34 C 77/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Tomášem Kamenickým ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 19 153,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 520 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 520 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11 633,23 Kč s kapitalizovaným úrokem za dobu od 29. 11. 2020 do 30. 4. 2021 ve výši 7 824,10 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 851,52 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč, zamítá.

III. Nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 19 153,23 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výroku. Žalobu odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 28. 5. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] na základě které poskytla žalované neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se jej zavázala vrátit v 30 měsíčních splátkách po 1 496 Kč k 28. dni v měsíci počínaje 28. 6. 2020 a popsala, jak zkoumala úvěruschopnost žalované. Žalovaná počínaje splátkou splatnou 28. 6. 2020 se dostala do prodlení se splátkami úvěru, mezi 24. 7. 2020 a 2. 11. 2020 zaplatila ve 4 platbách celkem 7 480 Kč. Žalobkyně žalovanou o vrácení úvěru upomínala a ke dni 30. 4. 2021 úvěr zesplatnila. Žalovaná k tomuto dni proto měla zaplatit jistinu ve výši 14 371,52 Kč, smluvní úrok ve výši 111,29 % ročně za dobu od 29. 11. 2020 do 30. 4. 2021 a náklady spojené s vymáháním pohledávky sjednané ve smlouvě za odeslání dvou upomínek po 450 Kč a též smluvní pokutu ve výši 4 781,71 Kč, tj. 0,1 % denně z dlužné částky do ½ celkové výše úvěru, avšak nepřesahující 200 000 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 28. 5. 2020 písemnou smlouvu, v níž projevili vůli zavázat se na straně žalobkyně poskytnout žalované na její požádání a v její prospěch peněžní prostředky do výše 15 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Účastníci si ve smlouvě domluvili výši úvěru na 15 000 Kč, který měl být splácen v 30 měsíčních splátkách po 1 496 Kč splatných k 28. dni příslušného kalendářního měsíce při úrokové sazbě 111,29 % ročně. Celkově mělo být zaplaceno 44 880 Kč. Pro případ prodlení žalované s hrazením splátek úvěru si strany ujednaly právo žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za prodlení s každou splátkou, nejvýše 2 999 Kč za rok, při zesplatnění úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž žalovaná bude v prodlení. Žalobkyně poskytla dne 3. 6. 2020 žalované částku 15 000 Kč. Žalobkyně dopisem vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru do 30. 4. 2021, předžalobní upomínkou ze dne 17. 5. 2021 jí vyzvala k dobrovolné úhradě žalované pohledávky a upozornila ji, že nebude-li uhrazeno dobrovolně, obrátí se na soud se žalobou. Žalovaná zaplatila žalobkyni celkem 7 480 Kč.

4. Projevy vůle účastníků k uzavření úvěrové smlouvy jsou prokázány ze smlouvy o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] ze dne 28. 5. 2020 viz zejména čl. II a III, v nichž jsou sjednány základní parametry úvěrového vztahu a dále ze smluvních podmínek ke smlouvě, viz zejména ujednání o smluvní pokutě v čl. VI odst. 3 písm. a) a formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Kolik žalobkyně celkem zaplatí, se podává ze splátkového kalendáře k dané smlouvě ze dne 28. 5. 2020. Že žalobkyně poskytla žalované 15 000 Kč je prokázáno potvrzením o provedení tuzemské úhrady ze dne 3. 6. 2020. Výzva žalobkyně k zaplacení úvěru do 30. 4. 2020 je prokázána dopisem žalobkyně. Učinění předžalobní upomínky je prokázáno dopisem ze dne 17. 5. 2021 a jeho odeslání poštovním podacím archem ze dne 19. 5. 2021.

5. Po právní stránce soud posoudil věc tak, že projevy vůle účastníků směřovaly k uzavření úvěrové smlouvy podle § 2395 o. z., v níž žalovaná vystupovala v pozici úvěrované a spotřebitelky podle § 419 o. z. a žalobkyně v pozici úvěrující a podnikatelky podle § 420 odst. 1 o. z., nicméně se jedná o smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle §§ 580 a 588 o. z. K tomuto závěru vede skutečnost, že žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší, než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí, jako podnikání prováděné za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům odporující. Smlouva obsahuje řadu nepřípustných anebo sice obecně přípustných, ale pro žalovanou jako spotřebitelku krajně nevýhodných ustanovení, z nichž každý, vyskytoval-li by se ve smlouvě samostatně, by vedl k závěru toliko o částečné neplatnosti smlouvy, nebo by mohl být odstraněn materiálními korektivy, např. v podobě moderace smluvní pokuty, ale jejich souběh a současné uplatnění v jedné smlouvě vedou k závěru o takové nerovnováze v právech a povinnostech stran smluvního vztahu, že není možné celý obchod hodnotit jinak než jako nemravný. Smlouva byla uzavřena adhezním způsobem, žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohla reálně ovlivnit. Na tom nic nemění ani to, že formálně vzato návrh na uzavření smlouvy učinila žalovaná. Žalovaná se měla zavázat zaplatit úrok ve výši 111,28 % ročně, což více než trojnásobně přesahuje roční procentní sazbu nákladů na úročené úvěry z kreditních karet, což jsou v podstatě nejdražší na bankovním trhu poskytované úvěry, která v roce 2020 činila průměrně 25 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). K tomu lze poznamenat, že pokud by mělo být rozlišováno mezi druhy a účely úvěrů, bylo by srovnání trojnásobku úvěrových sazeb pro žalobkyni ještě nepříznivější.

6. Je přitom třeba zdůraznit, že soud si je vědom principiální obsahové oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, nicméně tento princip v souzené věci nelze uplatnit ze dvou důvodů: 1. že nerovnováha vzájemných práv a povinností v neprospěch spotřebitele je tak výrazná a významná, že činí smlouvu jako celek obecně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy, 2. kdyby bylo v rozporu s dobrými mravy toliko ujednání o úrocích - bez ohledu na další okolnosti - býval by žalovaný povinen zaplatit úrok běžný v souladu s § 577 částí věty před středníkem o. z. Aplikace tohoto ustanovení je však v právních vztazích se spotřebiteli vyloučena. Soud je povinen k eurokonformnímu výkladu § 577 o. z., (jakož i § 2051 o. z.). Přitom dle čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dle něhož členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek, je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jež vnitrostátnímu soudu umožňuje, aby při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah této klauzule (rozsudek SDEU ze dne 14. 6. 2012, ve věci C -618/10, Banco Español de Crédito SA). Je tomu tak proto, že pokud by vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících klauzulí v takové smlouvě, došlo by k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele (srov. bod 69 odůvodnění) jakož i k poskytování rozdílné úrovně ochrany spotřebitele napříč členskými státy. Vnitrostátní soud má proto ověřit, jaká použitelná vnitrostátní pravidla se na jím řešený spor uplatní, a učinit vše, co spadá do jeho pravomoci, s tím, že vezme v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použije metody výkladu jím uznané, aby zajistil plnou účinnost čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice (srov. bod 72 odůvodnění). V souzené věci to znamená provést teleologickou redukci § 577 části věty před středníkem o. z. a ve smyslu zúžení hypotézy této právní normy tak, aby nedopadala na právní vztahy spotřebitelů s podnikateli.

7. Jednou z povinností poskytovatele úvěru je posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 84 odst. 2 věty druhé a třetí zákona o spotřebitelském úvěru může poskytovatel vyzvat spotřebitele k vysvětlení nebo doplnění jím poskytnutých údajů a dále je povinen jím poskytnuté údaje ověřit způsobem přiměřeným dané situaci. Podle § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V souzené věci přitom bylo zřejmé, že žalovaná vydělává v čistém kolem 20 000 Kč měsíčně. V dotazníku žalobkyně uvedla žalovaná zcela nerealistické údaje týkající se nákladů na její bydlení (1 000 Kč měsíčně) a nákladů na péči o dítě (2 000 Kč měsíčně), aniž by žalobkyně požadovala vysvětlení či doplnění těchto údajů, případně sdělení, proč tyto náklady jsou tak nízké. Žádnými dalšími skutečně vynaloženými náklady žalované se žalobkyně nezabývala, od jejího příjmu odečetla částky životního minima podle § 2 zákona č. 110/2006 Sb. v tehdejší výši 3 410 Kč, které ale nelze chápat jako standardní (ani skutečnou) výši výdajů žalované (člena domácnosti), ale naprosté minimum nezbytné pro zajištění základních potřeb. Běžný spotřebitel ale zpravidla nehospodaří tak, aby vyžil toliko z částky životního minima, a proto by nemělo být k výdajům žadatelů o úvěr přistupováno tak, že jakákoli částka přesahující sumu životního minima bez ohledu na skutečné výdaje žadatele může sloužit k úhradě splátek poskytnutého úvěru. Jsou proto souběžně dány důvody pro vyslovení neplatnosti smlouvy též podle § 87 odst. 1 z důvodu uvedeného v § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, kdy nehledě na dikci druhé věty § 87 odst. 1 zmíněného zákona je třeba splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele zkoumat z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance).

8. V posuzované věci došlo ke sjednání nemravně vysokého úroku, soud není oprávněn toto ujednání nahradit úrokem běžným dle vlastního spravedlivého uvážení, protože použití § 557 části věty před středníkem o. z. na souzenou věc brání čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13 EHS. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, je smlouva neplatná. Na věc nedopadá ani § 1802 o. z., neboť obvyklý úrok uvedený ve druhé větě tohoto ustanovení se použije pouze v případě, že strany si ujednají placení úroku, ale neujednají si jeho výši (tj. neujednají vůbec, nikoli sice ujednají, ale v nemravné výši). Jelikož je smlouva neplatná, má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila podle § 2993 věty první o. z. Žalobkyně poskytla žalované 15 000 Kč, žalovaná jí vrátila 7 480 Kč, a proto má žalobkyně právo na zaplacení částky 7 520 Kč. K zaplacení této částky vyzvala žalovanou písemným dopisem a stanovila jí k tomu náhradní lhůtu do 30. 4. 2021. Žalovaná byla proto povinna podle § 1958 odst. 2 o. z. zaplatit ve lhůtě stanovené žalobkyní, nestalo-li se tak, ocitla se žalovaná od 1. 5. 2021 v prodlení podle § 1968 o. z. a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

9. Pokud jde o žalobkyní uplatněný procesní nárok na zaplacení smluvních pokut, jsou tato ujednání pro jejich akcesoritu ke smlouvě o úvěru rovněž neplatná, a tudíž žalobkyně nemá právo na jejich zaplacení. Soud proto žalobu zamítl, pokud jde o nárok na zaplacení smluvních pokut a dále v části, v níž žalobkyní tvrzený nárok na vrácení úvěru s příslušenstvím přesahuje přisouzené bezdůvodné obohacení s příslušenstvím.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovaná, která byla pouze převážně procesně úspěšná, by měla proti žalobkyni právo na zaplacení části svých nákladů řízení. Jelikož žalobkyni samé však žádné náklady nevznikly, soud povinnost k jejich náhradě žalobkyni neuložil.