30 C 252/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované toho času bytem adresa žalované pro zaplacení 20 808 Kč s přísl.

I. Řízení se zastavuje v rozsahu návrhu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 60,95 % ročně z částky 11 949 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 300 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 20 808 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 306 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, a dále úrok ve výši 95,95 % ročně z částky 11 949 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 56 678 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne 17. 9. 2019 s žalovanou jako úvěrovanou smlouvu o úvěru [číslo] na základě které této poskytla úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr včetně sjednaného efektivního úroku ve výši 151,70 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách po 1 017 Kč, a to počínaje měsícem říjen 2019 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalované pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi [příjmení] a NRKI. Žalovaná však nehradila splátky řádně a včas, když uhradila toliko dne 12. 11. 2019 částku 2 700 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 498 Kč (2x 249 Kč), a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek [číslo] kdy žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku prodlení žalované dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 v celkové výši 600 Kč (3x 200 Kč), kdy žalovaná se ocitla v prodlení v délce 15 dnů u splátek [číslo] [číslo] [číslo]. V důsledku shora specifikovaného prodlení došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu 16. 2. 2020. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistina úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila částku 14 142,17 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 18. 2. 2020 až do jejího zaplacení. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu ke dni podání žaloby. Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 14 142,17 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklé v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč, a smluvní pokuty ve výši 5 502 Kč. Žalovaná i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradila.

2. Podáním ze dne 10. 9. 2021 pak vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do úroku ve výši 60,95 % ročně z částky 11 949 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení. Shora uvedený procesní postup odůvodnila s odkazem na aktuální vývoj judikatury Nejvyššího soudu ČR.

3. K projednání věci bylo u zdejšího soudu nařízeno ústní jednání, ke kterému se žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, když byla k tomuto řádně a včas předvolána. Soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal v nepřítomnosti žalované.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře a úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že tuto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovanou jako úvěrovanou. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 151,70 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. Úrok pak byl počítán jako efektivní úroková míra, když v daném kalendářním měsíci se bere v potaz přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněná na úroku za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaná zaplatit. První splátka úvěru měla být uhrazena v říjnu 2019. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitla v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2 999 Kč. V bodě 6.2 bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalované náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaná po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne 12. 10. 2019 a poslední splátka dne 12. 9. 2023. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaná celý úvěr čerpala dne 18. 9. 2019 bezhotovostně převodem na účet [číslo] [bankovní účet]. Z výzvy ze dne 12. 2. 2020 dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovanou ohledně úhrady splátek, se kterými byla v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně pak dále vyplynulo, že žalovaná na jistinu a příslušenství úvěru uhradila toliko dne 12. 11. 2019 částku 2 700 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 11. 8. 2021 vyplynulo, že ke dni 16. 2. 2020 došlo k zesplatnění úvěru, kdy tento sestával z jistiny ve výši 11 949 Kč, smluvní pokuty ve výši 498 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 502 Kč a sjednaného úroku.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

8. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 151,70 % ročně, kdy soud nepřistoupil na argumentaci žalobkyně týkající se přepočtu„ efektivního úroku“, když pokud jde o úrok 151,70 % ročně, pak tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba, kdy pokud je ve smlouvě v bodě 2.1 uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, pak se bere v potaz toliko přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako o úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2019 se úroková míra bank pohybovala okolo 19 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než šestinásobnou), a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 19 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 30 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

9. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaná si měla počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaná lichvy nedovolávala. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu uhradila žalobkyni celkem částku 2 700 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil ve smyslu ustanovení § 96 o. s. ř. Výrokem pod bodem II. pak soud žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnajícího se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 9 300 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaná, která byla ve věci z větší části úspěšná, by měla právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se však žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.