34 C 186/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky ve výši 21 590 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 21 590 Kč od 25. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 9 290,38 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 590 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela kupní smlouvu [číslo] na základě které převedla na žalovaného vlastnické právo k pozemkům parc. [číslo] parc. [číslo] za kupní cenu 5 000 Kč Smlouva byla uzavřena podle § 10b zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu na základě písemné žádosti žalovaného a při splnění dalších podmínek uvedených v daném ustanovení. Kupní cena prodávaného pozemku byla stanovena na základě znaleckého posudku [jméno] [příjmení] [číslo] za první pozemek ve výši 140 Kč a za druhý ve výši 4 860 Kč. Z později vypracovaného znaleckého posudku Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské - Technické univerzity Ostrava č. UOM271 [číslo] žalobkyně zjistila, že převáděné pozemky měly být správně oceněny tak, že obvyklá cena prvního činí 740 Kč a druhého 25 850 Kč. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení rozdílu obvyklých cen určených ve druhém a prvním znaleckém posudku z titulu bezdůvodného obohacení, neboť ve vztazích vyplývajících z § 10 odst. 3 zák. č. 503/2012 Sb. je realizována povinnost převést pozemky zákonem stanovenému okruhu lidí a za zákonem definovaných podmínek, a stát proto nedisponuje autonomií vůle. V případě, že kupující nabyde pozemky za cenu nižší, než jaká měla být stanovena podle zákona, vzniká mu tím bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat. K jeho vydání žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 4. 1. 2021 ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Žalovaný však ničeho nezaplatil a poskytnout plnění dopisem odmítl.

2. Žalovaný souhlasil s tvrzeními žalobkyně, že s ní uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl vlastnické právo k uvedeným pozemkům a za žalobkyní uvedenou kupní cenu. Žalobě se bránil zpochybňováním správnosti následně vypracovaného znaleckého posudku a nesouhlasil s právním názorem žalobkyně, že by žalobkyně při uzavírání dané kupní smlouvy nedisponovala autonomií vůle, neboť tento názor žalobkyně převzala z judikatury, která se týkala jiného problému a na věc účastníků není použitelná. Poukázal na to, že strany si ve smlouvě sjednaly konkrétní cenu, proto není důvodu se k této otázce vracet. Z těchto důvodů navrhoval zamítnutí žaloby.

3. Soud neprováděl dokazování, protože žalobkyní vymezený skutek nemá oporu v právu, a tudíž i pokud by byl dokazováním zjištěn, žalobě by nešlo vyhovět.

4. Žalobkyní vymezený skutek nenaplňuje ani jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z.

5. Prima facie nejde o druhou ani třetí skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, neboť skutková tvrzení žalobkyně je zjevně nevystihují.

6. O první skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení - získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu - by se jednalo toliko za předpokladu, že by názor žalobkyně, že při uzavření kupní smlouvy nedisponovala autonomií vůle, byl správný. Taktomu však není.

7. Dle názoru soudu totiž judikaturní výklad ustanovení o smlouvě o bezúplatném převodu náhradního pozemku podle § 11a odst. 8 a 11 zák. o půdě nelze vztáhnout na kupní smlouvu uzavřenou podle § 10b odst. 1 zák. o Státním pozemkovém úřadu.

8. Právní základ restitučních nároků je totiž založen zákonem, zejména §§ 4, 6 a 9 zák. o půdě. O schválení dohody o vydání nemovitosti se rozhoduje ve správním řízení (§ 9 odst. 2 zák. o půdě). Teprve nelze-li oprávněným osobám odňatý pozemek vydat, postupuje se podle § 11a odst. 1 zák. o půdě. V případě, kdy restituční nárok nemůže být uspokojen vydáním původně odňatého pozemku a musí být uspokojen vydáním náhradního pozemku, stanoví zákon pravidla, jejichž účelem je zajistit, aby restituční nárok byl uspokojen náhradním pozemkem svou cenou odpovídajícím odňatému pozemku (§ 11 odst. 4 a § 28a zák. o půdě).

9. Jelikož restituční nároky vyplývají ze zákona, smlouva o bezúplatném převodu náhradního pozemku podle § 11a odst. 8 a 11 zák. o půdě není právním, nýbrž solučním jednáním. Z toho důvodu Nejvyšší soud o těchto smlouvách uzavírá, že nejsou projevem svobodné vůle smluvních stran (tj. nejen povinné, ale i oprávněné osoby), neboť jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek odpovídající zákonné hodnotě (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019). Proto také je-li takovou smlouvou vydán náhradní pozemek v hodnotě převyšující odňatý pozemek, vzniká povinné osobě povinnost k vydání bezdůvodného obohacení. Z toho stejného důvodu Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá České republice - Státnímu pozemkovému úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř., ale ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku právní mocí rozhodnutí soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1623/2019, a judikatura tam citovaná).

10. Naproti tomu kupní smlouva uzavírána v režimu § 10 odst. 3 a § 10b odst. 1 zák. o Státním pozemkovém úřadu stanovuje mechanizmus jiný. Oprávněný uživatel pozemku v zahrádkové nebo chatové osadě zřízené na základě územního rozhodnutí nebo existující před 1. 10. 1976 má právo na převedení vlastnického práva k jím užívanému pozemku. Česká republika - Státní pozemkový úřad převede tento pozemek do vlastnictví oprávněného uživatele k jeho žádosti podané ve lhůtě dle § 10b odst. 2 zák. č. 503/2012 Sb. Z jeho § 14 plyne, že vlastnictví k pozemku v zahrádkové či chatové osadě by na oprávněného uživatele mělo být převedeno kupní smlouvou; kupní cena by měla být sjednána jako cena obvyklá podle § 2 odst. 1 zák. č. 151/1997 Sb. (§ 14 odst. 1 zák. č. 503/2012 Sb.).

11. Ze srovnání těchto právních úprav vyplývá, že zatímco restituent má právo na vydání náhradního pozemku ze zákona a uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku se toto právo realizuje, oprávněný uživatel pozemku v zahrádkové či chatové osadě má za splnění dalších podmínek stanovených v § 10b zák. č. 503/2012 Sb. právo nikoli na vydání daného pozemku, nýbrž na uzavření kupní smlouvy, která už nepodléhá schválení státním orgánem, a představuje právní titul pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Je tak zřejmé, že dané ustanovení stanovuje tzv. smluvní přímus - povinnost uzavřít smlouvu se zákonem vymezeným okruhem osob nebo se zákonem vymezeným obsahem.

12. Z toho důvodu strany uzavřením dané kupní smlouvy realizovaly svou smluvní autonomii, byť v omezené míře, a pokud by žalobkyně odmítla se žalovaným uzavřít kupní smlouvu na pozemek, který jako zahrádkář či chatař užívá, tak by se žalovaný musel domáhat nahrazení projevu vůle žalobkyně s uzavřením kupní smlouvy ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř. za cenu obvyklou.

13. Jelikož žalovaný nabyl vlastnické právo k daným pozemkům podle kupní smlouvy uzavřené se žalobkyní [číslo] za sjednanou cenu, nabyl svůj majetkový prospěch (vlastnictví shora uvedených dvou pozemků) plněním z právního důvodu (z titulu kupní smlouvy). Žalobkyně tudíž právo na zaplacení jiné než sjednané kupní ceny nemá. Použít nelze ani § 1793 odst. 1 větu první o. z., neboť toto ustanovení neopravňuje zkrácenou stranu požadovat doplnění toho, oč byla zkrácena.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přiznal procesně úspěšnému žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalovaného sestávají z nákladů právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty ve výši 21 590 Kč v sazbě 1 930 Kč za jeden úkon. Advokát žalovaného připravil a převzal právní zastoupení žalovaného podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, učinil písemné podání ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) AT a zastoupil žalovaného při jednání dne 4. 5. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, za což mu náleží odměna ve výši 5 940 Kč, spolu s náhradou hotových výdajů k 3 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 900 Kč. Žalovanému dále vznikly náklady na cestovní výdaje jeho právního zástupce ve smyslu § 13 odst. 1 AT za cestu autem k jednání dne 4. 5. 2022 z Tachova do Plzně a zpět, celkem 130 km, osobním automobilem s průměrnou spotřebou 4,7 l /100 km a ceně benzínu ve výši 37,10 Kč za 1 l a při základní sazbě amortizace ve výši 4,7 Kč za 1 km jízdy ve výši 838 Kč ( (37,10 x 4,7 / 100 + 4,70) x 130). Jelikož právní zástupce žalovaného je plátcem DPH je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 5 940 Kč, režijního paušálu ve výši 900 Kč a náhrady cestovného ve výši 838 Kč, spolu 7 678 Kč. Při sazbě DPH ve výši 21 % činí náhrada DPH 1 612,38 Kč. Náhrada nákladů řízení tak celkem činí 9 290,38 Kč (5 940 Kč + 900 Kč + 838 Kč + 1 612,38 Kč) a žalobkyně je povinna ji zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta, který žalovaného zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).