34 C 28/2023

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 36 899,98 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 655 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 16. 12. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 33 244,98 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 234,27 Kč od 16. 5. 2021 do 29. 11. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 27 246,24 Kč od 30. 11. 2021 do 15. 12. 2021, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 591,24 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč, zamítá.

III. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 899,98 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 15. 7. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] na základě které poskytla žalovanému neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se jej zavázal vrátit v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 2 992 Kč k 15. dni v měsíci počínaje 15. 8. 2020 a popsala, jak zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný počínaje splátkou splatnou 15. 9. 2020 se dostal do prodlení se splátkami úvěru, mezi 25. 9. 2020 a 19. 7. 2021 zaplatil v 9 platbách celkem 26 345 Kč. Žalobkyně žalovaného o vrácení úvěru upomínala a ke dni 29. 11. 2021 úvěr zesplatnila. Žalovaný k tomuto dni proto měl zaplatit jistinu ve výši 27 246,24 Kč, smluvní úrok ve výši 111,33 % ročně za dobu od 16. 5. 2021 do 29. 11. 2021 a náklady spojené s vymáháním pohledávky sjednané ve smlouvě za odeslání dvou upomínek po 450 Kč a též smluvní pokutu ve výši 9 653,74 Kč, tj. 0,1 % denně z dlužné částky do ½ celkové výše úvěru, avšak nepřesahující 200 000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 15. 7. 2020 písemnou smlouvu, v níž projevili vůli zavázat se na straně žalobkyně poskytnout žalovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do výše 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky v 30 pravidelných měsíčních splátkách po 2 992 Kč splatných k 15. dni příslušného kalendářního měsíce při úrokové sazbě 111,33 % ročně. Celkově mělo být zaplaceno 89 760 Kč. Pro případ prodlení žalovaného s hrazením splátek úvěru si strany ujednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za prodlení s každou splátkou, nejvýše 2 999 Kč za rok, při zesplatnění úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž žalovaný bude v prodlení. Žalobkyně poskytla dne 22. 7. 2020 žalovanému částku 30 000 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 1. 12. 2021 vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru do 15. 12. 2021, předžalobní upomínkou ze dne 4. 1. 2022 ho vyzvala k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ho, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. Žalovaný zaplatil žalobkyni celkem 26 345 Kč.

4. Projevy vůle účastníků k uzavření úvěrové smlouvy jsou prokázány ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] ze dne 15. 7. 2020, viz zejména čl. II a III, v nichž jsou sjednány základní parametry úvěrového vztahu a dále ze smluvních podmínek ke smlouvě, viz zejména ujednání o smluvní pokutě v čl. VI odst. 3 písm. a) a formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Kolik žalobce celkem zaplatí, se podává ze splátkového kalendáře k dané smlouvě ze dne 15. 7. 2020. Že žalobkyně poskytla žalovanému 30 000 Kč je prokázáno potvrzením o provedení tuzemské úhrady ze dne 22. 7. 2020. Výzva žalobkyně k zaplacení úvěru do 15. 12. 2021 je prokázána dopisem žalobkyně z 1. 12. 2021. Učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem ze dne 4. 1. 2022 a jeho odeslání poštovním podacím archem ze dne 5. 1. 2022.

5. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z., v níž žalovaný vystupoval v pozici úvěrovaného a spotřebitele podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §§ 580 a 588 o. z. K tomuto závěru vede skutečnost, že žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší, než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí, jako podnikání prováděné za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům odporující. Smlouva obsahuje řadu nepřípustných anebo sice obecně přípustných, ale pro žalovanou jako spotřebitelku krajně nevýhodných ustanovení, z nichž každý, vyskytoval-li by se ve smlouvě samostatně, by vedl k závěru toliko o částečné neplatnosti smlouvy, nebo by mohl být odstraněn materiálními korektivy, např. v podobě moderace smluvní pokuty, ale jejich souběh a současné uplatnění v jedné smlouvě vedou k závěru o takové nerovnováze v právech a povinnostech stran smluvního vztahu, že není možné celý obchod hodnotit jinak než jako nemravný. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně ovlivnit. Na tom nic nemění ani to, že formálně vzato návrh na uzavření smlouvy učinil žalovaný. Žalovaný se měl zavázat zaplatit úrok ve výši 111,33 % ročně, což více než trojnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, která v roce 2020 činila průměrně 25 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). K tomu lze poznamenat, že pokud by mělo být rozlišováno mezi druhy a účely úvěrů, bylo by srovnání trojnásobku úvěrových sazeb pro žalobkyni ještě nepříznivější.

6. Aplikace § 1802 o. z. či též obecnějších § 1792 odst. 1 a § 577 o. z. je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 1802 o. z. a § 1792 odst. 1 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a § 1802 o. z. ve smyslu zúžení hypotézy těchto právních norem tak, aby nedopadaly na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

7. Použití těchto ustanovení - nehledě na souvislost s evropským právem - v obdobných případech jako je tento brání též § 6 odst. 2 věta první o. z. V pozadí úvahy o nemravnosti nepřiměřeně vysokých úroků zpravidla přesahujících trojnásobek běžných úroků poskytovaných bankami, stojí skutková domněnka, dle níž osoby snažící se o uzavření úvěrové či obdobné smlouvy se zjevně nepřiměřeným vysokým úrokem se zpravidla nacházejí ve finanční tísni, přičemž poskytnutí peněz za nepřiměřený úrok je zneužitím jejich životní situace. Žalobkyně přitom smlouvy se shora uvedeným obsahem uzavírá dlouhodobě i navzdory tomu, že jako podnikatelce v oboru poskytování spotřebitelských úvěrů jí právní názory na výši úroku musejí být známy. Jelikož je žalobkyně podle § 6 odst. 1 o. z. povinna jednat v právním styku poctivě, znamená to mimo jiné to, že by neměla uzavírat smlouvy o zápůjčkách v nemravné výši. Použití § 1802 o. z. pak žalobkyni staví do situace, kdy může spoléhat buď na to, že její dlužník, jež se sám zřejmě nachází ve finanční tísni, jí nemravně úročenou zápůjčku dobrovolně vrátí, nebo bude dlužníka žalovat a výše úroku bude soudem moderována na obvyklou sazbu. Takový přístup představuje doslova pobídku žalobkyně, aby ve své praxi pokračovala a tím ze svého nepoctivého jednání v rozporu s § 6 odst. 2 větou první o. z. těžila.

8. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. V souzené věci přitom bylo zřejmé, že žalovaný vydělává v čistém kolem 20 000 Kč měsíčně (viz výpis z účtu, podle mzdového listu obdržel v květnu 2020 toliko 10 500 Kč). Ze zmíněného výpisu z účtu je navíc patrné, že žalovaný v červnu 2020 nebyl schopen vytvořit žádné úspory, neboť kreditní obrat na účtu činil 19 499 Kč a debetní obrat 19 614,54 Kč. Jsou proto souběžně dány důvody pro vyslovení neplatnosti smlouvy též podle § 87 odst. 1 z důvodu uvedeného v § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy nehledě na dikci druhé věty § 87 odst. 1 zmíněného zákona je třeba splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zkoumat z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance).

10. Jelikož je smlouva neplatná, má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně poskytla žalovanému 30 000 Kč, žalovaný jí vrátil 26 345 Kč, a proto má žalobkyně právo na zaplacení částky 3 655 Kč. K zaplacení této částky vyzvala žalovaného písemným dopisem a stanovila mu k tomu náhradní lhůtu do 15. 2. 2021. Žalovaný byl proto povinen podle § 1958 odst. 2 o. z. zaplatit ve lhůtě stanovené žalobkyní, nestalo-li se tak, ocitl se žalovaný od 16. 12. 2021 v prodlení podle § 1968 o. z. a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

11. Pokud jde o žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení smluvních pokut, jsou tato ujednání pro jejich akcesoritu ke smlouvě o úvěru rovněž neplatná, a tudíž žalobkyně nemá právo na jejich zaplacení. Soud proto žalobu zamítl, pokud jde o nárok na zaplacení smluvních pokut a dále v části, v níž žalobkyní tvrzený nárok na vrácení úvěru s příslušenstvím přesahuje přisouzené bezdůvodné obohacení s příslušenstvím.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovaný, který byl pouze převážně procesně úspěšný, by měl proti žalobkyni právo na zaplacení části svých nákladů řízení. Jelikož žalobkyni samé však žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neuložil.