako svědkyně. Z opatrnosti pak soud dodává, že i kdyby žalobce dostál své zákonné povinnosti ohledně břemena tvrzení ohledně konkrétní újmy způsobenou na jeho právech, pak výroky žalované, která uvedla v rámci své svědecké výpovědi, nelze kvalifikovat jako vybočení z mezí svědecké výpovědi se všemi z toho plynoucími důsledky. Rozhodně pak toto nelze kvalifikovat jako exces tak, jak je uvedeno shora. Berouc v úvahu závěry uvedené shora, pak soud zamítl i návrhy na doplnění dokazování vznesené ze strany žalobce, když tyto se jeví jako zcela nadbytečné.

16. S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobu v plném rozsahu zamítl – viz výrok I. tohoto rozsudku.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná, která byla ve věci zcela úspěšná, má vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. S ohledem na skutečnost, že žalovanou v řízení zastupovala opatrovnice ustanovená v souladu s ustanovením § 29 odst. 3 o. s. ř., je žalobce povinen náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování účetně případného DPH zaplatit nikoliv žalované nebo ustanovenému opatrovníkovi (v daném případě advokátce), ale vždy státu. Důvodem k tomuto opatření je skutečnost, že hotové výdaje a odměnu ustanoveného opatrovníka včetně náhrady za DPH hradil, resp. bude hradit stát (§ 140 odst. 2 o. s. ř.). Advokát, který byl ustanoven opatrovníkem účastníka, pak má za poskytnuté právní služby vůči státu nárok na odměnu za zastupování a náhradu ve smyslu příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. včetně případné náhrady DPH. S ohledem na shora uvedené proto byla stanovena žalobci povinnost uhradit náklady řízení k rukám České republiky na účet Okresního soudu Plzeň-město, když o jejich výši a splatnosti bude dodatečně rozhodnuto samostatným usnesením, a to až poté, co bude pravomocně rozhodnuto o nárocích opatrovníka vůči státu. Do té doby lze o právu státu na tuto náhradu nákladů řízení rozhodnout jen co do základu (viz ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř.).