30 C 254/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 6 815,90 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 815,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 815,90 Kč od 22. 6. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 6 815,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 6. 2021 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne 11. 1. 2017 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný úvěr neuhradil řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru, a to oznámením žalobkyně ze dne 17. 5. 2017, přičemž ke dni zesplatnění činila celková dlužná pohledávka 24 293 Kč. Žalovaný se mimo jiné v článku 5.1 smlouvy zavázal pro případ prodlení se splacením nové jistiny úvěru uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně se s žalovaným v článku [číslo] smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně jakkoliv neplnil, byla u zdejšího soudu uplatněna žaloba, o které bylo rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. 23 C 138/2017-50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2018 č. j. 25 Co 145/2018-73. Ve shora uvedených rozhodnutích soudy mimo jiné rozhodly, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku představující smluvní pokuty dle článku 6.1 a 6.5 smlouvy, tedy částky ve výši 498 Kč a 2 186,10 Kč. [příjmení] ve výši 2 186,10 Kč pak představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 24 293 Kč denně, a to za období v prodlení žalovaného s úhradou úvěru do 16. 8. 2017. Předmětnými rozhodnutími tedy bylo žalobě co do smluvní pokuty v plném rozsahu vyhověno. S ohledem na skutečnost, že prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny trvá i po datu 16. 8. 2017, vzniklo tak žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny úvěru i za následující období, v daném případě od 17. 8. 2017 do 31. 5. 2021 v celkové výši 6 815,90 Kč. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

4. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

5. Předně je třeba odkázat na skutečnost, že ze strany Okresního soudu Plzeň-město jako nalézacího soudu i Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího došlo k odklonu od původní rozhodovací praxe, kdy adhézní smlouvy o úvěrech, ve kterých vystupuje žalobkyně jako úvěrující, jsou shledávány jako absolutně neplatná právní jednání, kdy v této souvislosti soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi jak zdejšího soudu, tak i Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2020 č. j. 25 Co 184/2020-125 či rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 7. 2020 č. j. 64 Co 169/2020-106.

6. V této souvislosti je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 132,44 % ročně, kdy soud nepřistoupil na argumentaci žalobkyně týkající se přepočtu„ efektivního úroku“, když pokud jde o úrok 132,44 % ročně, pak tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba, kdy pokud je ve smlouvě v bodě 2.1 uvedeno, že úroky se počítají jako efektivní úroková míra, pak se bere v potaz toliko přesný počet dnů v měsíci s tím, že délka každého roku je 365 dnů. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je s jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2018 se úroková míra bank pohybovala okolo 20 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než šestinásobnou), a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 20 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 30 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

7. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené tedy soud shledal smluvní pokutu stejně jako celou úvěrovou smlouvu neplatně ujednanou, a proto žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný, by měl právo na plnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož však žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.