30 C 92/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Kotrbatým ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno . sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 31 998 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 610 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 610 Kč od , datum, do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu návrhu na zaplacení částky 21 388 Kč s úrokem ve výši 2 779,18 Kč, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 807,27 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 174,97 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 855,53 Kč od , datum, do , datum, , s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 245,53 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 31 998 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem Praha 3, Koněvova 2660/141, uzavřel jako úvěrující s žalovaným jako úvěrovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku 12 888 Kč, jež představuje součet kapitalizovaného úroku za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného splácení ve výši 1 444 Kč, odměny poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč, a dále poplatek za možnost hradit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a poplatku se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den , datum, . Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když celkem zaplatil právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 390 Kč, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Právnímu předchůdci žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 12 807,27 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 048,26 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 092,99 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 1 084,50 Kč a poplatek za možnost hradit splátky v hotovosti ve výši 2 274,98 Kč. Právní předchůdce žalobkyně zároveň vyúčtoval žalovanému smluvní pokutu ve výši 8 500 Kč. Celkovou dlužnou pohledávku ve výši 31 998 Kč pak postoupil právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, . Žalovaný i přes předžalobní výzvu zástupce žalobkyně na předmětný dluh dosud ničeho neuhradil., právnická osoba, výzvě soudu pak žalobkyně doplnila skutková tvrzení podáním ze dne , datum, s tím, že smluvní pokuta byla vypočtena ve výši 0,1 % denně za období od , datum, do , datum, . Ohledně ověřování kredibility žalovaného pak žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě informací získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a jejich ověření doklady jak od žalovaného tak i získaných nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne , datum, a doloženy pracovní smlouvou a výplatními páskami. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla s žalovaným uzavřena smlouva o úvěru. V žádosti o úvěr žalovaný mimo jiné uvedl, že je od , datum, zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, , když měsíční příjmy činí 22 904 Kč a výdaje 15 731 Kč. Svou bytovou potřebu saturoval v pronájmu a neměl vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Žalovaný zároveň prohlásil a svým podpisem stvrdil, že údaje poskytnuté právnímu předchůdci žalobkyně jsou pravdivé, úplné a přesné. Právní předchůdce žalobkyně tak neměl důvod pochybovat o tom, že žalovaný je schopen splátky ve výši 1 992 Kč měsíčně hradit a zároveň neměl ani pochybnost o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil., právnická osoba, projednání věci soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se dostavila pouze zástupkyně žalobkyně. Žalovaný, kterému bylo řádně a včas předvolání k jednání doručeno, se bez omluvy k jednání nedostavil, a proto byla věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. projednána v jeho nepřítomnosti.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Z žádosti o úvěr ze dne , datum, vyplynulo, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 30 000 Kč na 14 měsíců s měsíční splátkou ve výši 2 984 Kč počínaje měsícem červen 2021. Ohledně svých majetkových a osobních poměrů uvedl, že je zaměstnán od , datum, , a to na dobu určitou do , datum, . Dále měl doložit výplatní pásky a pracovní smlouvu s tím, že měsíční mzda měla činit 22 904 Kč, jeho celkové měsíční výdaje ve výši 15 731 Kč pak měly sestávat z výdajů na bydlení a energie ve výši 3 000 Kč, výdajů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 860 Kč, srážek ze mzdy na výživné ve výši 6 371 Kč a měsíčních splátek stávajících půjček ve výši 2 500 Kč, přičemž zbývající použitelné měsíční prostředky měly činit 7 173 Kč. Svou bytovou potřebu měl žalovaný uspokojovat v nájmu, přičemž ohledně počtu vyživovaných dětí do 26 let byla zaškrtnuta kolonka s počtem 0. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne , datum, mezi společností , právnická osoba, . jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným. Právní předchůdce žalobkyně se zavázal na základě předmětné smlouvy poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný měl povinnost spolu s jistinou uhradit právnímu předchůdci žalobkyně úrok ve výši 1 444 Kč, dále poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady spojené s vyhodnocením úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a za hotovostní inkaso poplatek ve výši 2 700 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč měl žalovaný uhradit v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a poslední splátka dne , datum, . V případě, že by se žalovaný dostal do prodlení s úhradou jakékoliv splátky, byl povinen zaplatit úvěrujícímu smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné splátky denně, přičemž smluvní pokuta byla splatná v den následující po dni prodlení. Za prodlení s každou jednotlivou splátkou pak byla sjednána smluvní pokuta ve výši 500 Kč. Dále pro případ prodlení žalovaného byl právní předchůdce žalobkyně oprávněn tomuto zaslat upomínky k uhrazení dluhu zpoplatněné částkou 1 500 Kč. Dále bylo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným ujednáno právo na vyúčtování další smluvní pokuty v případě prodlení s jakoukoliv ze splátek, kterou představoval poplatek za zaslání upomínek v částce 750 Kč a dále poplatek za oznámení o zesplatnění v částce 1 500 Kč. Další poplatek ve výši 1 500 Kč za zesplatnění celého dluhu byl sjednán v předchozím odstavci smlouvy. V případě splatnosti úvěru ve lhůtě 14 měsíců byla zápůjční úroková sazba sjednána ve výši 15 % ročně a RPSN 272,44 %. Součástí úvěrové smlouvy byl i předpis jednotlivých splátek. Z přehledu plateb žalovaného má soud za prokázané, že tento uhradil celkem právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 390 Kč, a to dne , datum, částku , právnická osoba, Kč, dne , datum, částku 1 190 Kč a dne , datum, částku 1 200 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že celkovou dlužnou pohledávku ve výši 31 998 Kč včetně příslušenství postoupil právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni , datum, . Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem ze dne , datum, . Předžalobní upomínkou ze dne , datum, pak vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě částky 38 207 Kč, a to nejpozději ve lhůtě do , datum, . Předžalobní upomínka byla zaslána žalovanému dne , datum, . Z rozsudku zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, vyplynulo, že žalovaný uzavřel minimálně dne , datum, další smlouvu o úvěru, a to s jistinou ve výši 12 000 Kč, kdy na souhrnném poplatku měla být celkem vrácena spolu s jistinou dále částka 9 816 Kč. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, bylo dále zjištěno, že dne , datum, , tedy týden po uzavření předmětné smlouvy, žalovaný uzavřel další smlouvu o úvěru, a to se společností , Anonymizováno, ., kdy žalovanému byl poskytnut bezhotovostní úvěr ve výši 5 000 Kč.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od , datum, , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně.

9. Soud se nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně zkoumal dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného, kdy i přes doplněná skutková tvrzení k výzvě soudu dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doložila pouze žádostí o úvěr, když další svá skutková tvrzení již neprokázala, když absentuje náhled do nebankovních registrů, výplatní pásky, pracovní smlouvy žalovaného a dále listiny osvědčující výdaje a způsob hospodaření žalovaného, když tyto nebyly ze strany právního předchůdce žalobkyně jakkoliv ověřeny. V této souvislosti soud uvádí, že si je vědom skutečnosti, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že nedisponuje běžným účtem, a tudíž nebylo úplně možné vyžádat výpis z jeho běžného účtu alespoň za několik měsíců před uzavřením smlouvy. Nicméně toto mělo být určitým vodítkem či případně varováním pro právního předchůdce žalobkyně ohledně kredibility žalovaného, když soud dále uvádí, že není patrno, zda právní předchůdce žalobkyně skutečně provedl lustraci nebankovních registrů, rejstříku SOLUS, případně Centrální evidence exekucí, eventuálně zda alespoň vyžádal nájemní smlouvu apod., když v této souvislosti odkazuje i na údaje vyplněné v žádosti o úvěr, kdy částku 3 000 Kč uvedenou jako výdaje za bydlení a energie považuje naprosto mimo realitu. Rovněž jsou v rozporu údaje v žádosti o úvěr, kdy na jedné straně měla být žalovanému srážena ze mzdy částka 6 371 Kč na výživném, kdy v téže listině žalovaný uvedl počet vyživovacích povinností 0. V tomto ohledu soud rovněž považuje za nutné dále odkázat na skutečnost, že z rozsudků zdejšího soudu, které byly provedeny k důkazu, dále vyplývá, že žalovaný těsně před a po uzavření předmětné úvěrové smlouvy uzavřel minimálně další dvě úvěrové smlouvy, které rovněž nehradil a nebyl schopen splácet, přičemž nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že dle žádosti o úvěr měl být žalovaný v době uzavření smlouvy zaměstnán pouze na dobu určitou a nikoliv neurčitou, jak tvrdí žalobkyně. Je tedy velmi pravděpodobné, že žalovaný nebyl v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy schopen se svým příjmem vystačit.

10. Berouc v úvahu závěry shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, ze dne , datum, ve věci , Anonymizováno, - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy.

11. Dále je třeba odkázat na ustanovení § 2395 a n. občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou: povinnost úvěrujícího poskytnout úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a povinnost úvěrovaného poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Je však nutno zdůraznit, že pokud účastníci ve smlouvě úrok sjednají, musí jít o úrok přiměřený, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten úvěrující, který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů či půjček. K tomu je třeba dále doplnit, že pokud jde o žalobkyní nárokovanou částku ve výši 11 444 Kč, pak k tomuto soud uvádí, že toto nepředstavuje nic jiného než úrok, tedy formu úplaty za poskytnuté peněžní prostředky v podobě jistiny. Je nutno v tomto směru přihlédnout k povaze právního předchůdce žalobkyně jako společnosti, která podniká v oblasti spotřebitelských úvěrů, z čehož plyne, že zmíněný souhrnný poplatek jistě nemůže představovat nic jiného než právě úrok (jinak řečeno: předchůdce žalobkyně jako podnikatel v oblasti spotřebitelských úvěrů jistě neposkytoval svým úvěrům bezúročné půjčky). Výše úroků však byla sjednána nemravně, výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přepočet úroků tedy činí přes 200 % ročně. S ohledem na shora uvedené proto nelze než uzavřít, že shora uvedený závazkový vztah není možné hodnotit jinak, než jako nemravný a tudíž absolutně neplatný, byť zde jsou určité úvahy o tom, že žalovaný si měl počínat zodpovědněji při uzavírání takto koncipované smlouvy o úvěru. Nicméně soud má za to, že úvěrujícímu, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, nelze přiznat soudní ochranu. Rovněž nelze ani pominout ujednání o kumulovaných smluvních pokutách. Berouc v potaz závěry vyjevené výše tedy soud zhodnotil smlouvy o úvěru jako absolutně neplatné ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku. K tomu soud dále doplňuje, že obsah daných ujednání specifikovaných shora nelze hodnotit jinak, než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností, přičemž tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv klientů (v daném případě žalovaného). Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je zásadně třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I., je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Soud pak nad rámec shora uvedeného doplňuje, že úrok v spojení s dalšími nerovnovážnými ujednáními smlouvy do jisté míry může představovat znaky lichvy ve smyslu ustanovení § 1796 občanského zákoníku.

12. Dále soud uvádí, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroku a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdce žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčil a smlouvu by neuzavřel, pokud by žalovaný na jeho podmínky nepřistoupil. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat. Jestliže jsou právní jednání posuzována jako zcela nemorální, nejedná se o otázku přezkumu ceny, ale o komplexní hodnocení celého úvěrového vztahu. V zásadě lze hodnotit podstatu podnikání úvěrujícího jako podnikání poškozující zájem společnosti, kdy k legalizaci takového podnikání nelze zneužít soudní řízení. Věřiteli, který zneužívá tísně klienta a požaduje nepřiměřené částky, pak nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na shora uvedené se tak žalobkyni dostalo během ústního jednání poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, a to dle předpisů o bezdůvodném obohacení. Soud pak skutečně vyhodnotil dané závazkové vztahy mezi účastníky ve smyslu s ustanovením § 2991 a n. občanského zákoníku, ve znění účinném od , datum, , jako bezdůvodné obohacení.

13. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany právního předchůdce žalobkyně byla poskytnuta žalovanému částka 15 000 Kč, přičemž z dokazování dále vyplynulo, že žalovaný v průběhu trvání smluvního vztahu uhradil právnímu předchůdci žalobkyně částku 4 390 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I. žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnajícího se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 10 610 Kč, přičemž ve zbytku žalobu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním svého peněžitého závazku má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění pak byla stanovena jako třídenní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný, který byl ve věci z větší části úspěšný, by měl právo na částečnou náhradu nákladů účelně vynaložených v tomto řízení. Jelikož se však žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.