30 C 410/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného ulice a číslo , PSČ obec - část obce pro zaplacení 27 378,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 000 Kč od 13. 2. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 23. 9. 2022 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 27 378,92 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel s žalovaným dne 9. 7. 2019 smlouvu o zápůjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Na jejím základě pak poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 35 959 Kč, jež představuje součet kapitalizovaného úroku za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného splácení ve výši 11 028 Kč (s úrokovou sazbou 29,00 % ročně), odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 15 017 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek a vedení zákaznického účtu ve výši 9 914 Kč (vše označeno jako„ poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 9. 1. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 9. 3. 2020. Právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině částku 27 378,92 Kč a na dlužném poplatku 16 474,08 Kč. Právní předchůdce žalobkyně měl současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné částky, a to od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu splátky dlužné částky do zaplacení. Vzhledem k tomu, že nebyla dlužná částka řádně splacena ze strany žalovaného, úročí se neuhrazená jistina ve výši 27 378,92 Kč dále úrokem ve výši 29,00 % ročně. Pohledávka byla na žalobkyni postoupena postupní smlouvou ze dne 28. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 30. 1. 2022. Žalovaný od uzavření smlouvy o zápůjčce do uzavření smlouvy o postoupení pohledávek celkem uhradil částku 36 000 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaným na předmětnou pohledávku dále ničeho hrazeno nebylo. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 27 378,92 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 469,21 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 019,47 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny od 29. 1. 2022 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 29. 1. 2022 do zaplacení s tím, že kapitalizovaný úrok ve výši 8 469,21 Kč je požadován z dlužné jistiny ve výši 27 378,92 Kč od 10. 1. 2021 do 28. 1. 2022 a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 019,47 Kč vypočetla žalobkyně z jistiny ve výši 27 378,92 Kč od 9. 4. 2020 do 28. 1. 2022. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po té, co byl zástupcem žalobkyně vyzván k jejímu zaplacení v rámci předžalobní upomínky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu přechodného pobytu občana EU na území ČR.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s postupem dle § 115 a občanského soudního řádu souhlasila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o zápůjčce vyplynulo, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem. Právní předchůdce žalobkyně se pak na základě shora uvedené smlouvy zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, kdy peněžní prostředky byly poskytnuty žalovanému v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se pak zavázal částku 45 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 35 959 Kč uhradit v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč, když poslední splátka činila 4 493 Kč. Poplatek ve výši 35 959 Kč sestával z kapitalizovaného úroku ve výši 11 028 Kč při úrokové sazbě 29 % ročně, dále částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 017 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortního splácení ve výši 9 914 Kč RPSN činila 127,12 %. Z článku 5.3 soud dále zjistil, že nárok žalovaného na snížení poplatku za zápůjčku v souvislosti s předčasným splácením se nijak nedotýká jeho povinnosti k úhradě poplatku za zápůjčku, která se vztahuje k období před datem, kdy zákazník zápůjčku předčasně či úplně splatil. S ohledem na výše uvedené tak žalovaný bere na vědomí, že částkou za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení zápůjčky jsou hrazeny náklady vynaložené bezprostředně po uzavření smlouvy a v případě předčasného splacení zápůjčky tedy zákazník nemá nárok na snížení této částky. Z článku 5.4 dále vyplynulo, že v případě předčasného splacení části zápůjčky zůstává výše sjednaných pravidelných splátek zachována. Zároveň vzniká právnímu předchůdci žalobkyně v případě předčasného splacení zápůjčky nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů, které vznikly v souvislosti s tímto předčasným splacením dle ustanovení § 117 zákona o spotřebitelském úvěru. Výše náhrady nákladů podle předchozí věty se stanoví jako součin předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru a koeficientu stanoveného v následujícím odstavci s tím, že bude-li takto stanovená výše náhrady nákladů přesahovat částku poplatku za zápůjčku odpovídající úroku, kterou by žalovaný zaplatil za dobu od předčasného splacení do skončení zápůjčky, stanoví se náhrada nákladů ve výši takto zjištěné části poplatku za zápůjčku. Dle článku 5.6 činí koeficient pro výpočet náhrady nákladů dle odst. 5.1 0,01, přesahuje-li doba před předčasným splacením jeho původně sjednanou splatností poslední splátky celkové dlužné částky 1 rok, popř. 0,005 pokud tato doba není delší než 1 rok. V bodě 6 nazvaného„ Postup při prodlení zákazníka“ byla v článku 6.1 sjednána pro případ, že žalovaný nehradí řádně a včas splátku celkové dlužné částky smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaný ocitl v prodlení, pokud tím nedojde k překročení zákonem stanovené maximální výše smluvních pokut uplatněných dle smlouvy. Dle článku 6.2 pak vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu v důsledku prodlení žalovaného vzniknou, a to ve formě poplatku za zaslanou upomínku a poplatku za zahájení vymáhání dluhu. V článku 6.3 bylo dále ujednáno, že poplatek za zaslanou upomínku je paušalizovanou náhradou účelně vynaložených nákladů vzniklých právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s vyhotovením a odesláním upomínky, prostřednictvím které bude žalovaný upozorněn na výši nedoplatku evidovaného k datu odeslání upomínky. Výše poplatku za zaslanou upomínku činí 300 Kč. V jednom splátkovém období může být žalovanému zaslána pouze jedna zpoplatněná upomínka, přičemž maximální počet takto zaslaných zpoplatněných upomínek závisí na sjednaném režimu splácení a celkovém počtu splátek dle smlouvy. V případě týdenního režimu nemůže celkový počet zpoplatněných upomínek překročit 7 u sjednané doby trvání zápůjčky na 45 týdnů, 10 u sjednané doby trvání zápůjčky na 60 týdnů a 16 u sjednané doby trvání zápůjčky na 100 týdnů. V případě měsíčního režimu nemůže celkový počet zpoplatněných upomínek překročit 8 u sjednané doby trvání zápůjčky na 12 měsíců, 12 u sjednané doby trvání zápůjčky na 18 měsíců a 16 u sjednané doby trvání zápůjčky na 24 měsíců. Z článku 6.4 dále vyplynulo, že poplatek za zahájení vymáhání dluhu oddělením Centrálního vymáhání pohledávek právního předchůdce žalobkyně je paušalizovanou náhradou účelně vynaložených nákladů mu vzniklých v souvislosti s vymáháním pohledávek ze smlouvy oddělením Centrálního vymáhání pohledávek právního předchůdce žalobkyně, který tento může zahájit v případě, kdy souhrnná výše splátek celkové dlužné částky, s nimiž je žalovaný v prodlení, překročí trojnásobek první splátky v měsíčním režimu, nebo dvanáctinásobek první splátky v týdenním režimu a když zákazník ani do čtyř týdnů po písemné upomínce nezaplatí ani část dluhu ve výši odpovídající minimálně hodnotě první splátky celkové dlužné částky. Výše vymáhání poplatku za vymáhání dluhu činí 1 000 Kč. Splatnost poplatku za zahájení vymáhání dluhu nastává v okamžiku předání pohledávky k vymáhání do oddělení Centrálního vymáhání pohledávek. V článku 6.5 bylo sjednáno, že v případě, že dojde k předání pohledávky ze smlouvy k vymáhání do Centrálního vymáhání pohledávek právního předchůdce žalobkyně dle článku 6.4, přestanou být žalovanému poskytovány služby komfortního splácení (hotovostní režim) u všech smluv o zápůjčce. Jakmile žalovaný obdrží oznámení o zrušení hotovostního režimu, je povinen splatné splátky a další splatné nároky hradit na bankovní účet právního předchůdce žalobkyně pod variabilním symbolem shodným s číslem smlouvy. Dále žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že byl seznámen s RPSN dle předmětné smlouvy včetně vysvětlení způsobu a předpokladů pro její výpočet, a že mu byly s dostatečným časovým předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 95 zákona o spotřebitelském úvěru a informace o obchodním zástupci právního předchůdce žalobkyně, který uzavření smlouvy zprostředkoval. Z platební historie a tvrzení žalobkyně dále vyplynulo, že žalovaný úvěr nehradil řádně a včas, když celkem na předmětnou pohledávku uhradil částku 36 000 Kč. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 9. 7. 2019 bylo dále zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně prostřednictvím obchodního zástupce přezkoumal kredibilitu žalovaného, a to analýzou zdroje finančních příjmů, doložením pravidelných příjmů a výdajů včetně pracovní smlouvy, a dále veřejně přístupných registrů. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 má soud za prokázané, že pohledávka ve výši 27 378,92 Kč s přísl. byla postoupena na žalobkyni, když postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 1. 2022, ve kterém byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od data doručení předmětné výzvy. Dlužná pohledávka pak sestávala z nesplacené jistiny ve výši 27 378,92 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 8 469,21 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 019,47 Kč. Z dopisu zástupce žalobkyně ze dne 6. 6. 2020 dále vyplynulo, že tento vyzval žalovaného k úhradě částky 61 167,88 Kč nejpozději do 21. 6. 2022.

5. Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku platí, že při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložena platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

8. Předně je třeba uvést, že pro smlouvu o zápůjčce občanský zákoník nestanoví žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně nebo také konkludentně. V daném případě však byla smlouva o zápůjčce uzavřena jako spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy v tomto případě zákon vyžaduje vždy písemnou formu. Spotřebitelský úvěr není zvláštním smluvním typem, když spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Peněžitá zápůjčka poskytnutá spotřebiteli je tedy spotřebitelským úvěrem, pokud se na něj nevztahuje některá z výjimek zakotvená v ustanovení § 4 zákona o spotřebitelském úvěru, k čemuž soud uvádí, že v daném případě tomu tak není. Zvláštní právní úprava zakotvená v zákonu o spotřebitelském úvěru pak doplňuje obecnou úpravu úvěru v občanském zákoníku ve smyslu ustanovení § [číslo], kterou lze rovněž v daném případě použít. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí jednotlivých směrnic Evropského parlamentu a Rady. K doplnění shora uvedeného pak soud dodává, že zákon o spotřebitelském úvěru vymezuje spotřebitelský úvěr nejen pozitivně, ale i negativně, když v § 4 stanoví, které smluvní vztahy nejsou spotřebitelským úvěrem. Na smlouvu o úvěru, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr, se pak aplikují zvláštní požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, kdy je třeba zejména zdůraznit, že úvěrovaným musí být spotřebitel a úvěrujícím osoba, které je poskytnuta licence ze strany [obec] národní banky. Smlouva vedle písemné formy musí obsahovat i informace stanovené v příloze [číslo] zákona o spotřebitelském úvěru, kdy zde musí být mimo jiné obsažena i informace o výpůjční úrokové sazbě a RPSN, a to jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Spotřebitel podle § 15 zákona o spotřebitelském úvěru může úvěr zcela nebo z části předčasně splatit kdykoliv po dobu trvání spotřebitelského úvěru, přičemž v takovém případě má právo na snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelského úvěru; věřitel má v případě předčasného splácení spotřebitelského úvěru právo na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které mu vznikly v přímé souvislosti s předčasným splacením, když výše náhrady nákladů nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru. Úvěrující dále musí splnit celou řadu informačních povinností, mimo jiné před uzavřením smlouvy spotřebiteli poskytnout v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, tzv. předsmluvní informace uvedené v příloze [číslo] zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž tyto se musejí poskytovat na formulářích uvedených v příloze [číslo] zákona o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smlouvy musí rovněž úvěrující spotřebiteli poskytnout náležitá vysvětlení, aby byl tento schopen posoudit, zda navrhovaná smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci a musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr; úvěrující dále smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

9. Soud s ohledem na shora uvedené dále uvádí, že podstatnými náležitostmi smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k jejím základním pojmovým znakům. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 29 % ročně, avšak je třeba poukázat na skutečnost, že do tohoto je třeba započítat i souhrnný poplatek za poskytnutí úvěru, když tento ve své podstatě nepředstavuje nic jiného než další úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. V této souvislosti pak je třeba odkázat i na celkovou RPSN, která v daném případě činí 127,12 %. Je rovněž nutno přihlédnout i k povaze předchůdce žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný souhrnný poplatek jistiny nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům úvěry s jím deklarovanou výší úrokové sazby 29 % ročně). O shora uvedeném úroku zahrnující i celkové náklady a poplatky úvěru pak v žádném případě nelze uvažovat jako o úroku přiměřeném, když ze statistiky ČNB a databáze časových řad [příjmení] vyplývá, že v červenci 2019 činila obvyklá výše úroku u úvěru s fixací sazby nad 1 rok do 5 let včetně 8,81 % ročně, přičemž žalobkyně požaduje přibližně 10 x vyšší úrok, který se soudu jeví jako nepřiměřený, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl zvýšeným požadavkům banky ohledně prokázání jeho kredibility.

10. Soud pak dále přezkoumal i podmínky, za kterých lze hovořit o smlouvě jako o platném právním jednání, kdy se dále zabýval i tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnosti vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěrujícímu je uloženo s odbornou péčí zjistit, zda úvěrovaná osoba je skutečně schopna úvěr splácet. V tomto případě soud konstatoval, že považuje zjištění právního předchůdce žalobkyně (byť hraničně) za dostatečná.

11. Soud následně smlouvu nazíral i optikou ustanovení § 574 a § 577 občanského zákoníku, kdy nezbývá než uzavřít, že je třeba vycházet prvotně z vůle účastníků daného závazkového vztahu, kteří hodlali ve své podstatě uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které by žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve shora specifikované výši. Nicméně soud dále uvádí, že pokud jde o ujednání o tom, jak vysokou částku měl žalovaný ve svém důsledku celkově splatit, dospěl k závěru, že stanovené poplatky jsou takové, že fakticky znamenají výnos, které právní předchůdce žalobkyně hodlal z uzavřené smlouvy získat, tedy se jednalo o další skrytý úrok tak, jak je uvedeno shora. Soud dále uvádí, že s ohledem na právní úpravu občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, která je vystavěna na premise, že je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než neplatné, se soudu dál zabýval dalšími ujednáními smlouvy, a to především ohledně předčasného splacení úvěru (zejména článek 5.3 smlouvy) a smluvních pokut, kdy je třeba konstatovat, že tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, ať již jsou nazývány jakkoliv, a to buď jako smluvní pokuta, upomínací náklady či náklady spojené s vymáháním, kdy tyto ve své podstatě nelze považovat za nic jiného než opětovně za smluvní pokutu. I tato ujednání dle názoru soudu jsou nepřiměřená a ve svém důsledku nemravná, kdy je třeba dále zdůraznit i skutečnost, že ne nepodstatná část ujednání obsažených ve smlouvě je natolik složitá a nesrozumitelná, že i pro samotný soud bylo obtížné se v těchto zorientovat. Ve světle shora uvedeného je pak třeba zvážit, zda by v případě změny obsahu smlouvy týkající se úroku zahrnující celkovou odměnu za uzavření úvěrové smlouvy a další ujednání ohledně předčasného splácení a kumulovaných smluvních pokut byla takováto smlouva uzavřena. Soud dospěl k závěru, že nikoliv, když smlouva ve své podstatě tak, jak je postavena, nepřipouští žádných změn ve svém rigidním obsahu, kdy se jedná o formulářovou smlouvu, do níž žalovaný jako spotřebitel neměl možnost žádným způsobem zasáhnout. Rovněž soud vyslovuje zásadní pochybnost o tom, zda a jakým způsobem byly žalované poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru tak, jak vyžadují příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, když tato povinnost je deklarována toliko vágním prohlášením na samém konci smlouvy. Rovněž nebylo žádným způsobem doloženo, že tyto informace byly žalovanému řádně (tedy na předepsaných formulářích a s předepsaným obsahem) a včas doloženy včetně vysvětlení ze strany obchodního zástupce, který za právního předchůdce žalobkyně smlouvu s žalovaným uzavíral.

12. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že daný závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Soud si je vědom aktuálního rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2023 č. j. 64 Co 44/2023-63, v němž byla posuzována obdobná věc, přičemž daný senát dospěl k odlišnému závěru, než ke kterému dospívá soud prvního stupně. K tomuto pak soud dodává, že se vší úctou a respektem, který chová ke Krajskému soudu v Plzni jako soudu odvolacímu, je však nutno poznamenat, že rozhodovací praxe tohoto soudu není jednotná, když další senát, který má na starosti úvěrovou agentu k předmětným smlouvám zaujímá odlišné stanovisko. Pokud pak jde o samotné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2023 č. j. 64 Co 44/2023-63, pak k tomuto soud pouze uvádí, že nelze než souhlasit se závěrem, že právní předchůdce žalobkyně patří či v předmětné době patřil k předním nebankovním poskytovatelům spotřebitelským úvěrů s licencí od [obec] národní banky a jeho činnost podléhala kontrole a jestliže ze strany ČNB nebylo zjištěno v tomto směru žádné pochybení a ani jeho činnost nebyla v rámci nabízených úvěrů pranýřovaná jako pro společnost nežádoucí, nelze mu upírat právo na dosažení odměny za tuto činnost. Nicméně dle názoru nalézacího soudu je třeba ještě dále uvést, že jsou zde i další významní poskytovatelé nebankovních spotřebitelských úvěrů, kteří rovněž nebyly ze strany ČNB jakýmkoliv způsobem sankcionováni za svá případná pochybení, přičemž i u těchto soud I. stupně ve spojení s rozhodovací praxí Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího opakovaně dospěl k závěru, že spotřebitelské úvěry, které uzavírají se svými klienty, jsou neplatné. Smlouvu o spotřebitelském úvěru pak soud dle názoru soudu prvního stupně posuzuje zásadně jinou optikou a podle jiných měřítek než [obec] národní banka.

13. Soud dále doplňuje, že má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o zápůjčce (ve své podstatě o spotřebitelském úvěru) jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, když obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je natolik významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Pouze z opatrnosti soud dodává, že jsou-li právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu.

14. S ohledem na shora uvedené tak soud věc posoudil dle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení, tedy ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný čerpal jistinu ve výši 45 000 Kč, přičemž uhradil toliko částku 36 000 Kč, k úhradě tedy zbývá částka 9 000 Kč. Soud žalobkyni tuto částku přiznal, když ve zbývající části předmětu řízení žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, když dle aktuální judikatury lze tímto způsobem rozhodnout o části předmětu řízení, který je zamítán, když v této souvislosti soud odkazuje na závěry a judikaturu presentovanou na Gremiální poradě Krajského soudu v Plzni v říjnu 2022. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K počátku běhu úroku z prodlení pak soud uvádí, že tuto počítal od doručení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 1. 2022, když tato byla prokazatelně první výzvou k úhradě dlužné pohledávky, přičemž z úřední činnosti je soudu známo, že společnost Česká pošta, s. p. doručuje zásilky v obvyklé době 3 dnů, tedy lze uvažovat, že tato byla doručena do sféry dispozice žalovaného dne 2. 2. 2022. Ve výzvě pak byla stanovena lhůta 10 dnů od data doručení k úhradě dlužné částky, když tato marně uplynula dne 12. 2. 2022, tedy dnem následujícím se žalovaný dostal do prodlení. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř, kdy žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný, by měl právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Tento však zůstal po celé řízení pasivní a neprokázal tak žádné účelně vynaložené náklady.