30 C 296/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 45 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 45 000 Kč od 5. 4. 2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu návrhu na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3 640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta , tituly před jménem, Libora Chovance.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 9. 5. 2024 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku za 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 4. 2024 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a nákladů řízení. Návrh odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela s žalovaným jako úvěrovaným dne 5. 10. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to elektronickým systémem prostřednictvím klinické zóny na internetových stránkách žalobkyně. K uzavření smlouvy došlo poté, kdy úvěruschopnost žalovaného byla prověřena jím poskytnutými doklady. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku 126 000 Kč (jistinu + úrok), a to ve 12 měsíčních splátkách po 6 750 Kč splatných vždy do každého 15. dne v měsíci. Úrok byl sjednán ve výši 15 % měsíčně a RPSN ve výši 435,03 %. Žalovaný neplnil své povinnosti řádně a včas, když ničeho na předmětnou smlouvu neuhradil. Žalobkyně proto zaslala žalovanému upomínky. Vzhledem k tomu, že žalovaný splátky nehradil, žalobkyně úvěr zesplatnila dopisem ze dne 21. 3. 2024. Žalovaný i přes předžalobní výzvu specifikovanou shora na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení podáním ze dne 25. 7. 2024, když ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného zejména uvedla, že tuto ověřovala dle podepsaného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele jako přílohy č. , hodnota, ke smluvní dokumentaci, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění dosavadních dluhů. K ověření totožnosti žalovaného při uzavření smlouvy vyžádala cestovní pas, a dále druhý doklad totožnosti, přičemž při ověřování kredibility žalovaného vycházela i ze tří výplatních pásek žalovaného. Dále měla k dispozici i výpis z insolvenčního rejstříku, výpis z centrální evidence exekucí, výpis z databáze neplatných dokladů, obchodního rejstříku zaměstnavatele žalovaného, registru SOLUS a REPI. Žalobkyně zjistila, že žalovaný je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, trvalé bydliště na ohlašovně pobytu , adresa, , průměrný příjem za poslední tři měsíce v částce 25 000 Kč, náklady na bydlení 3 000 Kč (pravidelná částka), pravidelné finanční závazky 8 445 Kč, sázky 0 Kč, jednorázové závazky žádné, splátka poskytovaného úvěru žalobkyní 6 750 Kč a disponibilní finanční zůstatek žalovaného v částce 6 805 Kč měsíčně. Z lustrací nebankovních registrů pak vyplynulo, že v registru SOLUS a REPI je žalovaný bez záznamu, stejně tak jako v insolvenčním rejstříku. Na základě shora uvedeného žalobkyně zpracovala interní scoring spotřebitele prostřednictvím algoritmu. Scoringový systém je pak nepřetržitě modifikován na základě analýzy portfolia žalobkyně, situace na trhu, technologického pokroku a dalších skutečností. Jako výsledné skóre u žalovaného vyšla vyšší bonita, a proto byl žalovanému poskytnut úvěr specifikovaný shora. Dále doplnila, že jistina úvěru ve výši 45 000 Kč byla vyplacena v plné výši na účet žalovaného č. , č. účtu, .

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel.

4. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů.

5. Na základě předložených listinných důkazů má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvních informací ze dne 5. 10. 2023, smlouvy o sjednání spotřebitelského úvěru má soud za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč s tím, že celá tato částka bude vyplacena na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se pak zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 126 000 Kč ve 12měsíčních splátkách po 6 750 Kč počínaje dnem 15. 10. 2023 při sjednané úrokové sazbě 15 % měsíčně a RPSN 435,03 %. V bodě 5.4 bylo ujednáno právo žalobkyně zaslat žalovanému zpoplatněné písemné upomínky v souvislosti s jeho prodlením, a to s tím, že první upomínka byla zpoplatněna částkou 500 Kč, druhá písemná upomínka pak opětovně částkou 500 Kč s tím, že pokud nedojde k úhradě celé dlužné pohledávky ani po dvou písemných upomínkách, byla žalobkyně oprávněna zesplatnit celý úvěr, kdy sjednané úroky se staly součástí jistiny. Součástí smlouvy byla i příloha č. , hodnota, nazvaná „Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, kde byl specifikován rodinný stav žalovaného jako svobodný, počet vyživovacích povinností vůči dětem 0, trvalá i doručovací adresa , adresa, (ohlašovna pobytu), jméno zaměstnavatele Ivona Sombrová, IČO , IČO, , náklady na bydlení 3 000 Kč (pravidelná částka), pravidelné finanční závazky 8 445 Kč, sázky 0 Kč, jednorázové závazky 0 Kč, splátky poskytovaného úvěru vůči žalobkyni 6 750 Kč a disponibilní finanční zůstatek 6 805 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného dále vyplynulo, že tento se opakovaně ocital v záporných zůstatcích i v řádu desítek tisíc. Z výplatních pásek žalovaného pak dále vyplynulo, že jeho průměrný měsíční plat činil 25 000 Kč.

6. Z doložených průkazů totožnosti žalovaného vyplynulo, že shora citovaná smlouva byla uvedena mezi žalobkyní a žalovaným. Z výpisu z účtu žalobkyně vyplynulo, že tato dne 5. 10. 2023 převedla na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 45 000 Kč. Z doložené platební historie a tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný na předmětný úvěr ničeho neuhradil. Z dopisu žalobkyně dále vyplynulo, že žalobkyně opomínala žalovaného ohledně prodlení s úhradami splátek. Z předžalobní upomínky zástupce žalobkyně bylo zjištěno, že celý úvěr byl zesplatněn.

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je z větší části důvodná.

10. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného při uzavření předmětné úvěrové smlouvy, kdy i přes doplněná skutková tvrzení k výzvě soudu dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doložila mimo jiné žádostí o úvěr a výpisem z účtu žalovaného, ze kterého jednoznačně vyplynulo, že zůstatky žalovaného za několik měsíců předcházející uzavření uvedené smlouvy byly záporné i v řádu desítek tisíc korun. Žalobkyně však žádným způsobem nezkoumala výdajovou stránku žalovaného, když částku 3 000 Kč doplnila jako náklady na bydlení o své vůli což je soudu známo z úřední činnosti, když tomu tak činila i v jiných obchodních případech, a dalšími výdaji žalovaného se již nezabývala. Rovněž nedostatečným způsobem zohlednila i další splátky v souvislosti s několika úvěry poskytnutými jak u dalších nebankovních společností, tak i u samotné žalobkyně. Jeví se tedy jako nemožné, že by žalovaný neměl žádné další běžné výdaje na ošacení, jídlo, drogerii a běžné životní záležitosti. Výdaje žalovaného pak žalobkyně nejenže nezkoumala, ale ani žádným způsobem neověřila. Nicméně zcela jednoznačným vodítkem a varováním pro žalobkyni ohledně kredibility žalovaného pak měl být výpis z jeho běžného účtu, ze kterého vyplynulo, že žalovaný nebude schopen splátky úvěru hradit. Tento pak skutečně na daný úvěr neuhradil ničeho.

11. Berouc v úvahu závěry shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětné smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smluv.

12. Dále je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten úvěrující, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček. V tomto ohledu je třeba přihlédnout k povaze žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým úvěrům bezúročné půjčky). Výše úroku byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že shora uvedený závazkový vztah není možné hodnotit jinak než jako nemravný, a tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Rovněž nelze ani pominout ujednání o kumulovaných smluvních pokutách. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. K tomu soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (v daném případě žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok v spojení s dalšími nerovnovážnými ujednáními smlouvy (např. kumulací smluvních pokut) do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku.

13. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčil a smlouvy by neuzavřel, pokud by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvy hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. Soud pak skutečně vyhodnotil dané závazkové vztahy mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, jako bezdůvodné obohacení.

14. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta na základě úvěrové smlouvy částka 45 000 Kč, když žalovaný neuhradil ničeho. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě ohledně poskytnuté jistiny zcela vyhověl. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše byla určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

15. Ve zbývající části nároku v částce 1 000 Kč představující náklady spojené s vymáháním pohledávky pak soud žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, když tento nárok vyplývá z absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

16. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla věci z větší části úspěšná, když její neúspěch závisí toliko ve zcela neplatné části, má vůči žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, tří úkonů právní služby po 500 Kč (tj. 1 500 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zaslání kvalifikované výzvy plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tak náklady řízení žalobkyně představuje částka 3 640 Kč. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

17. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že s ohledem na skutečnost, že žalobkyně se domáhá svého nároku formulářovou žalobou tak jako v desítkách jiných obdobných případů, soud náklady řízení posuzoval ve smyslu ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb.