30 C 5/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Karlem Stehlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 17 395 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 14,75 % ročně z částky 12 000 Kč jdoucím od 27. 6. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 5 395 Kč se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 14,75 % ročně z částky 5 395 Kč jdoucím od 27. 6. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 994 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 17 395 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČ , IČO, uzavřela se žalovanou distančním způsobem smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované dne , datum, úvěr 12 000 Kč na účet žalované č. ú. , Anonymizováno, . Úvěr měl žalovaný zaplatit nejpozději do , datum, . Mezi účastníky byl sjednán smluvní úrok v částce 355,07 Kč a dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 039,93 Kč. Na základě smlouvy po postoupení pohledávek ze dne , datum, došlo k postoupení předmětné pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni. Žalovaná se dostala do prodlení s vrácením poskytnuté částky, byla tedy opakovaně vyzývána k úhradě, a to telefonicky a následně písemnou výzvou ze dne 21. 8. 2025. Žalobkyně se domáhá částky 17 395 Kč s tím, že ze strany žalované nedošlo ani k částečné úhradě dluhu. Vymáhaný nárok tvoří jistina úvěru ve výši 12 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 039,93 Kč a úrok v částce 355,07 Kč. Pro případ, kdy by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, pak žalobkyně požadovala, aby jí byl uplatněný nárok přiznán z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. a za souhlasu žalobkyně soud rozhodl bez jednání.

3. Skutková tvrzení žalobkyně byla prokazována listinami. Soudu byla předložena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, s datem podpisu , datum, , která byla podepsána ze strany žalované unikátním kódem. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč, a to převodem na účet žalované realizovaný dne , datum, , což bylo potvrzeno sdělením společnosti , právnická osoba, . V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 355,07 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 039,93 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku a poplatky se žalovaný zavázal uhradit do 30 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému. Žalovaný žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradil ničeho.

4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v daném případě třeba ve vztahu k občanskému zákoníku vykládat jako lex specialis. Podle ust. § 2 odst. 1, z. č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající z předmětné smlouvy jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro právní předchůdkyni žalobkyně.

5. Soud se v projednávané věci v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, posoudila úvěruschopnost žalované z veřejných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Při způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze odhlédnout ani od celkové výše poskytovaného úvěru. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně žalobkyně nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, z čehož soud dovodil, že své povinnosti podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. žalobkyně dostála.

6. Soud dále zkoumal, zda byla smlouva o úvěru uzavřena platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.

7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z. č. 257/2016 Sb., podle kterého má právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat se žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jeho práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností právní předchůdkyně žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 12 000 Kč se úročí úrokem ve výši 355,07 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaný měl za poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč uhradit dále poplatek ve výši 5 039,93 Kč. Tento poplatek nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalované právní předchůdkyní žalobkyně v rámci její podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatku“ by činil 5 395,02 Kč za 30 dnů, tedy cca 45 % jistiny. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy ze dne , datum, činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 8,84 % ročně, jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedla právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdí, že úvěr je úročen pouze celkovou částkou 355,07 Kč, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek představující skrytý úrok ve výši podstatně vyšší. Jednání, jímž poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.

11. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č. j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv spotřebitele. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivá a rozporná s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.

12. Soud s ohledem na vše shora uvedené posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou jako celek a nikoli jen její část v rozsahu sjednaného úroku. Pro rozhodnutí v dané věci je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdkyně žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc uvedla žalovaného v omyl ohledně výše úroku, který skryla do poplatku, jak je uvedeno výše. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat.

13. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, posoudil vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a násl. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč, přičemž žalobkyně uvedla, že žalovaný nazpět neuhradila ničeho. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 12 000 Kč. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, fakticky vyzvala žalovaného k vrácení tohoto bezdůvodného obohacení již ve smlouvě o úvěru, která, byť neplatná, obsahuje projev vůle právní předchůdkyně žalobkyně i žalovaného k tomu, aby peníze byly vráceny do 30 dnů od jejich poskytnutí žalovanému, a proto ji lze považovat za výzvu ve smyslu § 1958 o. z. Nezaplatila-li žalovaný předmětnou částku do 26. 6. 2024, ocitl se dle § 1968 věty první o. z. od 27. 6. 2024 v prodlení a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř. a ustanovením § 151 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k částečnému zamítnutí žaloby je úspěch žalobkyně v rozsahu 69 % (neúspěch 31 %), proto má s přihlédnutím k § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na přiznání účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 38 %. Náklady řízení žalobkyně tvoří soudní poplatek 800 Kč, odměna za zastoupení advokátem podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 1 200 Kč (tři úkony po 400 Kč) a náhrada hotových výdajů advokáta dle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu ve výši 300 Kč (tři úkony po 100 Kč). Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta zvyšuje o 21% daň z přidané hodnoty. Celková výše účelně vynaložených nákladů řízení byla vypočtena částkou 2 615 Kč, 38 % z této částky činí po zaokrouhlení částku 994 Kč, jež byla výrokem III tohoto rozsudku žalobkyni přiznána.

15. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.