34 C 435/2018

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované a žalovaného 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalované a žalovaného oba zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa pro zaplacení částky ve výši 207 104 Kč

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných společného a nerozdílného zaplacení částky 207 104 Kč, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 80 077,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náhradu nákladů řízení ve výši 2 420 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných solidárního zaplacení částky 207 104 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní jsou vlastníky jezu [obec], vybudovaného před 1. 1. 2002 na 109. říčním kilometru významného vodního toku Berounka, postaveného na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice ve vlastnictví České republiky, s nímž má na základě ohlášení z 7. 2. 2006 v souladu s § 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku právo hospodařit žalobkyně. Žalovaná pohledávka se opírá o § 59a vodního zákona, jež bylo do vodního zákona vloženo zákonem č. 303/2013 Sb., a které zakládá právo vlastníka pozemku pod vodním dílem budovaným před 1. 1. 2002 na jednorázovou náhradu za jeho strpění a užívání. Žalobkyně pozemek pod jezem nemůže užívat žádným jiným způsobem. Kdyby jezu nebylo, mohla by si žalobkyně v daném místě sama jez postavit spolu s malou vodní elektrárnou a využít jej k výrobě elektrické energie, jak to žalobkyně činí v jiných místech na vodních tocích, nebo by mohla přistoupit k renaturaci vodního toku v daném místě a tím zajistit ekologicky šetrnější podobu vodního toku. Jez slouží jako vzdouvací objekt k využití energetického potenciálu vod pro malé vodní elektrárny ve vlastnictví žalovaných již od 90. let. Ty se nacházejí u jezu na pravém břehu řeky a každá z nich má oddělený náhon. Ta, která stojí na začátku náhonu je v provozu od roku 1991 a ta, která se nachází na konci náhonu je v provozu od roku 2000. Bez existence jezu by nátok k malým vodním elektrárnám ve vlastnictví žalovaných neměl dostatečný spád a nebylo by možné v nich vyrábět elektrickou energii. Sexistencí elektráren je spojena velmi dlouhá restrikce vlastnického práva žalobkyně, která vzhledem k trvalosti jezu přetrvá i do daleké budoucnosti. Žalobkyně stanovila výši náhrady v souladu s ust. § 16b odst. 3 zákona o oceňování majetku jako pětinásobek obvyklého ročního nájemného ze zastavěného pozemku se zohledněním energetického potenciálu vodního díla ve výši 171 160 Kč (5 x 34 232 Kč) na základě znaleckého posudku [anonymizována dvě slova], s.r.o. [číslo] ze dne 11. 9. 2018, k níž s odkazem na § 14 odst. 2 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty připočetla DPH ve výši 35 944 Kč. Žalobkyně se pokusila se žalovanými na zaplacení náhrady dohodnout, a proto dopisem ze dne 18. 10. 2018 vyzvala žalované k uzavření dohody o finanční náhradě za omezení vlastnického práva k pozemku ve výši žalované sumy. Jelikož k uzavření dohody nedošlo, vyzvala žalobkyně žalované k dobrovolné úhradě žalované sumy předžalobními výzvami ze dne 11. 12. 2018.

2. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, namítli promlčení žalované pohledávky a nadto dovozovali, že žalovaná pohledávka neexistuje, protože § 59a vodního zákona se nevztahuje na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, konkrétně se nevztahuje na historická vodní díla vybudovaná před staletími. To je i případ jezu [obec], který je součástí [anonymizováno] či [anonymizováno] mlýna. První zmínka o mlýnu je ze 17. století, v roce 1916 byla v budově mlýna instalována Francoisova turbína o výkonu 78 kW, která nahradila vodní kolo. V roce 1988 byla provedena její oprava, turbína slouží k výrobě elektrické energie od roku 1990. Od roku 1991 je provozovatelem malé vodní elektrárny žalovaný č. 1, od téhož roku byla Francoisova turbína nahrazena dvěma turbínami typu Semi-Kaplan o výkonu 35 kW, které byly pojmenovány MVE Olešná I a MVE Olešná II. V roce 2001 byla uvedena do provozu nová MVE U Černých, která je vybudována níže po proudu, a u níž byly instalovány dvě turbíny Semi-Kaplan o výkonu 2 x 100 kW. V roce 2008 a 2013 byly provedeny generální opravy strojních částí MVE Olešná II, u které byl navýšen výkon na 50 kW a u MVE Olešná I na 55 kW. Výkon MVE U Černých byl navýšen na 2 x 130 kW v roce 2014. V roce 2018 a 2019 byla provedena generální oprava daných turbín. Současná podoba jezu je ovlivněna jeho průběžnými opravami, vždy však docházelo toliko k opravám a údržbě původního jezu, např. v roce 2001 byly opraveny dřevěné trámové konstrukce, vyměněny trámy, vysypána a přehrnutá kamenná rovnanina, horní hrana jezu byla prolita betonem a byl vytvořen rybí přechod. V roce 2013 bylo zahrnuto vymleté podjezí a vyčištěno koryto vodního toku s uložením vytěženého materiálu. Žalovaní užívali jez na základě nájemní smlouvy z 28. 12. 1994, posléze jej nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy z 8. 12. 1997. Okolité nemovitosti, na nichž jsou umístěny malé vodní elektrárny, nabyli žalovaní na základě kupní smlouvy z 15. 6. 1988. V době nabytí vlastnického práva žalovanými tedy dotčená limitace oprávnění vlastníka již existovala. Limitace a délka trvání omezení vlastnického práva žalobkyně sahá do historie natolik, že úvahy o peněžité kompenzaci zde nemají racionální podklad. Z těchto důvodů navrhovali zamítnutí žaloby.

3. Soud vzal za prokázané, že Česká republika je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice; dle záznamu v katastru nemovitostí právo hospodařit s tímto pozemkem náleží žalobkyni. Žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci vodního díla - jezu [obec], postaveném na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice, umístěném v korytě vodního toku na 108. říčním kilometru řeky Berounky, vybudovaném před 1. 1. 2002.

4. Skutečnost, že v katastru nemovitostí je Česká republika zapsána jako vlastník pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice a právo hospodaření s tímto pozemkem náleží žalobkyni je prokázáno výtiskem z nahlížení do katastru nemovitostí na č. l. 37, resp. na č. l. 77 a č. l.

78. Právo hospodařit se zmíněným pozemkem je navíc prokázáno též ohlášením o změně příslušnosti hospodařit s majetkem státu ze dne 7. 2. 2006 na č. l. 160 a vyrozuměním Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj o zápisu práv do katastru nemovitostí záznamem na č. l. 161 p. v . Skutečnost, že vlastnické právo k jezu postaveném na pozemku parc. č. stavební 105 v katastrálním území Čivice je zapsáno ve prospěch společného jmění žalovaných, je prokázáno výpisem z KN na č. l. 26, resp. výtisky z nahlížení do KN na č. l. 29 a č. l. 84 a 85. Že se dané vodní dílo nachází v korytu řeky je - vyjma toho, že je to zjevné z povahy věci - patrné též z katastrální mapy na č. l. 38, 38 p. v ., 86 a č. l. 118 a taktéž z fotografií na č. l.

40. To, že dílo bylo vybudováno před 1. 1. 2002, vyplývá z nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 1994 na č. l. 136, dle níž tehdejší vlastník [právnická osoba] pronajal jez žalovaným společně se třemi dalšími osobami za roční nájemné ve výši 100 Kč; kupní smlouvou ze dne 8. 12. 1997 na č. l. 137, dle níž [právnická osoba] prodal daný jez bývalým nájemníkům za cenu ve výši 20 000 Kč; rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-sever ze dne 19. 2. 2001, zn. ŽP [číslo], o povolení vodohospodářského díla, nímž tento úřad povolil druhému žalovanému opravit vodohospodářské dílo - jez [obec] na ř. km 108,8 řeky Berounky.

5. Po právní stránce soud vyšel z § 50 písm. c) vodního zákona, dle něhož vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku vybudovaná před účinností vodního zákona. Vodním dílem se podle § 55 odst. 1 písm. a) vodního zákona rozumí též jez. Česká republika je vlastníkem shora uvedeného pozemku v korytě řeky Berounky, s nímž je oprávněná nakládat žalobkyně podle § 2 a § 16 odst. 2 zákona o státním podniku a žalovaní jsou vlastníkem vodního díla vybudovaného před účinností vodního zákona (§ 137 vodního zákona) umístěného na daném pozemku České republiky, neboť jim svědčí domněnka správnosti zápisu v KN dle § 980 odst. 2 věty první o. z. Z toho důvodu je žalobkyně povinna strpět na svém pozemku vodní dílo žalovaných.

6. Otázkou poměru § 50 písm. c) vodního zákona k § 59a vodního zákona se zabýval Nejvyšší soud poprvé v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. Obě zmíněná ustanovení vodního zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to formou jednorázové kompenzace - v případě § 59a vodního zákona tak zákon stanoví výslovně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019), v případě § 50 písm. c) vodního zákona právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016).

7. Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního zákona je - jak vyplývá z výše uvedeného - shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) vodního zákona jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a vodního zákona své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality (§ 50 písm. c) vodního zákona) a obecnosti (§ 59a vodního zákona). Jelikož pozdější norma obecná neruší dřívější normu speciální, aplikace § 50 písm. c) vodního zákona proto vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020, a rozsudek téhož soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 95/2021).

8. Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.

9. Argumentace žalobkyně o odlišnostech v hypotézách § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona (ustanovení veřejnoprávní vs. soukromoprávní povahy, povinnost strpět vodní dílo i tehdy není-li samostatnou věcí vs. právo na náhradu za strpění cizí stavby, odlišný účel spočívající v předcházení požadavků na odstranění vodních děl vs. vypořádání vztahů mezi vlastníky pozemků a vlastníky staveb) odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, a proto ji - v poměrech (byť jen neformální) vázanosti zdejšího soudu judikaturou Nejvyššího soudu v důsledku jeho postavení při sjednocování rozhodování soudů - lze označit za nesprávnou.

10. Jelikož ke vzniku práva na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016) - v souzené věci eventuálního práva žalobkyně na zaplacení náhrady za strpění jezu žalovaných umístěného na jejím pozemku v korytě Berounky a vybudovaného před účinností vodního zákona - a současně doba plnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem, ani určena v rozhodnutí (§ 563 zákona č. 40/1964 Sb.), počala běžet promlčecí doba dnem následujícím po vzniku dluhu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, č. 6/1984 Sb. NS, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), a proto se eventuální právo žalobkyně dnem 2. 1. 2015 podle § 100 odst. 1 věty první ve spojení s § 101 zákona č. 40/1964 Sb. promlčelo.

11. Vzhledem k námitce promlčení důvodně vznesené na třetím jednání ve věci soud blíže nehodnotí důkazy provedené za účelem zjištění okolností, k nimž by bylo třeba přihlédnout při určení výše náhrady, zejména znaleckého posudku, resp. výslechu zástupců znaleckého ústavu, jakož i písemných důkazů neuvedených shora; též se staly bezvýznamnými důkazy k prokázání tvrzení o předžalobních výzvách, a k (jinak shodnému) tvrzení, že se účastníci na výši náhrady nedohodli ve lhůtě dle čl. LV zák. č. 303/2013 Sb.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaní měli ve věci plný procesní úspěch. Náklady žalovaných spočívají v nákladech právního zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 207 104 Kč, čemuž podle § 7 bod 6 advokátního tarifu odpovídá odměna ve výši 9 140 Kč za jeden úkon právní služby. Advokát žalovaných provedl v řízení tyto úkony: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, písemná podání ve věci samé ze dne 21. 2. 2019 na č. l. 49, 10. 6. 2020 na č. l. 129 a 29. 9. 2021 na č. l. 224, vše podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast na jednání ve dnech 3. 2. 2020, 17. 7. 2020 a 10. 9. 2021, vše podle § 11 odst. 1, písm. g) AT. Spolu se jedná o 7 úkonů právní služby. Odměna právního zástupce žalované proto činí 63 980 Kč, dále právnímu zástupci žalovaných náleží náhrada hotových výdajů k 7 úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 AT v paušální výši 300 Kč, tj. 2 100 Kč (7 x 300 Kč) a náhrada za promeškaný čas při zpoždění jednání dne 10. 9. 2021 podle § 14 odst. 1 písm. b) AT ve výši 100 Kč. Jelikož právní zástupce žalovaných je plátcem DPH, je třeba ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. poskytnout též náhradu této daně, a to z odměny ve výši 63 980 Kč, režijního paušálu ve výši 2 100 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 100 Kč, což při sazbě DPH ve výši 21 % činí 13 897,80 Kč ( (63 980 Kč + 2 100 Kč + 100 Kč) x 0,21). Celková náhrada nákladů řízení proto činí 80 077,80 Kč (63 980 Kč + 2 100 Kč + 100 Kč + 13 897,80 Kč).

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud zohlednil, že právo samostatných společníků v rozepři na zaplacení pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení není solidární (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2692/2006), a proto soud žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení neukládal ve prospěch žalovaných společně a nerozdílně.

14. O nákladech státu rozhodl soud v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. Státu vznikly náklady odpovídající znalečnému znaleckého ústavu qdq services ve výši 2 420 Kč přiznaného usnesením ze dne 23. 9. 2021 na č. l.

221. Žalobkyně neměla ve věci procesní úspěch a nejsou u ní splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, proto je podle výsledku řízení povinna náklady státu nahradit.

15. Pariční lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení odpovídá § 160 odst. 1 o. s. ř.; náhradu nákladů řízení žalovaných je třeba zaplatit k rukám advokáta, který žalované zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).