34 C 268/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky ve výši 190 001 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 651,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 651,03 Kč od 6. 10. 2021 do zaplacení a částku 9 213 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 213 Kč od 6. 10. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 150 021,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 172 542 Kč od 22. 3. 2016 do 28. 2. 2017, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 172 424,66 Kč od 1. 3. 2017 do 30. 3. 2017, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 172 147,77 Kč od 31. 3. 2017 do 28. 4. 2017, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 171 910,40 Kč od 29. 4. 2017 do 24. 5. 2017, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 171 673,03 Kč od 25. 5. 2017 do 5. 10. 2021, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 150 022 Kč od 6. 10. 2021 do zaplacení a částky 9 115 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 328 Kč od 22. 3. 2016 do 5. 10. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 115 Kč od 6. 10. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se dvěma postupně podanými žalobami domáhala po žalovaném jednak zaplacení částky 171 673 Kč se zákonnými úroky z prodlení pokaždé ve výši 8,05 % ročně z částky 172 542 Kč od 22. 3. 2016 do 28. 2. 2017, z částky 172 424,66 Kč od 1. 3. 2017 do 30. 3. 2017, z částky 172 147,77 Kč od 31. 3. 2017 do 28. 4. 2017, z částky 171 910,40 Kč od 29. 4. 2017 do 24. 5. 2017 a z částky 171 673,03 Kč od 25. 5. 2017 do zaplacení a jednak částky ve výši 18 328 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 18 328 Kč od 22. 3. 2016 do zaplacení.

2. Žaloby odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dvě smlouvy o úvěru, první číslo dne 18. 6. 2015, druhou číslo dne 12. 11. 2015. Na podkladě první zmíněné smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 47 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 166,42 % ročně v 48 měsíčních splátkách ve výši 4 080 Kč splatných vždy k 17. dni daného kalendářního měsíce počínaje červencem 2015. Před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila schopnost žalovaného hradit úvěr z dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Dále ověřila úvěrovou historii v databázi SOLUS a nebankovním registru klientských informací. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, mezi 16. 7. 2015 a 16. 12. 2015 zaplatil 6 splátek celkem ve výši 24 480 Kč. Po zesplatnění celého úvěru mezi 28. 2. 2017 a 24. 5. 2017 obdržela žalobkyně částky 117,34 Kč, 276,89 Kč a 2 x 237,37 Kč, poté už neplnil ničeho. V důsledku jeho prodlení došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru v souladu s čl. 12 písm. b) smlouvy, kdy bylo ujednáno, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 60 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. To se stalo u splátky č. 7 splatné 17. 1. 2016, k zesplatnění celého úvěru proto došlo 20. 3. 2016. Než došlo k zesplatnění, vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 1 182 Kč a to podle čl. 12 písm. a) smlouvy ve výši 326,40 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů, konkrétně u splátek č. 7 a 8, dle čl. 12 písm. b) smlouvy ve výši 530,40 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů, konkrétně u splátky č.

7. V souladu s ujednáním čl. 12 smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru staly součástí tzv. nové jistiny úvěru, která dosáhla výše 170 491,04 Kč. Dále byla sjednána povinnost žalovaného zaplatit úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny úvěru do jeho úplného zaplacení. Žalobkyně proto požaduje zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 170 491,03 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty ve výši 1 182 Kč.

3. Na podkladě druhé smlouvy ze dne 12. 11. 2015 poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru ve výši efektivní úrokové sazby 98,2 % ročně v 24 měsíčních splátkách ve výši 787 Kč splatných vždy k 17. dni daného kalendářního měsíce počínaje prosincem 2015. I v případě druhé smlouvy žalobkyně popisovala, jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného, popisovala jednotlivá ujednání smlouvy, která jsou vesměs stejná s ujednáními v první smlouvě. Žalovaný zaplatil toliko částku 787 Kč dne 16. 12. 2015, poté už neuhradil ničeho. K zesplatnění úvěru došlo v důsledku nezaplacení splátky č. 2 splatné 17. 1. 2016, úvěr se proto stal splatným 20. 3. 2016 Nová jistina úvěru činí 18 101 Kč, smluvní pokuty celkem 227 Kč, konkrétně 2 x 62,96 Kč za více než 15 denní prodlení se zaplacením splátek č. 2 a č. 3 a 102,31 Kč za více než 30 denní prodlení se zaplacením splátky č.

2. Žalovaný dluží žalobkyni novou jistinu úvěru ve výši 18 101 Kč, smluvní pokuty ve výši 227 Kč. Žalobkyně v obou případech vyzvala žalovaného předžalobními výzvami, avšak žalovaný dlužné částky neuhradil.

4. Žalovaný se k žalobám nevyjádřil.

5. Soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, v níž projevili vůli zavázat se na straně žalobkyně poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do výše 47 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Došlo k tomu tak, že dne 18. 6. 2015 žalovaný vyplnil formulářový návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo kdy téhož dne od žalobkyně převzal předsmluvní formulář se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru obsahujícím stejné parametry jako smlouva, a žalobkyně dne 19. 6. 2015 písemný návrh žalovaného podepsala. Ještě předtím si opatřila výpis záznamů z registru SOLUS, v němž není veden záznam o čerpání jiného úvěru, žalovaný žalobkyni vyplnil dotazník, v němž uvedl, že má příjem ze zaměstnání v čistém 21 000 Kč, jeho náklady na něj a jeho partnerku činí 3 800 Kč, splátky jiného úvěru 200 Kč, náklady bydlení a jiné výdaje činí 4 000 Kč, celkem 8 000 Kč a ze mzdy mu zůstane 13 000 Kč. K tomu předložil potvrzení svého zaměstnavatele o výši příjmu. Účastníci si ve smlouvě domluvili výši úvěru na 47 000 Kč, který měl být splácen v 48 měsíčních splátkách po 4 080 Kč splatných k 17. dni daného měsíce při efektivní úrokové sazbě 166,42 % ročně. Celkově mělo být zaplaceno 195 840 Kč. K tomu se strany dohodly na tom, že žalobkyně bude žalovanému po zaplacení každých 24 splátek poskytovat dalších 21 542 Kč splatných ve 24 měsíčních splátkách po 4 080 Kč, čímž mělo dojít k prodloužení doby trvání úvěru a to automaticky bez další žádosti žalovaného. Součástí ujednání bylo i to, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru až do doby jejího úplného zaplacení. Pro případ prodlení žalovaného s hrazením splátek úvěru si strany ujednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8 % z dlužné splátky při jeho prodlení delším 15 dnů a smluvní pokutu ve výši 13 % z dlužné splátky při prodlení žalovaného s jejím zaplacením delším 30 dnů a to nad rámec předchozí smluvní pokuty, při prodlení delším 60 dnů s hrazením úvěru mělo automaticky dojít k zesplatnění úvěru a v tom případě se veškeré dosud nezaplacené původní splátky úvěru včetně běžného úroku úvěru měly stát součástí tzv. nové jistiny úvěru, již by byl žalovaný povinen zaplatit následující den po zesplatnění úvěru. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením nové jistiny úvěru delším 10 dní si strany v neprospěch žalovaného sjednaly smluvní pokutu ve výši 25 % z nové jistiny úvěru a vedle toho též povinnost platit smluvní pokutu ve výši 0,25 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s jeho úhradou až do jeho úplného zaplacení. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 19. 6. 2015 částku 47 000 Kč, dne 17. 2. 2016 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných splátek, dne 20. 3. 2020 vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžité úhradě dlužného úvěru a vyčíslila novou jistinu úvěru. Dne 29. 9. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ho, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. Žalovaný zaplatil žalobkyni na pohledávku celkem 25 348,97 Kč.

6. Účastníci též uzavřeli druhou smlouvu o úvěru, v níž projevili vůli zavázat se na straně žalobkyně poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do výše 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. I ve druhém případě žalovaný vyplnil návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo. Žalobkyně mu odevzdala předsmluvní formulář s tím, že návrh žalovaného žalobkyně akceptovala 13. 11. 2015. I v tomto případě si žalobkyně opatřila výpis záznamů z registru SOLUS. Žalovaný vyplnil dotazník, v němž uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem dosahuje 30 000 Kč a jeho výdaje celkem 11 880 Kč s tím, že mu zůstává 18 120 Kč. K tomu jí předložil pracovní smlouvu, výplatní lístky za srpen a září 2015, výpisy z účtu za stejné měsíce. Podle této smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl žalovaný vrátit v 24 měsíčních splátkách po 787 Kč s úrokem ve výši 98,20 % ročně. Celkově mělo být zaplaceno 18 880 Kč, nicméně to pouze za předpokladu, že by žalovanému nebyl poskytnut revolving, který je v této smlouvě rovněž sjednán po zaplacení 12 splátek ve výši 7 225 Kč splatných v 18 splátkách po 787 Kč s úrokem v sazbě 72,94 % ročně. Ve zbytku jsou smluvní ujednání totožná jako v prvním případě. Žalobkyně poskytla dne 13. 11. 2015 žalovanému částku 10 000 Kč, dne 17. 2. 2016 upozornila žalovaného na dlužné splátky, dne 20. 3. 2016 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení celého úvěru po jeho zesplatnění, dne 29. 9. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ho, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. Žalovaný zaplatil žalobkyni na tuto pohledávku celkem 787 Kč.

7. Pokud jde o první smlouvu, projevy vůle účastníků k uzavření úvěrové smlouvy jsou prokázány z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru na č. l.

31. Základní parametry úvěru jsou sjednány ve smlouvě v části A). Shora uvedené smluvní pokuty a právo žalobkyně vyplývající ze zesplatnění úvěru jsou sjednány ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru na č. l. 26, viz zejména č. l.

12. Podmínky úročení jsou sjednány v čl.

4. Skutečnost, že žalobkyně poskytla žalovanému předsmluvní formulář, v němž jsou zachyceny podstatné náležitosti smlouvy, je prokázána předsmluvním formulářem na č. l. 21, prověřování majetkových poměrů žalovaného je prokázáno hodnocením klienta na č. l. 20, výpisem záznamů z registru SOLUS na č. l. 15, potvrzením o výši pracovního příjmu na č. l. 19 a prohlášením žalovaného na č. l.

18. Poskytnutí peněz je prokázáno dokladem o vyplacení úvěru na č. l. 17, výzvy žalobkyně jsou prokázány dopisy ze dne 17. 2. 2016 na č. l. 24 a ze dne 20. 3. 2016 na č. l. 28 a ze dne 29. 9. 2021 na č. l.

30. Že žalovaný zaplatil žalobkyni 25 348,97 Kč je prokázáno kartou klienta na č. l. 29.

8. Pokud jde o druhou smlouvu, projevy vůle účastníků k uzavření úvěrové smlouvy jsou prokázány návrhem na uzavření smlouvy na č. l. 10 spisu původní spisové značky 20 C 267/2021, viz zejména parametry revolvingového úvěru v bodu A, předsmluvním formulářem na č. l. 28 a smluvními ujednáními na č. l. 33, viz zejména čl. 4 a čl.

12. Zkoumání úvěruschopnosti je prokázáno výpisem na č. l. 18, hodnocením klienta na č. l. 27 a prohlášením žalovaného na č. l. 21, též výplatními lístky na č. l. 22 a 22 p. v ., pracovní smlouvou na č. l. 23 a výpisy z účtu žalovaného na č. l. 26 a 26 p. v . Výzvy žalobkyně jsou prokázány dopisy ze dne 17. 2. 2016 na č. l. 31, ze dne 20. 3. 2016 na č. l. 35 a ze dne 29. 9. 2021 na č. l.

16. Že žalovaný zaplatil žalobkyni na tuto pohledávku 787 Kč je prokázáno kartou klienta na č. l. 36.

9. Z dalších důkazů se podává, že žalovaný dne 18. 2. 2016 podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž uvedl, že má 24 věřitelů, přičemž celková výše jeho závazků činí bezmála 500 000 Kč. Většina závazků se stala splatná mezi listopadem 2015 a lednem 2016, některé však už v srpnu 2015 (právnická osoba), některé už v roce 2010 či 2011 (Městská správa sociálního zabezpečení obec, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR). Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2016 byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo mu povoleno oddlužení. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení (viz přihláška pohledávky), tato byla popřena dlužníkem (viz vyrozumění o popření vykonatelné pohledávky). Žalobkyně podala žalobu na určení její pravosti, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 6. 2018 č. j. číslo jednací, žalobě vyhověl. Odůvodnění svého rozhodnutí postavil na tom, že účastníci uzavřeli 18. 6. 2015 a též 12. 11. 2015 platné smlouvy o spotřebitelských úvěrech, přiznal, že výpůjční úrokové sazby byly v obou případech vysoké (soud se zde zmiňuje, že v prvním případě činila sazba 152,94 % ročně a ve druhém 72,94 % ročně, což ve skutečnosti není pravda, protože se jedná o 166,42 % ročně a 98,2 % ročně (viz str. 11 rozsudku)). Ujednání nepovažoval za neplatné proto, že„ žalovaný byl ze strany žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru náležitě o výši výpůjční úrokové sazby i RPSN řádně informován.“ 10. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly u obou procesních nároků k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z., v nichž žalovaný vystupoval v pozici úvěrovaného a spotřebitele podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně se jedná o smlouvy absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy podle §§ 580 a 588 o. z. K tomuto závěru vede skutečnost, že žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší, než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí, jako podnikání prováděné za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům odporující. Smlouvy obsahují řadu nepřípustných anebo sice obecně přípustných, ale pro žalovaného jako spotřebitele krajně nevýhodných ustanovení, z nichž každý, vyskytoval-li by se ve smlouvách samostatně, by vedl k závěru toliko o částečné neplatnosti smluv, nebo by mohl být odstraněn materiálními korektivy, např. v podobě moderace smluvní pokuty, ale jejich souběh a současné uplatnění v jedné smlouvě vedou k závěru o takové nerovnováze v právech a povinnostech stran smluvního vztahu, že není možné celý obchod hodnotit jinak než jako nemravný. Smlouvy byly uzavřeny adhezním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně ovlivnit. Na tom nic nemění ani to, že formálně vzato návrh na uzavření smlouvy učinil žalovaný. Žalovaný se měl zavázat zaplatit úrok ve výši 166,42 % ročně (když lze současně poznamenat, že o„ efektivnosti“ úrokové sazby obě smlouvy mlčí, naopak zmiňuje se v nich, že úroková sazba je pevná a úvěr je splácen anuitním způsobem), což více než trojnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, která v roce 2015 činila kolem 23,5 % ročně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). K tomu lze poznamenat, že pokud by mělo být rozlišováno mezi druhy a účely úvěrů, bylo by srovnání trojnásobku úvěrových sazeb pro žalobkyni ještě nepříznivější.

11. Ujednání o úrocích z úroků je ujednáním obecně přípustným podle § 1806 věty první o. z., nicméně v souzeném případě umocňuje nerovnováhu stran smluvního vztahu tím, že nezaplacené úroky přirostou k jistině úvěru splatné v náhradní lhůtě při zesplatnění úvěru, čímž se fakticky zajišťuje úročení úroku zákonným úrokem z prodlení. Vezme-li soud v potaz, že nezaplacení tzv. nové jistiny úvěru je vedle úročení původní jistiny běžným úrokem a úročením nové jistiny zákonným úrokem z prodlení kryto rovněž smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně z nové jistiny a též smluvní pokutou ve výši 25 % z této nové jistiny úvěru, přičemž současně pro případ porušení jakékoli ze smluvních povinností žalobkyní smluvní pokuta stanovena není, je závěr o nepřiměřené nerovnováze práv a povinností smluvních stran namístě. Nelze uvažovat ani tak, že pokud žalobkyně některé smluvní pokuty nežaluje, že by tím vada právního jednání byla zhojena, protože absolutně neplatné právní jednání není způsobilé konvalidace ani následným odstraněním vady, natož pak jejím neuplatněním v žalobě.

12. Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit ze dvou důvodů: 1. že nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak výrazná a významná, že činí smlouvu jako celek obecně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy, tedy jinak řečeno nemravnost nespočívá jen v úroku, 2. kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy toliko ujednání o úrocích - bez ohledu na další okolnosti - býval by žalovaný povinen zaplatit úrok běžný v souladu s § 577 částí věty před středníkem o. z., resp. § 1802 o. z. Aplikace těchto ustanovení je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 1802 a § 250 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a § 1802 o. z. ve smyslu zúžení hypotézy těchto právních norem tak, aby nedopadaly na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

13. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 1 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. V souzené věci přitom bylo zřejmé, že žalovaný vydělává v čistém kolem 20 000 Kč měsíčně, později 30 000 Kč měsíčně. Při uzavírání první smlouvy v dotazníku žalobkyně uvedl žalovaný zcela nerealistické údaje týkající se svých životních nákladů, aniž by žalobkyně požadovala vysvětlení či doplnění těchto údajů, případně sdělení, proč tyto náklady jsou tak nízké. Pro žalovaného a jeho případnou partnerku vyhradila částku 3 800 Kč, která se blíží částce životního minima podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb., které ale nelze chápat jako standardní vši výdajů žalovaného (člena domácnosti), ale naprosté minimum nezbytné pro zajištění základních potřeb. Běžný spotřebitel ale zpravidla nehospodaří tak, aby vyžil toliko z částky životního minima, a proto by nemělo být k výdajům žadatelů o úvěr přistupováno tak, že jakákoli částka přesahující sumu životního minima bez ohledu na skutečné výdaje žadatele může sloužit k úhradě splátek poskytnutého úvěru.

15. K čemu je zkoumání úvěruschopnosti u žalobkyně platné, docela plasticky vykresluje skutečnost, že asi 3 měsíce po uzavření druhé úvěrové smlouvy žalovaný podal insolvenční návrh, v němž uvedl, že má několik desítek věřitelů a dluhy ve výši bezmála 500 000 Kč. Ty se staly většinou splatnými právě v období listopadu 2015, ovšem i pokud by soud připustil úvahu, dle níž v době druhé kontraktace žalovaného se žalobkyní tyto úvěry ještě nebyly po splatnosti, musely být žalovaným alespoň nasmlouvány.

16. Jsou proto souběžně dány důvody pro vyslovení neplatnosti obou smluv též podle § 87 odst. 1 z důvodu uvedeného v § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy nehledě na dikci druhé věty § 87 odst. 1 zmíněného zákona je třeba splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zkoumat z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance).

17. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Plzni v incidenčním sporu účastníků, lze k němu stručně poznamenat, že zdejší soud se spíše pocitovou, než právní argumentací tamějšího soudu nesouhlasí. V pozadí úvahy o nemravnosti nepřiměřeně vysokých úroků zpravidla přesahujících trojnásobek běžných úroků poskytovaných bankami, stojí skutková domněnka, dle níž osoby snažící se o uzavření úvěrové smlouvy se zjevně nepřiměřeně vysokým úrokem, se zpravidla nacházejí ve finanční tísni, přičemž poskytnutí peněz za nepřiměřený úrok je zneužitím jejich životní situace. Názor, že smlouva s nepřiměřeně vysokým úrokem není nemravná proto, že dlužník si její jasný text mohl přečíst, se s tímto aspektem nijak nevyrovnává (taková úvaha totiž míří toliko k otázce, zda dlužník, jež je slabší stranou, nejednal v omylu o některé rozhodující skutečnosti (§ 1801 odst. 1 o. z.)) Krajský soud přiznal, že úrok je vysoký, ale s trojnásobkem obvyklých úroků jej neporovnal a nijak nevysvětlil, proč jej za nemravný nepovažuje.

18. V posuzovaných věcech došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn tato ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. a též § 1802 o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, jsou smlouvy neplatné.

19. Jelikož jsou smlouvy neplatné, má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně poskytla v prvním případě 47 000 Kč, žalovaný jí vrátil 25 348,97 Kč, a proto má žalobkyně právo na zaplacení částky 21 651,03 Kč. Ve druhém případě žalobkyně poskytla 10 000 Kč, žalovaný jí vrátil 787 Kč, a proto má žalobkyně právo na zaplacení částky 9 213 Kč.

20. K zaplacení těchto částek vyzvala žalovaného shora uvedenými dopisy a stanovila mu k tomu náhradní lhůtu v délce 15 dnů od jejich odeslání; poslední den lhůty proto připadl na 5. 10. 2021. Žalovaný byl proto povinen podle § 1958 odst. 2 o. z. zaplatit ve lhůtě stanovené žalobkyní, nestalo-li se tak, ocitl se žalovaný od 6. 10. 2021 v prodlení podle § 1968 o. z. a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

21. Pokud jde o žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení smluvních pokut, jsou tato ujednání pro jejich akcesoritu ke smlouvám o úvěru rovněž neplatné, a tudíž žalobkyně nemá právo na jejich zaplacení. Soud proto žalobu zamítl, pokud jde o nárok na zaplacení smluvních pokut a dále v části, v níž žalobkyní tvrzené nároky na vrácení úvěrů s příslušenstvím přesahuje přisouzené bezdůvodné obohacení s příslušenstvím.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovaný, který byl pouze převážně procesně úspěšný, by měl proti žalobkyni právo na zaplacení části svých nákladů řízení. Jelikož žalovanému žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neuložil. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.