34 C 305/2019

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Tomáše Kamenického a přísedících Jany Dráždíkové a Michala Pose ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení bytem adresa o zaplacení částky ve výši 94 614 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 45 000 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 49 614 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 49 614 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, zamítá.

III. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Opatrovníkovi žalované se přiznává odměna ve výši 27 902,60 Kč.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 94 614 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výrocích. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná pro ni pracovala jako dispečerka, která dne 9. 12. 2016 vybrala od kurýrů hotovost ve výši 94 614 Kč, tuto hotovost však úmyslně nevložila na účet společnosti či do její pokladny, jak byla povinna, ale ponechala si ji pro sebe a poté ji utratila. Následně svůj dluh vůči žalobkyni uznala a zavázala se jej uhradit nejpozději do 31. 12. 2016. Skutečné důvody, proč žalovaná dne 9. 12. 2016 nevložila peníze na účet žalobkyně, žalobkyni nejsou známy; při sepisování uznání dluhu žalovaná uvedla, že příslušnou částku ztratila. Kdyby však peníze pouze ztratila, jak původně tvrdila, nahlásila by ztrátu PČR a neuznávala by dluh; jelikož se zachovala opačně, dovozuje žalobkyně, že žalovaná škodu způsobila úmyslně. Žalovaná uznaný dluh nezaplatila ani po písemné výzvě žalobkyně.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Svou obranu proti ní postavila na námitce, že uznání dluhu není určité, neboť z něho není patrné, jaký je důvod vzniku dluhu. V listině je totiž současně uvedeno, že žalovaná je povinna vrátit určitou částku a to z titulu náhrady škody, což je protichůdné a neurčité; neurčitá je též volba práva sjednaná v čl. 3 odst. 1 uznání dluhu, kde je uvedeno, že uznání se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. obchodní zákoník. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že žalovaná měla jako zaměstnankyně žalobkyně uzavřenou dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a žalovaná neměla k uznání dluhu vůči žalobkyni žádný důvod. Nejsou žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení náhrady škody, neboť škoda žalobkyni nevznikla; žádné takové důvody žalovaná nespatřuje ani in eventum, že by měl soud za to, že škoda vznikla. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal za prokázané, že žalovaná dne 15. 12. 2016 v písemné formě prohlásila, že uznává dluh z důvodu náhrady škody, kterou způsobila dne 9. 12. 2016 tím, že v postavení zaměstnankyně žalobkyně na pracovním místě dispečerky vybrala od kurýrů dobírkovou hotovost v celkové výši 94 614 Kč. Tuto hotovost neuložila na účet žalobkyně, ač to bylo její povinností, ponechala si jí u sebe, ze zaměstnání odešla a následně tuto hotovost ztratila, a to do výše 94 614 Kč a zavázala se jej zaplatit v náhradní lhůtě do 31. 12. 2016. Žalovaná pracovala pro žalobkyni na dohodu o provedení práce uzavřenou na období od 14. 11. 2016 do 13. 11. 2017. Za vykonanou práci ji náležela odměna ve výši 10 000 Kč měsíčně splatná do 15. dne následujícího měsíce. Žalobkyně dne 1. 7. 2019 vyzvala žalovanou k úhradě žalované sumy a upozornila ji, že nebude-li dobrovolně zaplacena, obrátí se na soud se žalobou.

4. Skutečnost, že žalovaná uznala dluh co do shora uvedeného důvodu a výše je prokázána písemným uznáním dluhu na č. l.

6. V této souvislosti je třeba poukázat, že podpis žalované na uznání dluhu odpovídá podpisu, jaký žalovaná připojila k dohodě o provedení práce ze dne 14. 11. 2016 na č. l.

47. Pokud jde o pravost podpisu žalované, v dalším řízení nevyplynulo nic nového (srov. 4. odstavec odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni na č. l. 85), kdy soud v tomto ohledu odkazuje na své závěry z prvního rozsudku. Ze zmíněné dohody o provedení práce vyplývá též to, že žalovaná se dohodla se žalobkyní, že pro ni bude pracovat jako dispečerka od 14. 11. 2016 do 13. 11. 2017 za měsíční odměnu ve výši 10 000 Kč splatnou 15. dne následujícího měsíce. Vyzvání žalobkyně k dobrovolné úhradě žalovaného dluhu je prokázáno dopisem ze dne 1. 7. 2019 na č. l. 5, jeho podání k poštovní přepravě a dodání žalované je prokázáno podacím lístkem a dodejkou na č. l. 4.

5. Naproti tomu soud nevzal za prokázané, že by žalovaná způsobila žalobkyni škodu úmyslně. Ze žalobních tvrzení se podává že, žalovaná tvrdila žalobkyni, že peněžní prostředky vybrané od kurýrů ztratila - takto je to zaneseno i v uznání dluhu. Žalobkyně na úmysl žalované usuzuje toliko z toho, že žalovaná ztrátu nenahlásila ani jí samé, ani Policii ČR. Taková úvaha je však značně spekulativní, neboť žalovaná se mohla snažit zakrýt své pochybení před žalobkyní. Taktéž šance, že by nálezce přiznal Policií ČR nález peněz ve výši cca 94 000 Kč, je velmi nízká. Měla-li by být tato spekulativní tvrzení zopakována v účastnickém výslechu jednatele žalobkyně, nebylo třeba k němu ani přistoupit, neboť je zřejmé, že jejich prokázání (že žalovaná tvrdila, že peníze ztratila, ale nic nenahlásila) by k závěru o úmyslu žalované vést nemohlo. Jelikož není známo, zda si žalovaná zmíněný finanční obnos přisvojila, nebo jej skutečně ztratila, nelze usoudit ani na to, zda žalovaná způsobila žalobkyni škodu úmyslně, či z nedbalosti.

6. V souzené věci soud rozhodoval poté, co jeho první rozsudek ze dne 20. 11. 2020 na č. l. 70 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2021, č. j. 15 Co 6/2021-85. Ve svém prvním rozsudku soud posoudil věc podle § 2053 o. z. ve spojení s § 4 zák. práce, kdy současně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4711/2017, a dovozoval, že ohledně žalované pohledávky platila domněnka její existence a výše v době uznání, kdy nebylo ničeho tvrzeno o změně či zániku uznaného závazku v mezidobí od uznání dluhu do vyhlášení rozsudku. Jelikož opak skutečnosti stanovené domněnkou najevo nevyšel (§ 133 o. s. ř.), měl soud za to, že žalovaná pohledávka trvala v uznané výši.

7. Krajský soud v Plzni odůvodnil zrušení tohoto rozsudku tím, že soud ve svém rozsudku neřešil všechny skutkové a právní otázky, konkrétně se nezabýval výší náhrady škody, a odkázal na obsah § 257 odst. 2 a § 259 zák. práce. Obsahem uznání dluhu je také dohoda účastníků o výši škody a způsobu jejího nahrazení. Pokud dohoda o náhradě škody nerespektuje zákonný rozsah náhrady, je v části přesahující zákonnou limitaci relativně neplatná. Dle krajského soudu platí uvedené též o uznání dluhu: Je-li uznán dluh z titulu náhrady škody v excesivní výši a dlužník se dovolává relativní neplatnosti uznání dluhu pro rozpor s § 257 odst. 1 zák. práce, je věřitel povinen prokázat, že uznaný dluh z titulu náhrady škody nepřesahuje hranici stanovenou daným ustanovením (srov. 6. odstavec odůvodnění), resp. jsou splněny předpoklady pro náhradu škody v celé výši. Z toho důvodu byla žalobkyně povinna tvrdit a prokázat, zda se žalovanou uzavřela dohodu o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, nebo tvrdit a prokázat, že žalovaná způsobila škodu ve smyslu § 257 odst. 2 věty druhé zák. práce úmyslně. Závěrem poukázal na § 264 zák. práce, dle něhož z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit, kdy předpoklady pro moderaci výši náhrady škody má soud zkoumat z úřední povinnosti. V dalším řízení měl soud poučit žalobkyni o potřebě doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně existence či neexistence dohody odpovědnosti za svěřené hodnoty a v případě její neexistence o nedbalostním, či úmyslném zavinění žalované a žalovanou o tom, že svou obranu proti žalobě může postavit i na tom, že jsou splněny předpoklady pro uplatnění moderačního práva.

8. Soud, jsa vázán právním názorem Krajského soudu v Plzni, posoudil soud věc podle § 2053 o. z. ve spojení s § 4 zák. práce a současně podle § 263 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaná v prohlášení učiněném v písemné formě uznala svůj dluh co do důvodu a výše, a proto se má za to, že její dluh v rozsahu uznání v době uznání trval, a současně uzavřela se žalobkyní dohodu o způsobu náhrady škody, kdy její součástí je výše náhrady škody požadované žalobkyní za současného dodržení písemné formy stanovené v druhé větě zmíněného ustanovení.

9. Na projevu vůle žalované není nic neurčitého. Je pravdou, že v uznání dluhu musí být dluh podle své kauzy vymezen nezaměnitelným způsobem. Protože právní posouzení je věcí soudu, pod důvodem uznání dluhu v dikci § 2053 o. z. je třeba rozumět hospodářský, nikoli právní důvod, vzniku závazku (tento požadavek je hodnotově souladný s obdobným požadavkem soudní praxe na určitost vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009)). V souzené věci je kauza uznávaného závazku zcela jasně a nezaměnitelně vymezena v čl. 1 uznání dluhu a projev vůle žalované k jeho uznání co do důvodu a výše je jasně patrný z čl. 2 uznání dluhu. Nic na tom nemění ani to, že je v uznání uvedeno, že dlužné peníze je žalovaná povinna vrátit na místo zaplatit. Pokud žalovaná na věc nahlížela z ekonomického pohledu tak, že peníze, které jménem a na účet žalobkyně přijala a ponechala si pro vlastní potřebu, případně je ztratila, patří žalobkyni, je pochopitelné, že v uznání dluhu uvedla, že je žalobkyni povinna peníze vrátit. Nejedná se proto o rozpor, když žalovaná svou povinnost správně právně kvalifikuje jako náhradu škody.

10. K tomu lze pro úplnost uvést, že právním následkem neurčitosti právního jednání je podle § 553 odst. 1 o. z. zdánlivost právního jednání a nikoli jeho neplatnost. Namítala-li žalovaná, že uznání dluhu ze dne 15. 12. 2016 je neplatné z důvodu neurčitosti, mýlila se jak v otázce naplnění skutkových předpokladů pro závěr o neurčitosti právního jednání, tak nevystihla ani právní následek s tím spojený.

11. Je-li povinností soudu hodnotit námitku neplatnosti uznání dluhu a dohody o způsobu náhrady škody i z jiných skutkových hledisek, než kterými ji žalovaná odůvodňovala (srov. přelom 2. a 3. str. rozsudku Krajského soudu v Plzni), v souzené věci z hledisek § 257 odst. 2 věty první zák. práce, je třeba uvést, že tato obrana je důvodná v části, v níž procesní nárok žalobkyně přesahuje hranici stanovenou tímto ustanovením.

12. Žalobkyně neunesla svá procesní břemena týkající se existence dohody o schodku na svěřených hodnotách. Z toho důvodu žalobkyní vznesený procesní nárok bylo třeba podřadit pod § 250 odst. 1 zák. práce, dle něhož zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. V souzené věci bylo zjištěno, že žalovaná byla v pracovním poměru k žalobkyni, že - v pro ni nejhorším případě - ztratila peněžní prostředky, které byla jako dispečerka žalobkyně povinna vložit na účet žalobkyně nebo do její pokladny, tedy nejméně z nedbalosti zavinila porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů dispečera žalobkyně a tím žalobkyni způsobila škodu.

13. Škodou se rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a tedy, nedochází-li k naturální restituci, je napravitelná poskytnutím majetkového plnění. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a představující majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav.

14. Ztracené peněžní prostředky zaměstnavatele odpovídají definici skutečné škody, neboť snížení majetku zaměstnavatele lze vyjádřit nominální hodnotou ztracených peněžních prostředků. Na neexistenci dluhu však nelze usoudit ani z toho, že by peněžní prostředky přijaté žalovanou nebyly ve vlastnictví žalobkyně, ale patřily osobám, pro něž byly kurýry inkasovány, protože pokud by žalovaná spotřebovala, či ztratila tyto cizí prostředky, žalobkyně by je musela těmto osobám vyplatit z vlastního majetku - její škoda by tak odpovídala vzniku dluhu vůči těmto osobám, což ostatně § 2952 věta druhá o. z. i výslovně normuje, kdy zakládá alternativní obligaci ke zproštění dluhu škůdcem, nebo k poskytnutí náhrady.

15. Žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni skutečnou škodu v penězích (§ 257 odst. 1 zák. práce). Jelikož nebylo prokázáno naplnění podmínek stanovených v § 257 odst. 2 věty druhé zákoníku práce, postupoval soud podle první věty zmíněného ustanovení, dle níž výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.

16. Pravidla pro stanovení průměrného výdělku upravuje § 351 a násl. zák. práce. Jelikož žalovaná nastoupila k žalobkyni do práce dne 14. 11. 2016 a ke vzniku škody mělo dojít dne 9. 12. 2016, je zřejmé, že průměrný výdělek žalované nelze stanovit podle § 353 odst. 1 zák. práce, neboť průměrný hodinový výdělek před porušením povinnosti by musel být stanoven k 1. 10. 2016 (§ 354 odst. 2 zák. práce) podle rozhodného období, kterým by byl třetí kvartál roku 2016 (§ 354 odst. 1 zák. práce), tj. období předcházející uzavření dohody o provedení práce. Žalovaná tedy v rozhodném období ve smyslu § 355 odst. 1 zák. práce neodpracovala alespoň 21 dnů. Proto soud postupoval podle § 355 odst. 2 zák. práce a zjišťoval pravděpodobný výdělek žalované z hrubé mzdy (přesněji: odměny z dohody o provedení práce), které by žalovaná zřejmě dosáhla. Při stanovení pravděpodobného výdělku nešlo vycházet ze skutečně dosažené mzdy od počátku rozhodného období, neboť žalovaná v něm neodpracovala žádný den. Vycházet se nedalo ani z průměru vypočítaného ze součtu průměrných výdělků zaměstnanců, kteří u žalobkyně vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, neboť z výplatních pásek [jméno] [příjmení] na č. l. 102 a [jméno] [příjmení] na č. l. 103 - 104, nevyplývá, že by tyto zaměstnankyně vykonávaly stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, kdy navíc i stanovená hrubá (základní) mzda se mezi nimi z nezjištěného důvodu odlišuje. Soud proto stanovil pravděpodobný měsíční výdělek žalobkyně ve výši odměny sjednané v dohodě o provedení práce na č. l. 47, kdy výše její odměny je stanovena fixně bez ohledu na počet odpracovaných hodin v daném měsíci a v dohodě nejsou sjednány ani takové části odměny, které by byly poskytovány za období delší, než je kalendářní čtvrtletí (§ 358 zák. práce) 4,5 násobek jejího průměrného měsíčního výdělku ve smyslu § 257 odst. 2 věty první zák. práce proto činí 45 000 Kč.

17. Žalovaná se v uznání dluhu zavázala k zaplacení náhrady škody do 31. 12. 2016. Nezaplatila-li v tento den, ocitla se ve smyslu 1968 o. z. v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Důvody pro moderaci výše náhrady škody podle § 264 zák. práce nebyly tvrzeny, a proto ani zjištěny.

19. Soud proto uložil žalované povinnost k zaplacení částky 45 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 1. 2017 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl, neboť v tomto rozsahu se žalovaná důvodně dovolala relativní neplatnosti uznání dluhu a dohody o způsobu náhrady škody podle § 586 odst. 1 o. z. ve spojení s § 4 zákoníku práce pro rozpor z § 257 odst. 2 věty první zák. práce.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení převážně procesně úspěšná, nicméně její úspěch po odečtení úspěchu žalobkyně nepřesahuje ani 5% (nehledě na to, že jí samé žádné náklady nevznikly), a proto soud žalované právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal.

21. Jelikož žalovaná byla v řízení zastoupena opatrovníkem z řad advokátů, postupoval soud podle § 140 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř. a přiznal opatrovníkovi žalované podle § 7, § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) ve spojení s § 12a odst. 1 advokátního tarifu, mimosmluvní odměnu po 3 920 Kč za tyto úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) AT, vyjádření k žalobě ze dne 4. 6. 2020 na č. l. 34, podání ze dne 14. 4. 2021 na č. l. 98, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání ve dnech 16. 11. 2020 a 10. 5. 2021, vše podle § 11 odst. 1 písm. g) AT, a dále mimosmluvní odměnu v poloviční sazbě za účast na jednání dne 26. 5. 2021, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí podle § 11 odst. 2 písm. f) AT, v mezisoučtu 21 560 Kč. Dále opatrovníkovi žalované náleží náhrada hotových výdajů ke shora uvedeným úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 1 500 Kč. Jelikož opatrovník žalované je plátcem DPH je třeba ve smyslu § 140 odst. 2 věty první o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 21 560 Kč a režijního paušálu ve výši 1 500 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21% činí 4 842,60 Kč ( (21 560 + 1500) x 0,21). Odměna opatrovníka proto celkem činní 27 902,60 Kč (21 560 Kč + 1 500 Kč + 4 842,60 Kč).

22. Jelikož žalované nebyla ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř. přisouzena náhrada nákladů řízení s odkazem na její bagatelní úspěch dle § 142 odst. 2 o. s. ř., není žalobkyně povinna zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a jeho odměnu za zastupování. Z toho důvodu soud žalobkyni povinnost k náhradě těchto nákladů na účet státu rovněž neukládal.