34 C 154/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení smluvního úroku

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku ve výši 62,48 % ročně z částky 28 743 Kč od 9. 11. 2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 080 Kč, se zamítá.

II. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení úroku ve výši 62,48 % ročně z částky 28 743 Kč od 9. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 118 080 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru číslo dne 24. 7. 2018. Na podkladě této smlouvy dne 26. 7. 2018 poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 83,87 % ročně v 60 měsíčních splátkách ve výši 1 640 Kč vždy k 3. dni každého kalendářního měsíce počínaje zářím 2018. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila schopnost žalované hradit úvěr z dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Dále ověřila úvěrovou historii v databázi SOLUS a nebankovním registru klientských informací. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy, mezi 31. 8. 2018 a 1. 2. 2019 zaplatila v 7 splátkách 20 340 Kč, poté už neplnila ničeho. V důsledku jejího prodlení došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s čl. 6 smlouvy, kde bylo ujednáno, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. K zesplatnění celého úvěru došlo 7. 11. 2019. V souladu s ujednáním bodu 6.4 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru, která dosáhla výše 32 549,76 Kč. Žalobkyně proto požaduje úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 28 743 Kč od 9. 11. 2019 do zaplacení v nominální roční úrokové sazbě 62,48 %; částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 32 549,76 Kč byla přisouzena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2020, č. j. 18 C 167/2020-51.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 26. 7. 2018 smlouvu o úvěru číslo v ní projevili vůli zavázat se na straně žalobkyně poskytnout žalované na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do výše 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Došlo k tomu tak, že dne 24. 7. 2018 žalovaná vyplnila formulářový návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo kdy téhož dne od žalobkyně převzala předsmluvní formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru obsahujícím stejné parametry jako smlouva, a žalobkyně dne 26. 7. 2018 písemný návrh žalované podepsala a dne 27. 7. 2018 přijetí nabídky, resp. schválení úvěru, oznámila žalované, které toto oznámení bylo doručeno 30. 7. 2018. Ještě předtím si opatřila výpis záznamů z registru SOLUS, v němž není veden záznam o čerpání jiného úvěru, žalovaná žalobkyni vyplnila dotazník, v němž uvedla, že má příjem z důchodu v čistém 12 989 Kč, náklady bydlení 1 700 Kč, které žalobkyně odečetla od jejího příjmu spolu s životním minimem 3 410 Kč a dospěla k závěru, že žalovaná měsíčně disponuje volnými zdroji ve výši 7 374 Kč a rezervou ve výši 500 Kč. Účastníci si ve smlouvě domluvili výši úvěru na 30 000 Kč, který měl být splácen v 60 měsíčních splátkách po 1 640 Kč splatných k 3. dni daného měsíce při úrokové sazbě 83,87 % ročně. Celkově mělo být zaplaceno 98 400 Kč. Součástí ujednání bylo i to, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru až do doby jejího úplného zaplacení. Pro případ prodlení žalované s hrazením splátek úvěru si strany ujednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Dále si strany sjednaly právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobkyni vznikly v souvislosti s prodlením žalované s úhradou splátek o délce 15 dnů ve výši 200 Kč za každou splátku. Při prodlení žalované s úhradou jakékoli splátky nebo její části delší 65 dnů mělo dojít bez dalšího k zesplatnění úvěru. Současně celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru ke dni jeho zesplatnění se měly stát součástí nové jistiny úvěru, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v den zesplatnění úvěru. Pro případ prodlení se zaplacením nové jistiny úvěru byla v neprospěch žalované ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dne 26. 7. 2018 poskytla žalobkyně žalované částku 30 000 Kč. Dne 4. 10. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení 13. a 14. splátky úvěru a upozornila ji, že nebude-li zaplaceno, dojde k jeho zesplatnění. Dne 4. 11. 2019 ji upozornila na prodlení se zaplacením 13. - 15. splátky, dne 7. 11. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celého úvěru. Dne 25. 3. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení žalované pohledávky a upozornila ji, že nebude-li zaplaceno, obrátí se na soud se žalobou.

4. Projevy vůle účastníků k uzavření úvěrové smlouvy jsou prokázány z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru na č. l. 5 a oznámení o schválení úvěru na č. l.

11. Základní parametry úvěru jsou sjednány ve smlouvě v části A). Shora uvedené smluvní pokuty a právo na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů jsou sjednány v článku 6. části B) smlouvy. Skutečnost, že žalobkyně poskytla žalované předsmluvní formulář, v němž jsou zachyceny podstatné náležitosti smlouvy, je prokázána předsmluvním formulářem, prověřování majetkových poměrů žalované je prokázáno hodnocením klienta na č. l. 8, výpisem záznamů z registru SOLUS a na č. l.

10. Poskytnutí částky 30 000 Kč žalované je prokázáno z dokladu o vyplacení úvěru na č. l.

15. Výzva žalobkyně k zaplacení 13. a 14. splátky s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru je prokázána dopisem ze dne 4. 10. 2019 na č. l.

18. Obdobná výzva k zaplacení 13. - 15. splátky je prokázána z dopisu na č. l.

19. Zesplatnění celého úvěru je prokázáno dopisem ze 7. 11. 2019 na č. l. 20 a učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem z 25. 3. 2020 na č. l. 21 a jeho podání na poště podacím archem na č. l. 22.

5. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z., v níž žalovaná vystupovala v pozici úvěrované a spotřebitelky podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §§ 580 a 588 o. z. K tomuto závěru vede skutečnost, že žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší, než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí, jako podnikání prováděné za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům odporující. Smlouva obsahuje řadu nepřípustných anebo sice obecně přípustných, ale pro žalovanou jako spotřebitelku krajně nevýhodných ustanovení, z nichž každý, vyskytoval-li by se ve smlouvě samostatně, by vedl k závěru toliko o částečné neplatnosti smlouvy, nebo by mohl být odstraněn materiálními korektivy, např. v podobě moderace smluvní pokuty, ale jejich souběh a současné uplatnění v jedné smlouvě vedou k závěru o takové nerovnováze v právech a povinnostech stran smluvního vztahu, že není možné celý obchod hodnotit jinak než jako nemravný. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně ovlivnit. Na tom nic nemění ani to, že formálně vzato návrh na uzavření smlouvy učinila žalovaná. Žalovaná se měla zavázat zaplatit úrok ve výši 83,87 % ročně, což více než trojnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, která v červenci 2018 činila průměrně 24,24 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). K tomu lze poznamenat, že pokud by mělo být rozlišováno mezi druhy a účely úvěrů, bylo by srovnání trojnásobku úvěrových sazeb pro žalobkyni ještě nepříznivější. Ujednání o úrocích z úroků je ujednáním obecně přípustným podle § 1806 věty první o. z., nicméně v souzeném případě umocňuje nerovnováhu stran smluvního vztahu tím, že nezaplacené úroky přirostou k jistině úvěru splatné v náhradní lhůtě při zesplatnění úvěru, čímž se fakticky zajišťuje úročení úroku zákonným úrokem z prodlení. Vezme-li soud v potaz, že nezaplacení tzv. nové jistiny úvěru je vedle úročení původní jistiny běžným úrokem a úročením nové jistiny zákonným úrokem z prodlení kryto rovněž smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z nové jistiny, přičemž současně pro případ porušení jakékoli ze smluvních povinností žalobkyní smluvní pokuta stanovena není, je závěr o nepřiměřené nerovnováze práv a povinností smluvních stran namístě.

6. Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit ze dvou důvodů: 1. že nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak výrazná a významná, že činí smlouvu jako celek obecně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy, 2. kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy toliko ujednání o úrocích - bez ohledu na další okolnosti - býval by žalovaný povinen zaplatit úrok běžný v souladu s § 577 částí věty před středníkem o. z. Aplikace tohoto ustanovení je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 2051 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a ve smyslu zúžení hypotézy této právní normy tak, aby nedopadala na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

7. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V souzené věci přitom bylo zřejmé, že žalovaná má příjem z důchodu v čistém 12 984 Kč měsíčně. V dotazníku žalobkyně uvedla žalovaná zcela nerealistické údaje týkající se nákladů na její bydlení (1 700 Kč měsíčně), aniž by žalobkyně požadovala vysvětlení či doplnění těchto údajů, případně sdělení, proč tyto náklady jsou tak nízké. Žádnými dalšími skutečně vynaloženými náklady žalované se žalobkyně nezabývala, od jejího příjmu odečetla částky životního minima podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. v tehdejší výši 3 410 Kč, které ale nelze chápat jako standardní (ani skutečnou) výši výdajů žalované (člena domácnosti), ale naprosté minimum nezbytné pro zajištění základních potřeb. Běžný spotřebitel ale zpravidla nehospodaří tak, aby vyžil toliko z částky životního minima, a proto by nemělo být k výdajům žadatelů o úvěr přistupováno tak, že jakákoli částka přesahující sumu životního minima bez ohledu na skutečné výdaje žadatele může sloužit k úhradě splátek poskytnutého úvěru. Jsou proto souběžně dány důvody pro vyslovení neplatnosti smlouvy též podle § 87 odst. 1 z důvodu uvedeného v § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy nehledě na dikci druhé věty § 87 odst. 1 zmíněného zákona je třeba splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zkoumat z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo OPR-Finance).

8. V posuzované věci došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn toto ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, je smlouva neplatná. Na věc nedopadá ani § 1802 o. z., neboť obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že strany si ujednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši (tj. neujednají vůbec, nikoli sice ujednají, ale v nemravné výši). Jelikož je smlouva neplatná, žalobkyně nemá právo na zaplacení smluvního úroku ve výši 83,87 % ročně, resp. v žalované výši 62,48 % ročně.

9. Názory jiných senátů zdejšího soudu na skutkovou či právní stránku této věci nejsou pro tento senát právně závazné. Ostatně rozsudek zdejšího soudu (pro zmeškání) ze dne 25. 8. 2020, č. j. 18 C 167/2020-51, žádný skutkový či právní názor ani neobsahuje, neboť v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08) neuvádí, jaká tvrzení byla mezi účastníky nesporná a jak je soud právně posoudil. Z toho důvodu z něj v této věci vycházet nešlo.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy zcela procesně úspěšná žalovaná by měla proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož jí však žádné nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neukládal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.