30 C 402/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro: žaloba o zaplacení 109 947 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 38 420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 38 420 Kč od 18. 12. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 11. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 109 947 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že jako úvěrující uzavřela dne 22. 4. 2021 s žalovaným jako úvěrovaným smlouvu o úvěru [číslo] na základě které tomuto poskytla úvěr ve výši 90 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 69,90 % ročně uhradit v 30 měsíčních splátkách po 6 416 Kč, a to počínaje měsícem květen 2021 na základě sjednaného splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Kredibilita žalovaného pak byla prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisu z bankovního účtu a prohlášení dlužníka, dále lustrací v databázi [příjmení] a [anonymizováno]. Žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, když v období od 10. 5. 2021 do 10. 9. 2021 uhradil toliko pět splátek po 6 416 Kč (tj. celkem 32 080 Kč). Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru v celkové výši 998 Kč (2x 499 Kč), a to v souvislosti s prodlením úhrady splátek [číslo] kdy žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou shora uvedených splátek po dobu delší než 30 dnů. V důsledku prodlení žalovaného dále žalobkyni vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč (2x 200 Kč), kdy žalovaný se ocitl v prodlení v délce 15 dnů u splátek [číslo]. V důsledku shora specifikovaného prodlení pak došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, a to k datu 16. 12. 2021. Dle bodu 6.4 smlouvy se následně ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nesplacená jistiny úvěru a veškeré neuhrazené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí jistiny, kdy tato celkem činila částku 97 700,68 Kč. V bodě 6.5 smlouvy byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě od 18. 12. 2021 až do jejího zaplacení. Žalobkyně pak zkapitalizovala smluvní pokutu ke dni podání žaloby. Po zasplatnění bylo žalovaným uhrazeno dalších celkem 5 splátek po 3 205 Kč, tedy celkem částka 19 500 Kč. Celková dlužná pohledávka tak sestává z dlužné jistiny ve výši 78 200,68 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč, smluvní pokuty ve výši 30 349,45 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a sjednaného úroku. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na nesouhlas žalobkyně s projednáním věci bez nařízení jednání, soud k projednání věci nařídil na den 12. 1. 2023 ústní jednání, ke kterému se dostavila pouze zástupkyně žalobkyně. Žalovaný, kterému bylo řádně a včas předvolání k jednání doručeno, se bez omluvy k jednání nedostavil, proto byla věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána v jeho nepřítomnosti. Zástupkyně žalobkyně pak navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, kdy tomuto návrhu soud nevyhověl, a to z toho důvodu, že žalovaný byl záměrně k jednání volán ze strany soudu vzorem 14, tedy prostým předvoláním, kdy lze věc projednat v nepřítomnosti účastníka, a nikoliv vzorem 18, v rámci kterého by byl žalovaný poučen o případném riziku vydání rozsudku pro zmeškání v případě, že se bez včasné a řádné omluvy nedostaví k nařízenému ústnímu jednání, když soud vycházel ze skutkových i právních okolností sporu a ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, když v této souvislosti soud dále doplňuje, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, kdy soud vzal v úvahu rovněž povahu sporu a závěry vyplývající z rozhodovací praxe vyšších soudů, kdy soud by měl přistupovat k vydávání rozsudku pro zmeškání uvážlivě, přičemž prioritou v soudním řízení musí vždy zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, a je třeba ctít zásadu spravedlivé ochrany práv a právních zájmů stran. Rovněž podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání musí být posuzovány zdrženlivě, kdy ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě. S ohledem na skutkově a právní hodnocení sporu, které bude v rozsudku vyjeveno dále, pak soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny. Dle komentářové judikatury pak v případě, že soud neshledá návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání důvodným, není v praxi návrh usnesením zamítán, ale soud„ prostě“ pokračuje dále v řízení.

3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z předsmluvního formuláře a úvěrové smlouvy [číslo] vyplynulo, že tuto uzavřela žalobkyně jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným. Na základě shora uvedené smlouvy se pak žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč při úrokové sazbě ve výši 69,89 % ročně, přičemž byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru. RPSN pak činila 97,25 %, když tato nezahrnovala úhradu za pojištění. Smluvní strany se dále dohodly, že žalobkyně je oprávněna za poskytnutí úvěru, který přiroste po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 120 % z celkové částky, kterou má žalovaný zaplatit. První splátka úvěru měla být uhrazena v červnu 2021. V bodě 6.1 smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč, a to za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na požadování této smluvní pokuty nevzniká. Maximální součet veškerých smluvních pokut pak činil 2 999 Kč. V bodě 6.2 smlouvy bylo dále sjednáno právo žalobkyně požadovat na žalovaném náhradu účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v souvislosti s prodlením s úhradou splátky, kdy u každé takové splátky byla oprávněna požadovat při prodlení minimálně 15 dnů částku 200 Kč. V bodě 6.3 pak bylo sjednáno pro případ, že by se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části po dobu 65 dnů oprávnění žalobkyně odepřít plnění závazků ze smlouvy, dále automatické zesplatnění úvěru, kdy dnem zesplatnění se stává okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, smluvní pokuty a náhrada nákladů. V bodě 6.5 pak bylo dále sjednáno, že žalobkyni v případě, že žalovaný po zesplatnění úvěru neuhradí novou jistinu, vzniká právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatění úvěru až do jejího úplného uhrazení. Ze splátkového kalendáře vyplynulo, že první splátka měla být uhrazena dne 12. 5. 2021 a poslední splátka dne 12. 10. 2023. Z dokladu o vyplacení jistiny úvěru má soud dále za prokázané, že žalovaný celý úvěr čerpal dne 22. 4. 2021 bezhotovostně převodem na účet [číslo] [bankovní účet]. Z výzev k zaplacení ze dne 12. 11. 2021 a 13. 12. 2021 dále vyplynulo, že žalobkyně urgovala žalovaného ohledně úhrady splátek [číslo] se kterými byl v prodlení. Z platební historie a tvrzení žalobkyně bylo dále zjištěno, že žalovaný na jistinu a příslušenství úvěru uhradil celkem částku 51 580 Kč, a to dne 10. 9. 2021 částku 6 416 Kč, dne 10. 6. 2021 částku 6 416 Kč, dne 12. 7. 2021 částku 6 416 Kč, dne 10. 8. 2021 částku 6 416 Kč, dne 10. 9. 2021 částku 6 416 Kč, dne 24. 3. 2022 částku 3 250 Kč, dne 20. 4. 2022 částku 3 250 Kč, dne 23. 5. 2022 částku 3 250 Kč, dne 9. 6. 2022 částku 3 250 Kč, dne 18. 7. 2022 částku 3 250 Kč a dne 22. 8. 2022 částku 3 250 Kč. Z dopisu žalobkyně ze dne 16. 12. 2021 má soud dále za prokázané, že ke shora uvedenému dni došlo k zesplatnění úvěru, kdy tento sestával z jistiny ve výši 83 404,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 14 295,56 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč.

4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

7. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětných smluv o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 69,89% ročně, kdy tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako o úroku přiměřeném, když soudu je z jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2021 se úroková míra bank pohybovala okolo 17 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než čtyřnásobnou, přičemž z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 17 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 26% za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

8. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že oba závazkové vztahy nelze zhodnotit jinak než jako nemravné, tudíž absolutně neplatné, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipovaných smluv o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvy o úvěru jako absolutně nesplatné ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smluv nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 90 000 Kč, když z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu/ů uhradil žalobkyni celkem částku 51 580 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnajícího se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 38 420 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Plnění pak soud stanovil ve splátkách v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., když při stanovení výše splátek zhodnotil tíživou majetkovou situaci žalovaného, když nastavená výše splátek žádným způsobem negativně neovlivní majetkovou sféru žalobkyně, která je stabilní obchodní společností podnikající na trhu s nebankovními půjčkami (spotřebitelskými úvěry).