34 C 221/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Tomáše Kamenického a přísedících Jany Dráždíkové a Michala Pose ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 43 289,78 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 43 289,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 43 289,78 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 43 289,78 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 376,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 43 289,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 289,78 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 8. 2017 pracovala pro žalovanou jako obsluha strojů na výrobu předmětů z papíru. Dne 29. 6. 2020 uzavřela se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru, kdy důvodem rozvázání pracovního poměru ze strany žalované byla„ neočekávaná ekonomická krize způsobená koronavirovou pandemií“. Jelikož pod ekonomickou krizí společnosti v období pandemie nelze rozumět nic jiného, než nadbytečnost žalobkyně, přísluší jí podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce odstupné ve výši trojnásobku jejího průměrného výdělku. Jelikož žalobkyně byla od 16. 3. 2020 do 29. 6. 2020 na ošetřovném se synem, neodpracovala v rozhodném období 21 dnů, a proto výši odstupného počítá z pravděpodobného výdělku určeného ze základní mzdy ve výši 59 Kč za hodinu a pohyblivé složky ve výši 50 % při úvazku 37,5 hodiny týdně. Výše odstupného proto činí 43 289,78 Kč (3 x 88,5 x 37,5 x 4,348).

2. Žalovaná souhlasila s tvrzeními žalobkyně vyjma toho, že by důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru byla nadbytečnost žalobkyně. Žalovaná nepřijala žádnou organizační změnu a nezrušila pracovní místo žalované. Skutečným důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se žalobkyní bylo její neplnění požadavků na jí vykonávanou práci. Žalovaná nebyla spolehlivou pracovnicí, porušovala přísný zákaz vyřizování si soukromých telefonátů v pracovní době, opakovaně odevzdávala prokazatelně nekvalitní výrobu. Poté, co mezi žalobkyní a ostatními spolupracovnicemi v produkčních pracovních týmech docházelo ke konfliktům, pracovala žalobkyně s jedinou pracovnicí, která s ní byla ochotná pracovat, ta však ukončila pracovní poměr ke 2. 1. 2020 na vlastní žádost, a poté žalobkyně pracovala častěji sama. Byly jí dávány jednoduché pracovní úkony dle výrobních příkazů, popř. s vymezenou výkonnostní normou daného úkonu. Žalobkyně při samostatné činnosti opakovaně vykazovala výkony okolo 30 % normy. Její práce neprocházela výstupní kontrolou. Proto žalovaná vyzvala žalobkyni podle § 52 písm. f) a g) zákoníku práce, aby své neuspokojivé pracovní výsledky odstranila a upozornila ji, že nedojde-li k nápravě do 20. 2. 2020, zváží žalovaná rozvázání pracovního poměru výpovědí. Po doručení této výzvy intervenovala ve prospěch žalobkyně její matka a popisovala žalované složitou osobní a sociální situaci v rodině. Z toho důvodu žalovaná žalobkyni nedala výpověď z pracovního poměru, ačkoli do začátku čerpání OČR žalobkyní dne 16. 3. 2020 nedošlo ke sjednání nápravy. Skutečným důvodem rozvázání pracovního poměru byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobkyně a opakované porušování pracovní kázně. Žalovaná navíc neučinila žádnou organizační změnu spočívající ve snížení počtu pracovníků. K 30. 6. 2020 měla podstav zaměstnanců a volná pracovní místa inzerovala. Z těchto důvodů navrhovala zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně se 21. 8. 2017 v písemné formě dohodla se žalovanou, že pro ni bude pracovat na pracovním místě obsluhy strojů na výrobu předmětů z papíru s místem výkonu práce [obec], [ulice a číslo], a že nastoupí do práce 21. 8. 2017. Její základní mzda činila 59 Kč za hodinu a pohyblivá složka mzdy 50 % při úvazku 37,5 hod. týdně a pracovní poměr byl sjednán na neurčitou dobu. Dne 29. 6. 2020 se strany v písemné formě dohodly na tom, že rozvazují pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 21. 8. 2017, na základě které žalobkyně pracovala u žalované jako obsluha strojů na výrobu předmětů z papíru, a jako důvod uvedly, že důvodem ukončení pracovního poměru je„ ze strany zaměstnavatele neočekávaná ekonomická krize způsobená koronavirovou pandemií,“ a že pracovní poměr skončí dnem 30. 6. 2020. Od 16. 3. 2020 do 30. 6. 2020 byla žalobkyně na OČR z důvodu zavření školního zařízení, které navštěvuje její nezletilé dítě. Dne 6. 8. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení žalované pohledávky a upozornila ji, že nebude-li uhrazena dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou.

4. Skutečnosti uvedené v prvních třech větách předchozího odstavce vyplývají ze shodných tvrzení účastníků, které soud vzal za svá skutková zjištění. Učinění při žalobní upomínky je prokázáno z dopisu na č. l. 9 p. v. a jeho odeslání je prokázáno podacím lístkem na č. l. 9.

5. Z dalších provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně splnila záuční plán žalované na č. l. 21, přibližně pro jednu třetinu činností do 80 %, další třetinu do cca 60 % a ve zbytku jej nesplnila vůbec (poslední záznam je z 2. 12. 2019), absolvovala u žalované školení bezpečnosti práce k 13. 3. 2019, k 13. 1. 2020 a 2. 3. 2020 (evidenční listy na č. l. 22 p. v . a na č. l. 23). Žalovaná opakovaně vytýkala žalobkyni, že její výroba se neshoduje se směrnicemi žalované stanovujícími kvalitativní požadavky na výrobu, kdy se v převážné většině případů jedná o nesprávné seštosování papírů, v jednom případě nesprávně nalepené štítky a ve dvou případech o nesprávné zabalení papíru, přičemž došlo k jeho poškození, a to konkrétně ve dnech 15. 3. 2019 (srov. zápis o neshodné výrobě na č. l. 23 p. v . a pracovní výkaz na č. l. 24, fotografii výroby na č. l. 24 p. v . a vzor na č. l. 25), 27. 5. 2019 (srov. zápis o neshodné výrobě na č. l. 25 p. v ., pracovní výkaz na č. l. 26, fotografii výroby na č. l. 26 p. v . a vzor na č. l. 27), 22. 7. 2019 (srov. zápis o neshodné výrobě na č. l. 27 p. v ., pracovní výkaz na č. l. 28, fotografii výroby na č. l. 28 p. v . a vzory na č. l. 29), 26. 8. 2019 (srov. zápis o neshodné výrobě na č. l. 29 p. v ., pracovní výkaz na č. l. 30, fotografii na č. l. 30 p. v . a vzor na č. l. 31), 11. 9. 2019 (srov. zápis o neshodné výrobě na č. l. 31 p. v ., pracovní výkaz na č. l. 32, fotografii na č. l. 32 p. v .), dne 30. 9. 2019 (srov. zápis o neshodné výrobě na č. l. 33, pracovní výkazy na č. l. 33 - zde byla výroba opravována dvakrát, fotografií na č. l. 34 a vzor na č. l. 34 p. v .), 29. 11. 2019, kdy byla výroba opravena jinou pracovnicí (zápis o neshodné výrobě na č. l. 35, pracovní výkaz na č. l. 35 p. v ., fotografie na č. l. 36 a vzor na č. l. 36 p. v .). Z pracovních výkazů z 6. 1. 2020, z 8. 1. 2020, 13. 1. 2020, 14. 1. 2020, 17. 1. 2020, 21. 1. 2020 a 22. 1. 2020 na č. l. 38-39 p. v . plyne, že žalobkyně při balení přířezů (10 kg) zpracovala 5 - 10 balíčků za hodinu, čímž podle tabulky na č. l. 37 p. v . plnila normu přibližně na 30 %, zatímco jiná zaměstnankyně, [jméno] [příjmení], dosáhla 10. 1. 2020 splnění normy na 118 % (pracovní výkaz na č. l. 42). Pracovní směrnice žalované na č. l. 19 p. v ., s níž byla žalobkyně seznámena 21. 8. 2017 zakazovala používání telefonů v pracovní době, a podle pracovních výkazů na č. l. 37 žalovaná ve dnech 11. 6. 2019 a 18. 9. 2020 upozornila žalobkyni na porušení této povinnosti dopisem ze dne 27. 1. 2020 na č. l. 40, který žalovaná téhož dne převzala. Zde upozornila žalovaná žalobkyni na její neuspokojivé pracovní výsledky spočívající v neplnění kvalitativních požadavků a výkonnostních norem, a porušování pracovní kázně spočívající v používání mobilního telefonu na pracovišti, a vyzvala ji k jejich odstranění do 20. 2. 2020, jinak zváží rozvázání pracovního poměru. I po této době byla žalobkyně dne 11. 3. 2020 vyzvána k opravě nesprávné výroby, což bylo zaznamenáno v pracovním výkazu na č. l. 41, dokumentováno fotografií na č. l. 41 p. v . Z účastnické výpovědi žalobkyně je podstatná ta část, v níž vypovídá, že se žalobkyně domluvila s paní [příjmení], že pro ni nemají práci, že si má přijít pro„ výpověď dohodou“. Se zástupci žalované se setkala, zprvu dohodu nechtěla podepsat, ale nakonec ji podepsala poté, co ji zástupci žalované„ vytáhli papír, že má zrychlit, že to dají na úřad práce a do jiných prací“. Je však třeba podotknout, že nebyly-li žalobkyni vyplaceny odměny na Vánoce 2019, nemůže to souviset s pandemií onemocnění Covid-19, neboť pandemie v ČR nezačala v září 2019.

6. Naproti tomu soud nevzal za prokázané, že žalovaná trvale poptává pracovníky vykonávající obsluhu strojů na výrobu papíru, zejména na webu [webová adresa], že má podstav těchto pracovníků o 5 - 6 osob, že se daná pracovní místa snažila obsadit jinými pracovníky, a že zaměstnala dvě jiné pracovnice na daná pracovní místa. Rovněž soud nevzal za prokázané, že by skutečným důvodem pro uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se žalobkyní byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobkyně a její soustavné porušování právních povinností vyplývajících z pracovního poměru, zejména používání soukromého mobilního telefonu na pracovišti v pracovní době, neboť žalovaná důkazy k prokázání těchto skutečností neoznačila a důkazy provedené shora tato skutková tvrzení na úrovni praktické jistoty nedokazují.

7. Provedeny nebyly důkazy, které směřovaly k prokázání tvrzení, o nichž nebylo mezi účastníky sporu (pracovní smlouvou ze dne 21.2017 a dohodou o rozvázání pracovního poměru z 29. 6. 2020).

8. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely platnou pracovní smlouvu s náležitostmi podle § 34 odst. 1 zák. práce a ve formě stanovené v § 34 odst. 2 zák. práce. Pracovní poměr vznikl podle § 36 zák. práce dne 21. 8. 2017 a skončil 30. 6. 2017 dohodou podle § 48 odst. 1 písm. a) a § 49 odst. 1 a 2 zák. práce.

9. Podle § 67 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a až c) zák. práce, nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň dva roky.

10. Podle ustálené judikatury se právo na odstupné nespojuje s tím, zda jsou v dohodě o rozvázání pracovního poměru uvedeny jeho důvody, nýbrž pouze s tím, je-li některý z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zák. práce skutečně naplněn. Jinými slovy, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec nárok na odstupné podle § 67 odst. 1 zák. práce jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zák. práce. To platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1667/2001).

11. Judikatura je dále ve shodě v tom, že v soudním sporu o zaplacení odstupného má uvedení důvodu rozvázání pracovního poměru důkazní význam a má umožnit zaměstnanci prokázat své tvrzení o tom, že pracovní poměr byl rozvázán z některého z důvodů, s nimiž zákon spojuje vznik nároku na odstupné. Závěr o tom, že zaměstnanec nemá právo na odstupné by musel být učiněn, jestliže by zaměstnavatel prokázal, že dohoda byla ve skutečnosti uzavřena z důvodů, s nimiž zákon právo na odstupné nespojuje (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. 16 Co 44/95, dle něhož je zaměstnanec povinen prokázat skutečný důvod k rozvázání pracovního poměru, není-li tento důvod v dohodě uveden, nebo je tam uveden takový důvod, který právo na odstupné nezakládá, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, dle něhož je zaměstnavatel povinen prokázat, že skutečným důvodem k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru byl jiný než ten, který je v dohodě uveden, a který právo na odstupné zakládá).

12. V souzené věci tedy šlo o posouzení, zda spornou doložku, dle níž důvodem ukončení pracovního poměru je„ ze strany zaměstnavatele neočekávaná ekonomická krize způsobená koronavirovou pandemií,“ lze podřadit pod důvod uvedený v § 52 písm. c) zák. práce a současně, zda skutečným důvodem pro rozvázání pracovního poměru dohodou byly neuspokojivé pracovní výsledky žalobkyně či soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, tedy z důvodů uvedených v § 52 písm. f) a g) zák. práce.

13. Pokud jde o první zmíněnou otázku, i přesto, že odkaz na § 55 písm. c) zák. práce, případně uvedení, že důvodem rozvázání pracovního poměru je zrušení pracovního místa, by bylo daleko jednoznačnější, lze o ekonomické krizi na straně zaměstnavatele vyvolané koronavirovou pandemií prima facie uvažovat tak, že žalovaná byla nucena v důsledku této krize, ať již pro nedostatek příjmů či nedostatek zakázek zrušit pracovní místo žalované. Vzhledem k tomu, že o skutečném úmyslu jednajících stran není známo nic konkrétního, je třeba zmíněnému prohlášení přisoudit význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Výklad zmíněného výrazu v tom smyslu, že v důsledku oné ekonomické krize došlo ke zrušení pracovního místa žalobkyně, je taktéž výkladem pro zaměstnance nejpříznivějším (§ 18 zák. práce).

14. Tvrzení žalované, dle něhož skutečné důvody k rozvázání pracovního poměru se žalobkyní dohodou odpovídají § 52 písm. f) anebo g) zák. práce zůstala, jak je uvedeno shora, neprokázána. Při úvaze o naplnění těchto důvodů lze vycházet toliko z toho, že žalovaná od 15. 3. 2019 přibližně jednou měsíčně vytýkala žalobkyni nekvalitní práci v rozporu s kvalitativními požadavky žalované, že žalobkyně neplnila normy stanovené žalovanou, a že žalobkyně ve dvou případech porušila zákaz používat na pracovišti mobilní telefon, což vedlo žalovanou k tomu, aby jí vyzvala k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků a upozornila ji na možnost výpovědi pro porušování pracovní kázně, a to dle § 52 písm. f) a g) zák. práce. Je též pravdou, že žalovaná vytýkala žalobkyni nesprávný výrobní postup i po lhůtě k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků a pracovní poměr žalobkyní nerozvázala, přičemž důvodem, proč tak neučinila, mohla být i ingerence matky žalobkyně. Nic z uvedeného však skutkovou variantu, že pracovní poměr se žalobkyní byl rozvázán pro rozrušení jejího pracovního místa, jak je v dohodě o rozvázání pracovního poměru neobratně a nepřímo uvedeno, na úrovni praktické jistoty nevyvrací. Zároveň lze přihlédnout též ke skutečnosti, že podala-li by žalovaná žalobkyni výpověď podle § 52 písm. f) nebo písm. g) zák. práce, mohla by tak učinit až teprve po uplynutí ochranné doby podle § 53 odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy nikoliv 29. 6. 2020, ale nejdříve 1. 7. 2020, kdy s přihlédnutím k počátku a délce výpovědní doby podle § 51 odst. 1 věty druhé a odst. 2 zák. práce, by žalovaná byla povinna vyplácet žalobkyni mzdu či její náhradu až do konce září 2020. Naproti tomu uvedení skutečného důvodu rozvázání pracovního poměru - dle verze žalované - by nemělo vliv na vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti, ledaže by žalovaná spatřovala ve dvou případech použití mobilního telefonu na pracovišti závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (§ 39 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb.), což by byl postup právně sporný. Významným se však nejeví, že žalobkyně v důsledku uzavření dohody musela pobírat podporu v nezaměstnanosti toliko ve výši 45 % průměrného měsíčního čistého výdělku namísto sestupných sazeb 65 %, 50 % a 45 % v průběhu podpůrčí doby (§ 50 odst. 3 ve spojení s § 5 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.), neboť jde o důsledek veřejnoprávní regulace výše podpory a žalované jako zaměstnavatele se netýká.

15. Jelikož se žalobkyní byl rozvázán pracovní poměr dohodou z důvodu uvedeného v § 52 písm. c) zák. práce a současně pracovní poměr žalobkyně u žalované trval více než dva roky, má žalobkyně právo na zaplacení trojnásobku jejího průměrného výdělku.

16. Průměrný výdělek žalobkyně soud stanovil podle § 351 a násl. zák. práce. Jelikož žalovaná byla na OČR od 16. 3. 2020 do 30. 6. 2020, je zřejmé, že průměrný výdělek žalobkyně nelze stanovit podle § 353 odst. 1 zák. práce, neboť průměrný hodinový výdělek by musel být stanoven k 1. 7. 2020 (§ 354 odst. 2 zák. práce) podle rozhodného období, kterým by byl druhý kvartál roku 2020 (§ 354 odst. 1 zák. práce), tedy v období, v němž žalovaná ve smyslu § 355 odst. 1 zák. práce neodpracovala alespoň 21 dnů, neboť od 16. 3. 2020 do 30. 6. 2020 byla na OČR. Proto soud postupoval podle § 355 odst. 2 zák. práce a zjišťoval pravděpodobný výdělek žalobkyně z hrubé mzdy, které by žalobkyně zřejmě dosáhla. Jelikož základní mzda žalobkyně činila 59 Kč za hodinu a její pohyblivá složka 50 % základní hodinové mzdy při úvazku 37,5 hodiny týdně, počítá soud pravděpodobný výdělek jako součin hodinového výdělku ve výši 88,50 Kč, týdenní pracovní doby v rozsahu 37,5 hodiny a přepočtového koeficientu stanoveného 4,348 v § 356 odst. 2 zák. práce (§ 67 odst. 3 zák. práce). Zároveň je třeba podotknout, že 50 % příplatek k základní mzdě jen bagatelně přesahuje základní sazbu minimální mzdy, resp. nejnižší úroveň zaručené mzdy v první skupině prací podle § 2 a 3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění nařízení vlády č. 347/2019 Sb., a tudíž je zřejmé, že by jej žalobkyně dosáhla (musela dosáhnout).

17. Podle § 67 odst. 4 zák. práce je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit odstupné v nejbližším výplatním termínu. Ten v souladu s § 141 odst. 1 zák. práce musel nastat nejpozději do konce následujícího měsíce, tj. do 31. 7. 2020. Jelikož je v souzené věci čas plnění v souladu s § 1958 odst. 1 o. z. stanoven právním předpisem, byla žalovaná povinna plnit i bez vyzvání žalobkyně. Nezaplatila-li zmíněný den, ocitla se od 1. 8. 2020 v prodlení podle § 1968 o. z., a žalobkyni proto podle § 1970 o. z. vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši určené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši repo sazby zvýšené o 8 procentních bodů. Ta však k 1. pololetí, v němž došlo k prodlení žalované, tj. k 1. 7. 2020, činila toliko 0,25 %. Zákonný úrok z prodlení proto správně činí 8,25 % ročně. Soud z toho důvodu žalobu zamítl v rozsahu, v němž sazba požadovaného úroku přesahovala 8,25 %.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, neboť měla neúspěch pouze v nepatrné části předmětu řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 165 Kč a nákladů právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 AT z tarifní hodnoty ve výši 40 279 Kč v sazbě 2 860 Kč za jeden úkon. Advokát žalobkyně připravil a převzal právní zastoupení žalobkyně podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, podal žalobu a písemné vyjádření ze dne 29. 10. 2021 na č. l. 57 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, zastoupil ji při jednáních dne 29. 9. 2021 a 1. 12. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, vyzval žalobkyni k dobrovolnému plnění před podáním žaloby podle § 11 odst. 2 písm. h) AT. Provedl tedy celkem 5,5 úkonů právní služby, za což mu náleží odměna ve výši 15 730 Kč spolu s náhradou hotových výdajů k 6 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 1 800 Kč. Jelikož je právní zástupce žalobkyně plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 15 730 Kč a režijního paušálu ve výši 1 800 Kč. Při sazbě DPH ve výši 21 % činí náhrada DPH 3 681,30 Kč. Náhrada nákladů právního zastoupení tak spolu činí 21 211,30 Kč, náhrada nákladů řízení tak celkem činí 23 376,30 Kč. Žalovaná je povinna zaplatit ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).