34 C 319/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Bc. Tomáše Kamenického a přísedících Jany Dráždíkové a Michala Pose ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal vůči žalované určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11. 10. 2021, se zamítá.

II. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal vůči žalované určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11. 10. 2021. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval jako automechanik na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2020. Od 31. 5. 2021 do 1. 10. 2021 byl v pracovní neschopnosti. Dne 18. 10. 2021 obdržel oznámení žalované ze dne 11. 10. 2021 o okamžitém zrušení pracovního poměru dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pro hrubé porušení pracovní kázně, které mělo spočívat v neomluvené absenci žalobce v práci od 1. 10. 2021 do 8. 10. 2021, které žalobce obdržel poštou dne 18. 10. 2021. Dopisem ze dne 21. 10. 2021 žalobce sdělil žalované, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné a požádal o další zaměstnávání. Taktéž nesouhlasil s důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť v době do 1. 10. 2021 byl žalobce v pracovní neschopnosti a v týdnu od 4. 10. 2021 do 8. 10. 2021 nebyl v zaměstnání proto, že mu žalovaná dne 4. 10. 2021 sdělila, že do práce nemá chodit, že mu nehodlá nadále přidělovat práci a poskytovat mzdu, neboť žalovaná ukončila svou činnost opravy motorových vozidel v dílně v [obec], v níž žalobce pracoval, a ukončila svoje podnikání vůbec.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Svou obranu proti ní postavila na tvrzení, že žalobce nenastoupil do práce po skončení nemocenské. Žalobce je vyhlášen po [obec] svými absencemi v zaměstnání, jeho zvykem je opustit zaměstnání bez udání důvodu. To se stalo i v tomto případě. Když nastoupil do pracovní neschopnosti, žalovaná se z doslechu dozvěděla, že žalobce pracuje načerno u jiného zaměstnavatele, když v době marodění pracoval v Zásilkovně, ve filiálce v [obec] na autobusovém nádraží, třída [ulice]. Také v době pracovní neschopnosti telefonicky obvolával část klientů žalované, které opravoval automobily ve své garáži. V pondělí 4. 10. 2021 přijel žalobce v odpoledních hodinách po skončení regulérní pracovní doby a ptal se žalované, co bude dál. Poté, co mu bylo řečeno, ať se vzpamatuje a začne makat, se v zaměstnání už neukázal. Z toho důvodu s ním byl okamžitě zrušen pracovní poměr, dostal zaplacen zbytek dovolené a všechny ostatní náležitosti.

3. Soud vzal za prokázané, že žalobce pracoval pro žalovanou jako automechanik na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2020 s místem výkonu práce v provozovně žalované v [obec] a nástupem do práce dne 1. 1. 2020. Žalobce se od 31. 5. 2021 do 1. 10. 2021 nacházel v dočasné pracovní neschopnosti. Žalobce se od 4. 10. 2021 do 8. 10. 2021 nedostavil do zaměstnání a nevykonal pro žalovanou žádnou práci. Dne 18. 10. 2021 obdržel žalobce dopis žalované ze dne 11. 10. 2021, v němž žalovaná projevila vůli k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem pro hrubé porušení pracovní kázně spočívající v neomluvené absenci žalobce v práci od 1. 10. 2021 do 8. 10. 2021.

4. Doba dočasné pracovní neschopnosti žalobce je prokázána z rozhodnutí MUDr. [jméno] [příjmení], praktického lékaře, o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 31. 5. 2021 na č. l.

5. Kdy bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru je prokázáno dodejkou, založenou v přílohách žalované. Ve zbytku soud vyšel ze shodných tvrzení účastníků, která vzal za svá skutková zjištění.

5. Naproti tomu soud nevzal za prokázané, že by žalovaná dne 4. 10. 2021 sdělila žalobci, že do práce nemá chodit, že jí nehodlá nadále přidělovat práci, poskytovat mzdu a že by žalovaná ukončila svou činnost opravy motorových vozidel v dílně v [obec] a ukončila své podnikání vůbec. Jiné okolnosti nebyly stranami tvrzeny, ani zjištěny.

6. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely platnou pracovní smlouvu s náležitostmi podle § 34 odst. 1 zák. práce a ve formě stanovené v § 34 odst. 2 zák. práce. Pracovní poměr vznikl podle § 36 zák. práce dne 1. 1. 2020. Projev vůle žalované k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením je třeba podřadit pod § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

7. Po zjištění, že žaloba byla ve smyslu § 72 zák. práce podána včas, neboť projev vůle žalované k okamžitému zrušení pracovního poměru byl žalobci doručen dne 18. 10. 2021 a žaloba byla podána 17. 12. 2021, a dále, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem ve lhůtě stanovené v § 58 odst. 1 zák. práce, kdy k neomluveným absencím došlo mezi 4. 10. 2021 - 8. 10. 2021 a okamžité zrušení pracovního poměru došlo žalobci dne 18. 10. 2021, postupoval soud podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce a zkoumal, zda žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť závažným způsobem.

8. Z hmotně právní úpravy pracovního poměru okamžitým zrušením - z § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - vyplývá, že povinnost prokázat, že se zaměstnanec skutečně dopustil jednání, v němž byl spatřován důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, a že jde o jednání představující porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem (že se žalobce po dobu 5 pracovních dnů nedostavil do zaměstnání), má zaměstnavatel. Naproti tomu zaměstnanec má povinnost tvrdit a prokázat, že se o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem nejednalo (že zde byl legitimní důvod, proč se do zaměstnání nedostavoval - že čerpal dovolenou) - k rozdělení důkazního břemena tímto způsobem viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, 7. odstavec odůvodnění.

9. Okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. d) zák. práce výjimečným opatřením. K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1831/2008).

10. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajících z pracovního poměru dle § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, zejména §§ 301 a 302 až 304 zák. práce, pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno alespoň z nedbalosti a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity, tj. zvlášť hrubým způsobem, je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

11. Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posouzení, zda se zaměstnanec dopustil méně závažného porušení pracovní povinnosti, závažného porušení pracovní povinnosti nebo porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. V zákoníku práce nejsou pojmy méně závažného porušení pracovní povinnosti, závažného porušení pracovní povinnosti a porušení pracovní povinnost zvlášť hrubým způsobem definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance při jejich porušení.

12. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

13. Soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji, k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení povinnosti vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod.

14. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (judikatura je v této otázce konstantní: srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, a řadu navazujících, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2596/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4762/2015).

15. V souzené věci žalobce neprokázal, že by mu žalovaná sdělila, aby v předmětné době do práce nechodil, že mu nehodlá přidělovat práci a ukončí své podnikání v daná dílně a proto je třeba mít za to, že se do zaměstnání nedostavoval, ač k tomu legitimní důvod neměl, a tedy porušil povinnost stanovenou v § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce konat osobně podle pokynů zaměstnavatele práce podle pracovní smlouvy v rozložené týdenní pracovní době, která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2590/2020).

16. Přitom soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že neomluvené zameškání práce v trvání 5 či více dnů zpravidla představuje - obecně vzato - samo o sobě porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, zejména 12. odstavec odůvodnění).

17. Z hlediska takto stanovených kritérií umožňujících širokou míru uvážení je třeba uvést, že nebylo zjištěno ničeho jiného než to, že se žalobce v dané době do zaměstnání nedostavil. Žalovaná proto postupovala správně, když žalobcovu nepřítomnost v práci neomluvila. Protože jiné skutečnosti nebyly zjištěny, je třeba uzavřít, že žalobce porušil povinnosti vyplývající z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem tím, že se nedostavil do zaměstnání po dobu 5 pracovních dnů, tj. od 4. 10. 2022 do 8. 10. 2022, ač v tuto dobu nebyla zjištěna zákonná překážka v práci, což samo o sobě představuje důvod, pro který nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával vyčkávaje výpovědní doby. Pouze za den 1. 10. 2021 žalovaný do práce přijít nemusel, protože byl ještě v pracovní neschopnosti, nicméně jeho zbývající absence je neomluvená a sama o sobě dostatečná k tomu, aby žalovaná oprávněně se žalobcem rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto procesně zcela úspěšná žalovaná by měla proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalovaná výši svých nákladů nevyúčtovala, resp. prohlásila, že náhradu nákladů řízení nepožaduje, soud žalovanému povinnost k jejich náhradě žalobkyni neuložil.