31 C 14/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 275 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 8 275 Kč od 21.1.2020 do zaplacení a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývající části zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 30.10.2025, ve znění jeho doplnění ze dne 25.2.2026, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 421,71 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 181,89 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně a s úrokem ve výši 23,72 % ročně, vždy z částky 10 000 Kč od 7.12.2019 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřela se žalovanou dne 1.11.2015 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , kdy právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se pak zavázala půjčenou částku, spolu s poplatkem představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 400 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v č.l. 1, 2 podmínek a z odměny za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, uhradit v pravidelných 58 týdenních splátkách po 305 Kč, počínaje 8.11.2015, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11.12.2016. Žalovaná sjednané splátky řádně a včas nehradila, porušila tím své závazky ze smlouvy. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované ke dni 11.12.2016 řádně a v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 10 000 Kč ode dne 12.12. 2016 až do zaplacení úrokem ve výši 23,72% ročně sjednaným v článku 1.4 smlouvy. Žalovaná za trvání smluvního vztahu uhradila toliko částku 1 725 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně pak svoji pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6.12.2019 postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. Ke dni postoupení pohledávky, tedy ke dni 6.12.2019 představovala výše pohledávky částku 15 965Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč, z dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 118,82 Kč, z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a z dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 586,18 Kč a z dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 260 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 181,89Kč představující úrok ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 12.12.2016 do data postoupení, tedy do 6.12.2019 a dále do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 421,71 Kč představující zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 10 000 Kč od 19.12.2016 do data postoupení, tedy do 6.12.2019 a dále do zaplacení. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná dlužnou částku neuhradila ani přes písemnou upomínku.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žalobkyně při podání žaloby předložila soudu dostatek listinných důkazů, které mohly být podkladem pro rozhodnutí bez jednání dle ust. § 115a o. s. ř. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřila, soud tedy postupoval v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř., její souhlas předpokládal, a ve věci jednání nenařizoval.

4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností , právnická osoba, a žalovanou dne 1.11.2015, když na základě této smlouvy půjčila právní předchůdkyně žalobkyně žalované částku 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč a na životní pojištění částku 305 Kč, celkem tedy částku 17 690 Kč v pravidelných 58 týdenních splátkách po 305Kč, když poslední splátka byla stanovena na den 11.12.2016. RPSN činila 75,72 % a úroková sazba byla sjednána ve výši 23,72% ročně. Z karty zákazníka ze dne 1.11.2015 vyplývá, že žalovaná v den uzavření smlouvy sdělila příjmy v částce 14 500 Kč a výdaje své domácnosti ve výši 9 500 Kč, ovšem není doloženo, jakým způsobem byly tyto údaje ověřeny, a dále zda a jak byly řádně zjištěny a ověřeny údaje o existenci a výši jiných závazků. Z výzvy ze dne 27.11.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky vyzývala. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6.12.2019 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně vyrozuměla žalovanou o postoupení pohledávky na žalobkyni a zároveň jí vyzvala k uhrazení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná dlužnou částku žalobkyni neuhradila.

5. Žalobkyně je věřitelem pohledávky na základě jejího postoupení dle ust. § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Mezi původními účastníky byly uzavřeny 2 smlouvy o zápůjčce dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (byť pojmově označeny jako smlouvy o spotřebitelském úvěru). Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.

7. V daném případě žalobkyně netvrdila a neprokazovala, zda a jakým způsobem původní věřitel s odbornou péčí posoudil a ověřil úvěruschopnost žalované, v tom směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů sdělených žalovanou a nahlédl do blíže neoznačených „databází“ a odkázala na kartu zákazníka, z ní však způsob zjištění a ověření údajů nevyplývá, krom údajného nahlédnutí do pracovní smlouvy a nájemní smlouvy. Z této karty zákazníka je pak zřejmé, že žalovaná měla uvést příjem ve výši 14 500 Kč a výdaje 9 500Kč, tedy použitelný příjem žalované by představoval částku 5 000 Kč, sjednané splátky pak částku ve výši 1 220 Kč měsíčně. V tomto případě soud uvádí, že i tento výsledek, pokud by byla úvěruschopnost žalované prověřována, nemohl vést žalobkyni k závěru, že je žalovaná schopna poskytnutý úvěr hradit. Protože splnění uvedené povinnosti původního věřitele se nepodařilo zjistit, musel soud dospět k závěru, že původní věřitel nedostál své zákonné povinnosti dle ust. § 86 odst. 1 z. s. ú., a tudíž je smlouva neplatná.

8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.

9. Podle § 2991 odst. 1,2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaná si zapůjčila v prvním případě finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, avšak z tvrzení vyplývajících z podané žaloby vyplývá, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně ještě před podáním žaloby zaplatila částku 1 725 Kč, tedy zbývá doplatit částka 8 275 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a na právní posouzení nároku žalobkyně, jakožto nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tedy soud žalobě vyhověl pouze co do částky 8 275 Kč. Jelikož se žalovaná se zaplacením této částky dostala do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v sazbě nižší než je zákonná, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., (ale dle výše uplatněné žalobkyní) ode dne 21.1.2020, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty ve výzvě ze dne 6.12.2019. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., a podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků rozhodl tak, že tyto nepřiznal žádnému z účastníků.

12. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalované splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 denní lhůtě.