30 C 91/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 987 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19 987 Kč od 12. 3. 2017 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části předmětu řízení se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 834 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 23. 11. 2020 ve znění jeho pozdějšího doplnění ze dne 15. 4. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 25 000 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], jakožto původní věřitel pohledávek a postupitel uzavřela dne 20. 12. 2019 smlouvu o postoupení pohledávek se společností..... jako postupníkem, kdy předmětná společnost pak uzavřela dne 20. 12. 2019 smlouvu o postoupení pohledávek na žalobkyni. Postoupená pohledávka pak vychází ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřenou mezi společností [právnická osoba] jako úvěrujícím dne 12. 10. 2016 s žalovaným jako úvěrovaným. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru pak byly i všeobecné obchodní podmínky ke spotřebitelským úvěrům. Smlouvy byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku na webových stránkách společnosti [právnická osoba] tak, že žalovaný doručil původnímu věřiteli prostřednictvím webového rozhraní žádost o zaslání nabídky uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, kdy původní věřitel po kladném posouzení jeho úvěruschopnosti a ověření totožnosti zaslal žalovanému nabídku o uzavření smlouvy o úvěru ve formě návrhu textu smlouvy včetně textu, obchodních podmínek a dalších součástí smlouvy. Žalovaný potvrdil, že se s textem smlouvy seznámil a vyjádřil vůli akceptovat nabídku původního věřitele, že ve svém uživatelském účtu uložil do příslušného unikátní identifikační kód, který mu byl zaslán na telefonní číslo. Zasláním akceptace nabídky na základě vložení unikátního identifikačního kódu pak došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Na základě shora uvedené smlouvy se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč, kdy žalovaný se zavázal úvěr věřiteli včetně úroků ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky splatit, a to vždy v pravidelných měsíčních splátkách minimální výše odpovídající 12,5 % nesplacené části úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání a, nebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Žalovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru celkem čerpal částku 25 000 Kč, kdy v průběhu trvání závazkového vztahu nehradil úvěr řádně a včas, když původnímu věřiteli uhradil dne 6. 11. 2016 částku 1 486,99 Kč, dne 12. 12. 2016 částku 3 525,34 Kč, tedy celkem částku 5 013 Kč. Dle článku VI. odst. 1 písm. a) smlouvy má původní věřitel nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč, kterou žalovaný rovněž neuhradil. Původní věřitel pak činí pohledávku kapitalizovaného úroku ve výši 5 974,51 Kč a částku 25 000 Kč postoupil způsobem uvedeným shora na společnost [právnická osoba] která jí pak postoupila na žalobkyni. Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žalovanému byly listiny v tomto řízení řádně doručovány na základě tzv. fikce doručení v souladu s ustanovením § 45 a n. o. s. ř. na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel jako adresu trvalého pobytu.

3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, kdy vycházel z doložené smlouvy o revolvingovém úvěru, obchodních podmínek, pravidelných měsíčních výpisů, předžalobní výzvy s dokladem o odeslání a smluv o postoupení pohledávek.

4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1 2014, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

7. Předně je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z předmětné smlouvy o úvěru pak plyne, že úrok byl sjednán ve výši 102 % ročně, kdy tento je v úvěrové smlouvě jednoznačně sjednán jako pevná výpůjční úroková sazba. O shora uvedeném úroku nelze v žádném případě uvažovat jako úroku přiměřeném, když soudu je z jeho rozhodovací činnosti známé, že v roce 2016 se úroková míra bank pohybovala okolo 20 % ročně a žalobkyně požaduje úrokovou míru více než šestinásobnou), a z tohoto pohledu úvěrujícím požadovaný úrok se jeví jako nepřiměřený. Pokud v daném období byly bankami poskytovány úvěry a půjčky, kdy se úroková sazba pohybovala okolo 20 % za jeden rok, tak i v případě, že by soud vzal v úvahu, že se může jevit přiměřenou i úroková sazba o polovinu vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky ohledně svojí kredibility (bonity), je možné jako přiměřený úrok hodnotit úrokovou sazbou okolo 30 % za rok. V daném případě ji však sjednaná úroková sazba několikanásobně překračuje. V této souvislosti pak soud odkazuje i na ustálenou rozhodovací praxi Krajského soudu v Plzni – viz např. rozsudek ze dne 7. 8. 2018 č. j. 25 Co 141/2018-92, případně rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 25 Co 270/2019-83. Ke shora uvedenému pak soud dále doplňuje, že jako neplatné shledává i ujednání o smluvních pokutách, kdy tyto jsou kumulovány v podstatě za tatáž prodlení, kdy výše smluvní pokuty se odvíjí toliko od délky prodlení úvěrovaného (žalovaného), kdy i náhradu nákladů v souvislosti s prodlením s úhradou splátek soud ve své podstatě považuje za smluvní pokutu. Rovněž tato ujednání soud shledává jako nepřiměřená a nemravná.

8. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že celý závazkový vztah nelze zhodnotit jinak než jako nemravný, tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně nesplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. K tomu pak soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Na závěru o nemravnosti úroku způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy nemění nic ani skutečnost, že se žalovaný lichvy nedovolával. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak soud vyhodnotil daný závazkový vztah mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jako bezdůvodné obohacení, když v rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany původního věřitele byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil původnímu věřiteli celkem částku 5 013 Kč. Následně pak došlo k postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 1789 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 na žalobkyni. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 19 987 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

9. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně, která byla ve věci z větší části úspěšná, má právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Předmětem řízení pak byla úhrada jistiny ve výši 25 000 Kč, dále kapitalizovaného úroku ve výši 5 974,51 Kč, dále nákladů spojených s uhrazením pohledávky ve výši 250 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 25 000 Kč od 12. 3-. 2017 do zaplacení, který kapitalizováním ke dni vyhlášení rozsudku činí 8 480,06 Kč, tedy celkem částka 39 704,57 Kč. Žalobkyně pak uspěla co do jistiny ve výši 19 987 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 6 779,84 Kč, když tento byl kapitalizován za období od 12. 3. 2017 ke dni vyhlášení rozsudku, tedy celkem v částce 26 766,84 Kč, která představuje 67 % předmětu řízení. Po odečtení úspěchu žalovaného (33 %) od úspěchu žalobkyně (67 %), má žalobkyně právo na náhradu 34 % účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, ze tří úkonů právní služby po 300 Kč (tj. 900 Kč) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., za přípravu a převzetí zastoupení a sepis žaloby o zaslání kvalifikované výzvy k plnění, tří režijních paušálů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 252 Kč, tedy celkem částku 2 452 Kč 34 % této částky pak činí 834 Kč Lhůta k plnění byla opětovně stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

10. Nad rámec shora uvedeného soud doplňuje, že o náhradě nákladů řízení bylo rozhodováno postupem podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., když soud návrh žalobkyně vyhodnotil jako návrh podávaný opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, když jen u zdejšího soudu žalobkyně podala několik obdobných návrhů.