30 C 74/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 14 500 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 500 Kč, od 13. 1. 2021 do zaplacení, a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným dnešnímu soudu dne 25. 11. 2022 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 20 530,57 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní zástupkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dne 11. 12. 2020 smlouvu o úvěru č. B0008835428821740-A, na základě které obdržela bezhotovostním převodem na bankovní účet finanční prostředky 14 500 Kč. Žalovaná se zavázala za poskytnutí úvěru uhradit poplatek ve výši 15 835,45 Kč a smluvní úrok ve výši 40 % ročně, celkem tedy částku 30 796,27 Kč, a to do 12. 1. 2021. Žalovaná celý úvěr čerpala dne 13. 1. 2020, přičemž následně dne 11. 12. 2020 byl uzavřen dodatek k úvěrové smlouvě, na základě kterého byla prodloužena splatnost úvěru. Žalovaná úvěr nehradila řádně a včas, když zaplatila toliko částky 5 000 Kč, která byla započítána v částce 3 029,27 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 15 835,45 Kč, v částce 1 219,43 Kč na smluvní pokutu ve výši 7 250 Kč, v částce 283,98 Kč na kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 521,52 Kč, v částce 467,32 Kč na náklady na vymáhání pohledávky v částce 750,32 Kč. Předmětná pohledávka pak na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 7. 2020 a s účinností 12. 7. 2020 byla postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se po žalované dále domáhá smluvní pokuty ve výši 6 030 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Žalovaná i přes předžalobní výzvou zástupce žalobkyně na předmětný dluh již dále ničeho neuhradila.

2. Podáním ze dne 6. 4. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do smluvní pokuty ve výši 6 030 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 16 359,43 Kč.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2023 č.j. 30 C 74/2023-40 bylo řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalované byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu místa trvalého pobytu uvedenou v centrální evidenci obyvatel.

5. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s postupem dle § 115 a občanského soudního řádu souhlasila v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.

6. Podle § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je ve zbývající části předmětu řízení důvodná.

9. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru tak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 40 % ročně, když do tohoto je třeba započítat i další poplatky za poskytnutí úvěru případně prodlužování splatnosti, kdy tyto ve své podstatě nepředstavují nic jiného než další úroky, tedy formu úplaty za poskytnuté prostředky v podobě jistiny. V této souvislosti pak je třeba odkázat i na celkovou RPSN, která v daném případě činí 9 202,60 %. Je rovněž nutno přihlédnout k povaze předchůdce žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný souhrnný poplatek jistiny nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým klientům úvěry s jím deklarovanou výší úrokové sazby – 40 % ročně). O shora uvedeném úroku zahrnující i celkové náklady a poplatky úvěru pak v žádném případě nelze uvažovat jako o úroku přiměřeném, když ze statistiky ČNB a databáze časových řad ARAD vyplývá, že v prosinci 2020 činila obvyklá výše úroku 7,88 % ročně, přičemž žalobkyně požaduje mnohonásobně vyšší úrok, který se soudu jeví jako nepřiměřený, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl zvýšeným požadavkům banky ohledně prokázání jeho kredibility.

10. Soud pak dále přezkoumal i podmínky, za kterých lze hovořit o smlouvě jako o platném právním jednání, kdy se dále zabýval i tím, zda právní předchůdce žalobkyně splnil povinnosti vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěrujícímu je uloženo s odbornou péčí zjistit, zda úvěrovaná osoba je skutečně schopna úvěr splácet. V tomto případě soud konstatoval, že považuje zjištění právního předchůdce žalobkyně za dostatečná. Dále je pak třeba uvést, že soud smlouvu zkoumal i optikou ustanovení § 574 a § 577 občanského zákoníku, kdy nezbývá než uzavřít, že je třeba vycházet prvotně z vůle účastníků daného závazkového vztahu, kteří hodlali uzavřít smlouvu o úvěru, na základě které by žalované byly poskytnuty finanční prostředky ve shora specifikované výši. Nicméně soud dále uvádí, že pokud jde o ujednání o tom, jak vysokou částku měla žalovaná ve svém důsledku celkově splatit, dospěl k závěru, že stanovené poplatky jsou takové, že fakticky znamenají výnos, které právní předchůdce žalobkyně hodlal z uzavřené smlouvy získat, tedy se jednalo o další skrytý úrok tak, jak je uvedeno shora. Soud dále uvádí, že s ohledem na právní úpravu občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, která je vystavěna na premise, že je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než neplatné, se soud dále zabýval dalšími ujednáními smlouvy, a to především ohledně smluvních pokut, kdy je třeba konstatovat, že tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, ať jsou nazývána jakkoliv, a to buď jako sankční poplatek, smluvní pokuta případně upomínací náklady či náklady spojené s vymáháním, kdy tyto ve své podstatě nelze považovat za nic jiného než opětovně za smluvní pokutu. I tato ujednání dle názoru soudu jsou nepřiměřená a ve svém důsledku nemravná. Je pak třeba zvážit, zda by případně změny obsahu smlouvy týkající se úroku zahrnující celkovou odměnu za uzavření úvěrové smlouvy a další ujednání ohledně kumulovaných smluvních pokut byla takováto smlouva uzavřena. Soud dospěl k závěru, že nikoliv, když smlouva ve své podstatě tak, jak je postavena, nepřipouští žádných změn ve svém rigidním obsahu, kdy se jedná o formulářovou smlouvu, do níž žalovaná jako spotřebitel neměla možnost žádným způsobem zasáhnout.

11. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že daný závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaná si měla počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smluv nemění nic ani skutečnost, že se žalovaná lichvy nedovolávala. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalované nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaná na její podmínky nepřistoupila. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené tak soud věc posoudil podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení, tedy ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná čerpala jistinu ve výši 14 500 Kč, přičemž žalovaná uhradila částku 5 000 Kč, k úhradě tedy zbývá částka 9 500 Kč. Soud tedy tuto částku žalobkyni přiznal, když ve zbývající části předmětu řízení žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaná dostala do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 o. s. ř., kdy ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalobkyně a žalovaná, která byla ve věci z větší části úspěšná, by měla právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Tato však zůstala po celé řízení pasivní a neprokázala tak žádné účelně vynaložené náklady.