31 C 293/2024

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 613,13 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 800 Kč od 3. 6. 2024 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 429,26Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeného zdejšímu soudu dne 24. 6. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 800 Kč od 31. 7. 2023 do zaplacení a částku 1 813,13 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že žalovaný prostřednictvím elektronické komunikace na stránkách žalobkyně www.flexifin.cz vyplnil žádost o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých byla prověřena úvěruschopnost žalovaného. Následně byla posouzena úvěruschopnost žalovaného a mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr až do výše 21 800 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím dle čl. IV a čl. IX smlouvy, a to k datu splatnosti dle čl. IX smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy pak byl sazebník a všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalovaného, když se dotazovala na počet členů žijících ve společné domácnosti, pravidelné měsíční výdaje a měsíční příjmy. Následně žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB. Žalobkyně vycházela z žalovaným předložených výpisů z účtu a výplatních pásek prokazujících jeho příjem. Měsíční příjem žalovaného pak představoval částku 46 300 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla se žalovaným uzavřena elektronicky pomocí dvou faktorového ověření a následně byl na účet žalovaného č. , č. účtu, vyplacen spotřebitelský úvěr, a to dne 17. 4. 2023 v částce 10 800 Kč, dne 18. 4. 2023 v částce 5 000 Kč, v částce 3 000 Kč a v částce 3 000 Kč. Žalovaný si dále při sjednávání smlouvy zvolil volitelné služby, a to službu Presto za poplatek ve výši 660 Kč. Žalovaný požádal třikrát o odklad splatnosti úvěru, celkově o 74 dnů. Splatnost tedy nastala dne 3. 7. 2023. Žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný tak dluží žalobkyni na jistině částku 21 800 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 6 340 Kč a poplatek za službu Presto 660 Kč. Žalobkyně dále uvedla pro případ, že by nebyl nárok žalobkyně posouzen z titulu nároku smlouvy o spotřebitelském úvěru, pak požaduje nárok po žalovaném z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně dále uvedla, že v souladu s čl. 6.4 VOP a čl. 3 sazebníku je oprávněna požadovat po žalovaném pro případ jeho prodlení smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, když žalobkyně se rozhodla požadovat smluvní pokutu pouze za prvních 90 dnů prodlení. Žalovaný se dostal do prodlení po dni splatnosti, tedy 31. 7. 2023 a smluvní pokuta je požadována ve výši 0,1 % denně do 19. 10. 2023, tedy v částce 1 813,13 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud nařídil jednání na 30. 1. 2025, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil, když žalobkyně svoji neúčast omluvila a souhlasila s tím, aby soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti. Soud byl připraven poskytovat účastníkům poučení k jejich tvrzením, s ohledem na jejich nepřítomnost však provedl pouze navržené důkazy, které měl současně k dispozici a věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalobkyně zaslala dne 17. 4. 2023 částku 10 800 Kč, dne 18. 4. 2023 částku 5 000 Kč, dne 18. 4. 2023 částku 3 000 Kč a dne 18. 4. 2023 částku 3 000 Kč, a to na účet č. , č. účtu, , jehož majitel byl k těmto dnům dle potvrzení , právnická osoba, . ze dne 20. 9. 2024. Dále byla soudu předložena smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 17. 4. 2023, která měla být podepsána elektronicky, když v této smlouvě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 21 800 Kč a žalovaný si měl dále sjednat volitelné služby, a to službu Presto za 660 Kč měsíčně. RPSN byla sjednána ve výši 1 738,59 %. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s poplatky, celkem částku 27 415 Kč, uhradit do 17. 5. 2023. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti společnosti , právnická osoba, ., spolu s uvedením příjmů, má soud za zjištěné, že tyto listiny byly předloženy žalobkyní, nejsou nikým podepsány a není uvedeno, jakými způsoby byly údaje v těchto listinách zjištěny a ověřeny. Z výzvy ze dne 30. 5. 2024 ve spojení s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby žalovaného o zaplacení dlužné částky upomínal.

5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností žalobkyně měla být uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na vztah mezi původními účastníky dále dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., ve znění účinném od 1. 12. 2016, věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž námitku neplatnosti může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.

6. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech.

7. V daném případě žalobkyně pouze tvrdila, avšak neprokazovala, zda a jakým způsobem s odbornou péčí posoudila a ověřila úvěruschopnost žalovaného. Z předložených dokumentů vyplývá pouze to, že žalobkyně měla informaci o celkových příjmech žalovaného ve výši 46 300 Kč měsíčně, informace však tvoří jen žalobkyní zpracovaný přehled, jiné listiny, které by prokazovaly okolnosti důležité pro posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného a další okolnosti prokazující jeho schopnost úvěr splácet, doloženy nebyly. Žalobkyně tedy neprokázala, že by splnila své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru.

8. Shora citované ust. § 87 odst. 1 z. s. ú. svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinnosti dle ust. § 87 odst. 1 věty druhé z. s. ú. vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, kde uvedl, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat se otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to i bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení dovodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Z výše uvedených důvodů proto soud tento závěr dovodil i v daném případě.

9. Podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Nárok žalobkyně je tedy nezbytné s ohledem na shora uvedené posoudit dle ustanovení o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdy veškeré nároky žalobkyně s výjimkou vrácení jistiny jsou nedůvodné. Je však evidentní, že žalovaný si obdržel finanční prostředky ve výši 21 800 Kč, z nichž neuhradil ničeho. Jelikož se žalovaný se zaplacením této částky dostal do prodlení, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku, jehož výše je přiznána v zákonné sazbě ode dne 3. 6. 2024, tedy ode dne následujícího po doručení a uplynutí lhůty ve výzvě ze dne 30. 5. 2024. V tomto rozsahu tedy žalobě vyhověl a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, tedy v rozsahu 42 %. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce1 225 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 613,13 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí, výzva k plnění a podání žaloby), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % Kč. Náklady řízení představují částku 3 403 Kč. Podle poměru úspěchu a neúspěchu pak v rozsahu 42 % představují částku 1 429,26 Kč a v této výši také byly žalobkyni přiznány.

12. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. věta druhá a uložil žalovanému splnit povinnosti vyplývající z tohoto rozhodnutí v obecné 3 - denní lhůtě. , adresa, plnění u nákladů řízení bylo stanoveno v souladu s ust.§ 139 odst. 1 o.s.ř. k rukám právního zástupce žalobkyně.