34 C 73/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 26 765 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 26 765 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 765 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 26 765 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 19. 6. 2019 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr a žalovaná se jej zavázala vrátit ve splátkách ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně 300 Kč a zaplatit 20 % měsíční úrok a poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny. Pro případ splatnosti bylo domluveno, že v případě, že se stane celý dluh splatným postupem dle čl. 6 smlouvy je žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně namísto 20 % měsíčně a též to, že úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Pro případ prodlení žalované se splacením dluhu byla domluvena smluvní pokuta ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc v prodlení za první tři měsíce prodlení, tj. 484 Kč. Žalovaná čerpala úvěr do výše 45 100 Kč, vrátila celkem 97 349 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud neprováděl dokazování, protože žalobkyní vymezený skutek nemá oporu v právu, a tudíž i pokud byl dokazováním zjištěn, žalobě by nešlo vyhovět.

4. Žalobní tvrzení by šlo po právní stránce posoudit podle §§ 2395 a 2399 odst. 1 o. z. ve spojení s §§ 580 a 588 o. z., neboť projevy vůle žalobkyně a žalované směřovaly k tomu, aby se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její požádání a její prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaná se chtěla zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, což představuje podstatné ujednání ve smlouvě o úvěru, ovšem v souhrnném případě se jedná o úrok nepřiměřený, tedy příčící se dobrým mravům podle § 580 o. z., a proto je smlouva neplatná.

5. Porušení dobrých mravů je důvodem neplatnosti, k němuž soud podle § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu. V dané věci byl sjednán úrok ve výši 20 % měsíčně, tj. 240 % ročně. Roční procentní sazba nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, činila v červnu 2019 průměrně 24,20 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). Za nepřiměřené je třeba považovat i ujednání o 20 % poplatku za čerpání úvěru z čerpané jistiny, který má dle smlouvy souviset zejména se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti a se zajištěním zdrojů peněžních prostředků ze strany úvěrujícího, jejich rezervaci pro úvěr, vyplacení peněžních prostředků klientovi, neboť i při zohlednění nákladů spojených s účetními operacemi žalobkyně je zřejmé, že požadovaný poplatek musí daleko přesahovat tyto náklady, a z ekonomického hlediska tedy plní funkci úroku.

6. Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit ze dvou důvodů: 1. že nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak výrazná a významná, že činí smlouvu jako celek obecně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy, 2. kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy toliko ujednání o úrocích - bez ohledu na další okolnosti - býval by žalovaný povinen zaplatit úrok běžný v souladu s § 577 částí věty před středníkem o. z. Aplikace tohoto ustanovení je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 2051 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a ve smyslu zúžení hypotézy této právní normy tak, aby nedopadala na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

7. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V souzené věci se s ohledem na shora uvedené soud touto otázkou nezabýval.

8. V posuzované věci došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn toto ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, je smlouva neplatná. Na věc nedopadá ani § 1802 o. z., neboť obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že strany si ujednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši (tj. neujednají vůbec, nikoli sice ujednají, ale v nemravné výši).

9. Jelikož je smlouva neplatná, měla by žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně plnila žalované 45 100 Kč, žalovaná jí vrátila 97 349 Kč. Právo žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení zaniklo splněním podle § 1908 odst. 1 o. z. a pokud jde o nárok na zaplacení smluvních pokut, jsou ujednání o nich pro jejich akcesoritu ke smlouvě o úvěru rovněž neplatná, tudíž žalobkyně právo na jejich zaplacení nemá. Z těchto důvodů soud žalobě nevyhověl.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovaná, která byla procesně úspěšná by měla proti žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů řízení. Jelikož žalované žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neuložil.