34 C 310/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená opatrovnicí údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky ve výši 25 500 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 25 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 500 Kč od 28. 5. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu 100 % nákladů řízení ve výši určené v samostatném usnesení do tří dnů od právní moci samostatného usnesení.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město soudní poplatek ve výši 1 275 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 25 500 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 16. 8. 2019 nájemní smlouvu na byt, podle níž zaplatila žalované kauci ve výši 17 000 Kč a uhradila první nájemné a zálohu na služby ve výši 8 500 Kč za měsíc září 2019. Jelikož předmět nájmu nebyl způsobilý k obvyklému účelu, žalobkyně od nájemní smlouvy odstoupila dopisem ze dne 29. 8. 2019, načež obdržela od žalované okamžitou výpověď dopisem ze dne 27. 8. 2019. Dle názoru žalobkyně je navíc nájemní smlouva neplatná pro absentující projevy vůle a též proto, že žalovaná nebyla vlastníkem předmětu nájmu. Dopisem ze dne 18. 5. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení zaplacené jistoty nájemného a zálohy na služby, avšak žalovaná jí ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud zkoumal podmínky řízení mimo jiné i z hlediska své pravomoci dle § 7 odst. 1 o. s. ř., resp. mezinárodní soudní příslušnosti a dospěl k závěru, že jsou splněny. Žalobkyní uplatněný procesní nárok odpovídá čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/12, který vylučuje obecné pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 4 odst. 1 daného nařízení. Přitom řízením, jehož předmětem je nájem nemovitostí je třeba rozumět i řízení o vydání bezdůvodného obohacení po zrušení nájemní smlouvy. Soudní dvůr Evropské Unie totiž již ve vztahu k podobnému čl. 7 odst. 1 nařízení, resp. čl. 5 odst. 3 předešlého nařízení č. 44/2001 dovodil, že žaloba na vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy úzce souvisí s předmětným smluvním vztahem mezi stranami a tudíž spadá pod pojem„ nárok ze smlouvy“ užitý v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení (viz rozsudek SDEU ze dne 20. 4. 2016, Profit Investment SIM, C -366/13, EU:C: 2016, body 55 - 58, nebo rozsudek SDEU ze dne 9. 12. 2021 Hrvatske Šume, C -242/20 body 42 - 49). Proto dle názoru soudu lze analogicky uvažovat i ve vztahu k čl. 24 odst. 1, pokud jde o tam užitý pojem„ nájem nemovitostí“, přičemž i pokud by tomu tak nebylo, byla by příslušnost zdejšího soudu dána ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení.

4. Soud vzal za prokázané, že účastníci dne 16. 8. 2019 uzavřeli v písemné formě nájemní smlouvu, v níž projevili vůli zavázat se na straně žalované poskytnout žalobkyni k dočasnému užívání byt o velikosti 1+kk nacházející se v domě [adresa] na výše uvedené adrese a na straně žalobkyně platit za to žalované nájemné ve výši 7 000 Kč měsíčně a zálohy na služby spojené s užíváním bytu ve výši 1 500 Kč měsíčně a dále složit jistotu ve výši 17 000 Kč. Žalobkyně v tentýž den jistotu ve výši 17 000 Kč zaplatila, stejně tak nájem ve výši 7 000 Kč a zálohy na služby ve výši 1 500 Kč za září 2019. Dne 27. 8. 2019 vypověděla žalovaná zmíněnou nájemní smlouvu s odůvodněním, že jí žalobkyně podvedla tím, že [právnická osoba] reality sdělila, že o bytovou jednotku nemá zájem a obratem uzavřela smlouvu se zástupcem žalované [jméno] [příjmení]. Poukázala na to, že žalobkyně objednala vymalování bytu včetně barevného provedení, zakoupení koberce a zajištění pračky apod., zatajila, že v bytě má bydlet ještě další osoba a že její kolegyně panu [příjmení] v SMS vyhrožovala, uváděla nepravdivé informace, že v bytě nebylo uděláno nic tak, jak si žalobkyně objednala, což je lež. Dopisem ze dne 18. 5. 2021 vyzvala žalobkyně žalovanou k dobrovolné úhradě žalované sumy a upozornila ji, že nebude-li dobrovolně uhrazeno, obrátí se na soud se žalobou.

5. Projevy vůle účastníků jsou prokázány nájemní smlouvou ze dne 16. 8. 2019 na č. l. 5, předmět nájmu je označen v čl. I, výše nájemného a záloh je sjednána v čl. II. Skutečnost, že žalovaná přijala od žalobkyně dne 16. 8. 2019 platby ve výši 17 000 Kč a 8 500 Kč je prokázána příjmovými pokladními doklady ze dne 16. 8. 2019 na č. l. 7 a č. l. 7 p. v . Že žalovaná vypověděla nájemní smlouvu se shora uvedeným odůvodněním, je prokázáno dopisem ze dne 27. 8. 2019 na č. l.

9. Učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem ze dne 18. 5. 2021 na č. l. 18 a jeho podání na poště podacím lístkem na č. l. 19 a fotokopií obálky tamtéž.

6. Z dalších důkazů se podává, že společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] [číslo] na níž je postavena budova [adresa] v k. ú. [část obce] (jedná se o rodinný dům na adrese [adresa]), že žalovaná vystavila žalobkyni potvrzení o zajištění ubytování (č. l. 8 a 8 p. v.) pro žalobkyni jako nájemkyni a [jméno] [příjmení], nar. v roce 2011, že nájem byl dohodnutý s nastěhováním od 1. 9. 2019 (dopis ze dne 27. 8. 2019 na č. l. 9), že žalobkyně sama projevila vůli k odstoupení od nájemní smlouvy s odůvodněním, že předmět nájmu má vady, které zásadním způsobem ztěžují užívání předmětu nájmu (dopis ze dne 29. 8. 2019 na č. l. 11, podací lístek na č. l. 12 s fotokopiemi obálky na č. l. 12 - 14).

7. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že strany původně uzavřely nájemní smlouvu podle § 2201 o. z., neboť se žalovaná jako pronajímatelka zavázala přenechat žalobkyni byt k dočasnému užívání a žalobkyně se zavázala platit za to žalované nájemné.

8. Není pravdou, že by nájemní smlouva byla neplatná pro absenci projevu vůle, jak tvrdila žalobkyně. Předně následkem absence projevu vůle není neplatnost, nýbrž zdánlivost právního jednání podle § 551 o. z. V nájemní smlouvě ze dne 16. 8. 2019 je však vůle zcela zjevně projevená; navíc nelze uvažovat ani tak, že by projevená vůle byla neurčitá ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., neboť i přes absenci přesnější formulace o přenechání bytové jednotky (pozn.: správně bytu, protože podle zápisu v KN v budově nejsou vymezeny bytové jednotky podle § 1158 a násl. o. z.) k dočasnému užívání žalobkyni, neboť to lze lehce dovodit výkladem právního jednání podle pravidel stanovených v § 556 o. z. Strany zcela jednoznačně měly úmysl přenechat byt k dočasnému užívání žalobkyni oproti placení nájemného. Ve smlouvě se mluví o předmětu nájmu a nájemném, tedy používají termíny, které prakticky nepřipouštějí různý výklad ve smyslu § 557 o. z., navíc podle § 556 odst. 2 o. z. je třeba přihlédnout i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Žalovaná vystavila žalobkyni doklady o zajištění ubytování a měla připravovat daný byt k bydlení žalobkyni, poté se však projevila tak, že nájem vypovídá a žádá o navrácení klíčů od domu, a naproti tomu žalobkyně projevila vůli odstoupit od smlouvy (byť směšuje odstoupení od smlouvy s odkazem na § 2001 o. z. a její vypovězení podle § 2208 o. z.) když uvedla, že byt není způsobilý k bydlení. Uvedené tudíž nelze chápat nijak jinak, než tak, že žalobkyně měla od 1. 9. 2019 byt dočasně užívat.

9. Neplatnost smlouvy není způsobena ani tím, že žalovaná není vlastníkem pozemku s budovou, v níž se nachází daný byt, neboť tomu brání § 1760 o. z.

10. Žalovaná však smlouvu vypověděla s odkazem na její článek III, když k dílčím nedostatkům této výpovědi nelze přihlížet, neboť ochrana stanovená v §§ 2288 - 2291 o. z. zde neslouží k ochraně žalované (§ 586 odst. 1 o. z.).

11. Žalobkyní uplatněný procesní nárok má proto oporu v § 2291 odst. 1 a 2 o. z., neboť žalovaný získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl. Přihlédnout je zde třeba k tomu, že dle domluvy stran měl byt být připraven k nastěhování od 1. 9. 2019. Jelikož ke zrušení nájemního poměru došlo před tímto datem, byla žalovaná povinna k vrácení přijaté jistoty ve výši 17 000 Kč i nájemného za září 2019 ve výši 8 500 Kč včetně záloh na služby.

12. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení výzvou podle § 1958 odst. 2 o. z. do 27. 5. 2021. Jelikož žalovaná do té doby dluh nevyrovnala, ocitla se podle § 1968 odst. 1 o. z. v prodlení a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu (jejich vlastních) nákladů řízení ve výši 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (výzva před podáním žaloby, žaloba).

14. O nákladech státu soud rozhodl podle § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť procesně zcela úspěšná žalobkyně by měla (kdyby byla zastoupena advokátem na základě smluvního zastoupení) právo na náhradu 100 % nákladů právního zastoupení. Jelikož výše nákladů právního zastoupení žalobkyně ještě teprve bude určena postupem podle § 140 odst. 2 části věty první za středníkem o. s. ř. soud rozhodnutí o výši nákladů státu vyhradil samostatnému usnesení (§ 155 odst. 1 část věty druhé za středníkem o. s. ř.).

15. Pouze pro úplnost soud dodává, že někdy se v odborných kruzích traktuje, že o náhradě nákladů státu spočívajících v nákladech na zástupce nebo opatrovníka, kterým je ustanovený advokát, by se mělo rozhodovat dle § 149 odst. 2 o. s. ř. tak, že ve výroku bude povinnost k náhradě nákladů řízení uložena„ ve prospěch“ účastníka a„ na účet“ soudu.

16. To je odůvodňováno tím, že prý„ při ustanovení zástupce účastníku soudem se jedná o vztah státu a účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, stát na sebe bere břímě placení těchto nákladů bez ohledu na úspěch či neúspěch účastníka, takže v případě, že takový účastník má podle procesních pravidel právo alespoň na částečnou náhradu nákladů řízení, je nutno v souladu s dikcí zákona účastníku náklady přiznat s tím, že strana povinná náklady nehradí k rukám účastníka, ale na účet soudu, a takto je nutno rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí, ať již bude konkrétní výše stanovena ihned při vyhlášení, nebo vyčíslena v písemném vyhotovení rozhodnutí nebo stanovení konkrétní výše vyhrazeno na vydání samostatného usnesení.“ 17. Soud si je vědom toho, že v rozsudku ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uvedl Nejvyšší soud - aniž by se pokusil o právní argumentaci - jako obiter dictum též to, že„ při novém rozhodování o náhradě nákladů řízení soudy nepřehlédnou, že osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení § 142 o. s. ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Výše odměny za zastupování se v tomto případě zásadně stanoví podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. § 151 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009).“ Podobně se argumentuje v usnesení ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2553/2017, a v něm citované judikatuře.

18. Tento názor je nesprávný.

19. Náklady na ustanoveného zástupce jsou náklady státu ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. a mají být přiznávány v režimu § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť toto ustanovení je zvláštní v poměru k § 148 odst. 1 o. s. ř. upravující rozhodování o nákladech státu obecně. Ovšem požadavek na formulaci výroku tak, že se právo na náhradu nákladů řízení (pokud jde o náklady právního zastoupení opatrovníkem či ustanoveným zástupcem) přiznává účastníkovi„ k rukám“ státu je důsledkem pouhého formalistického lpění na doslovném znění ustanovení zákona bez přihlédnutí k historickým okolnostem jeho vzniku, systematickému zařazení, a jeho smyslu a účelu, a je zcela nelogický.

20. Proponenti kritizovaného názoru zpravidla nezmiňují, zda náklady za zastupování a hotové výdaje ustanoveného advokáta považují za náklady účastníka či náklady státu (resp. jejich náhradu za právo účastníka či právo státu). Že se jedná o vztah zastoupeného účastníka a státu nic nevysvětluje. Skutečnost, že„ při ustanovení zástupce účastníku soudem se jedná o vztah státu a účastníka, jemuž byl zástupce ustanoven, stát na sebe bere břímě placení těchto nákladů bez ohledu na úspěch či neúspěch účastníka“ se projeví toliko při rozhodování o přiznání odměny ustanovenému zástupci či opatrovníkovi. Jinými slovy, stát se zavázal, že zaplatí odměnu ustanoveného zástupce a účastník se na tom nebude finančně nijak podílet. S náhradou těchto nákladů neúspěšnou protistranou to nijak přímo nesouvisí (a s formulací nákladových výroků už vůbec ne). Odrazí se to pouze tak, že pokud bude takto zastoupený účastník neúspěšný, nedostane povinnost nahradit tyto náklady státu, neboť by to popřelo to, že zástupce byl ustanoven bezplatně (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 19 Co 373/2008, č. 94/2009 Sb. NS.). Přiznáním odměny zástupci a jejím zaplacením je vztah státu a zastoupeného účastníka ohledně placení odměny zástupce vypořádán. Jinou věcí je vztah státu a neúspěšné protistrany v otázce eventuální náhrady (alespoň části) těchto nákladů.

21. Pokud někdo právo na náhradu těchto nákladů považuje za pohledávku účastníka je dlužen vysvětlení, jak na to přišel, když tyto náklady platí stát podle § 140 odst. 2 o. s. ř. (stejně tak, je to stát, kdo advokáta ustanovuje, zprošťuje, koho advokát může dle § 140 odst. 2 in fine o. s. ř. požádat o zálohu, atd.).

22. Naproti tomu, jedná-li se o pohledávku státu, je dlužen vysvětlení, co je smyslem a účelem jejich přisouzení (byť jen formálně) účastníkovi. Pokud náklady státu na zastoupení jednoho z účastníků ustanoveným advokátem jsou zastánci kritizovaného názoru považovány za náklady státu, měli by vysvětlit, proč je podřazují pod pojem„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení,“ když je zřejmé, že účastníkovi jsou přiznávány náklady jeho vlastní, nikoli cizí. Pokud ustálená judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015) má za to, že náhrada nákladů řízení podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je nárokem účastníka a ruky advokáta jsou platebním místem (správně: advokát je osobou oprávněnou a též povinnou k přijetí plnění náhrady nákladů řízení bez ohledu na to, v jakém místě náhradu nákladů řízení přijme) a současně, že podle § 149 odst. 2 o. s. ř. se jedná o nárok státu přisuzovaný podle tohoto ustanovení účastníku na účet státu, měli by vysvětlit, jak přesně je tento rozdíl seznatelný z formulací:„ Žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši X Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce,“ a„ Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši X Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet České republiky - Okresního soudu Plzeň-město“ Ani nemluvě o tom, že v praxi může dojít k souběhu různých nákladů řízení v tom smyslu, že účastníku (zejména zastoupenému ustanoveným zástupcem dle § 30 o. s. ř.) vzniknou náklady jeho vlastní (cestovné, stravné, nocležné, režijní paušály za úkony před ustanovením zástupce, náklady důkazů, které si sám účastník opatřil, apod.) a současně dojde ke vzniku nákladů na ustanoveného zástupce, což by v podstatě znamenalo formulovat výrok asi takto:„ Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši X + Y Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, z toho X na účet jeho právního zástupce a Y Kč na účet České republiky - Okresního soudu Plzeň-město“ Právě na tomto příkladu je vidět, že by nárok účastníka a nárok státu byl formulačně vyjádřen totožně, a tudíž smíchán dohromady.

23. Navíc není vůbec samozřejmé, proč by se postavení státu jako platebního místa se mělo odlišovat od postavení advokáta jako platebního místa. Co proponenty tohoto názoru vede k závěru, že když náhrada nákladů řízení účastníka placená k rukám advokáta je pohledávkou účastníka a advokát se jejího zaplacení po protistraně exekučně domáhat nemůže, protože je jen platebním místem, při naprosto totožně formulovaném výroku exekučního titulu, kde jako platební místo vystupuje stát, se stát náhrady nákladů řízení přímo proti zavázané protistraně domáhat může? Představa, že podle takového výroku se stát může domáhat náhrady nákladů řízení po protistraně zastoupeného v exekuci zcela odporuje § 261a odst. 1 o. s. ř., když takový výrok za oprávněnou osobu označuje někoho jiného než stát, přičemž nelze uvažovat ani o přechodu povinnosti podle § 256 odst. 1 o. s. ř., resp. analogických ustanovení v ex. ř., kdy se jedná o právo státu od počátku a žádná skutečnost, s kterou by byl spojen přechod povinnosti, nenastala.

24. Striktní požadavek na formulaci výroku, aby zněl ve prospěch účastníka, ale k rukám státu, tak působí jako snaha vyjít co nejvíce vstříc slovům„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ a tím přisoudit účastníkům alespoň nějakou náhradu, když zejména účastníkům neznámého pobytu či nekontaktním na posledních adresách v cizině z povahy věci žádné náklady nevznikají.

25. Historicky vzato, § 149 odst. 2 o. s. ř. upravoval právo advokátní organizace na přiznání odměny v situaci, kdy účastník měl právo na náhradu nákladů řízení, tj. kdy měl nejméně převážný úspěch. Nedomyšlenost současné právní úpravy vznikla tím, že slova„ má-li právo na náhradu nákladů řízení,“ byla nahrazena slovy„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ opsanými z předchozího odstavce, čímž dle názoru soudu nechtěně došlo k významovému posunu ustanovení v tom smyslu, že zatímco advokátní organizace měla přiznánu odměnu za zastupování tehdy, měl-li účastník alespoň částečný procesní úspěch a jinak si náklady zastupování nesla sama (§ 140 odst. 3 o. s. ř. v prvním znění), stát by měl dle doslovného výkladu současného znění právo na zaplacení náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování pouze tehdy, byla-li by zastoupenému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení.

26. Nejvyšší soud správně poukazuje na to, že rozhodování o odměně ustanoveného zástupce či opatrovníka a rozhodování o náhradě této odměny jsou dva různé právní instituty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3776/2016). Nicméně ze shora uvedeného je však zřejmé, že v důsledku změn dotčených ustanovení došlo postupem času právě ke smíchání rozhodování o odměně zástupce (advokátní organizace) s rozhodováním o náhradě za tuto odměnu. Původně totiž šlo o odměnu advokátní organizace, náklady státu se nahrazovaly jednotně dle § 148 odst. 1 o. s. ř.

27. Z hlediska smyslu a účelu existuje rozumný důvod, proč je rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení ustanoveným advokátem vyčleněno z režimu § 148 odst. 1 o. s. ř., a tím je ochrana protistrany. Byl-li by totiž účastník, který má právo na částečnou náhradu nákladů řízení pro svůj částečný úspěch, zastoupen advokátem na základě příkazní smlouvy, resp. smlouvy o poskytování právní pomoci, měl by právo na náhradu nákladů řízení určenou podle zásady částečného úspěchu ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. (tj. s odečtením úspěchu protistrany). Naproti tomu, pokud by účastník byl zastoupen ustanoveným advokátem a mělo-li by se postupovat podle výsledku řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., (tj. bez odečtení úspěchu protistrany), vznikal by těžko odůvodnitelný - a z pohledu převážně podlehnuvší protistrany nespravedlivý - rozdíl mezi způsobem určení výše náhrady při smluvním zastoupení a při ustanovení advokáta. Proto se jeví, že smyslem a účelem § 149 odst. 2 o. s. ř. je stanovit, aby účastník, který je povinen k náhradě nákladů právního zastoupení ustanoveným advokátem, byl povinen zaplatit náhradu těchto nákladů podle principu částečného úspěchu, nikoli podle výsledku řízení, a tedy stejně jakoby tomu bylo, kdyby protistrana byla zastoupena na základě smlouvy o právní pomoci. Slova„ jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení“ je třeba správně vykládat tak, že stát má právo na náhradu nákladů právního zastoupení, když účastník zastoupený státem ustanoveným advokátem by měl proti druhému účastníkovi právo na náhradu (alespoň části) nákladů řízení podle některého z hledisek stanovených v §§ 142, 143 a 146 o. s. ř.

28. Jelikož je žalobkyně osvobozena od soudního poplatku usnesením ze dne 11. 3. 2022 na č. l. 41 a soud návrhu žalobkyně vyhověl, je k zaplacení soudního poplatku povinna žalovaná, neboť tato nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení a sama není od poplatku osvobozena (§ 2 odst. 3 věta první zák. o soudních poplatcích). Soud jí proto uložil povinnost k jeho zaplacení v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (§ 4 odst. 1 písm. j) zák. o soudních poplatcích) ve splatnosti dle § 7 odst. 1 věty druhé zák. o soudních poplatcích ve výši určené dle položky [číslo] bod [číslo] písm. b) Sazebníku soudních poplatků.