36 C 262/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 17 180 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč jdoucím od 18. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 17 180 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že: „Žalovaný uzavřel dne 25.04.2024 s žalobcem smlouvu o zápůjčce (Smlouva). Na základě Smlouvy poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč (Jistina), které byly žalovanému zaslány na účet č. , č. účtu, dne 25.04.2024. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 3 250 Kč (Poplatek). Jistina a Poplatek byly splatné dne 25.05.2024, žalovaný však své smluvní závazky neuhradil řádně a včas. Zápůjčka byla žalovanému prokazatelně poskytnuta, jak je patrno z přiloženého potvrzení o provedené platbě, ale přesto nebyla žalovaným do dnešního dne vrácena v celé výši. Ke dni podání návrhu na vydání EPR žalovaný na svůj dluh uhradil 0 Kč. Žalobce poskytl zápůjčku prostřednictvím své webové stránky www., Anonymizováno, .cz, na které si žalovaný nejprve přečetl nabídku na uzavření smlouvy, nastavil si dle vlastní volby dostupné parametry – splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaný vyplnil na webové stránce žalobce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadal své osobní údaje, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný učinil návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce vůči žalobci. Žalovaný zaškrtl řádek s tímto textem: „Potvrzuji, že jsem se seznámil se zněním Smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, které jsou její součástí, těmto dokumentům porozuměl a souhlasím s jejich zněním“. Tím žalovaný zároveň odsouhlasil znění Obchodních podmínek žalobce. Žalobce před uzavřením smlouvy ověřil totožnost klienta, a to tak, že klient je povinen žalobci v rámci žádosti o uzavření smlouvy poskytnout sken dokladu totožnosti se svou fotografií a dále pomocí ověřovací korunové bezhotovostní platby, jejíž součástí je rovněž informace o jméně a příjmení majitele tohoto účtu, na nějž je následně zápůjčka vyplacena (podmínkou pro výplatu je, že jméno a příjmení majitele účtu je shodné se jménem a příjmením klienta). Smlouva o zápůjčce je klientem podepsána elektronicky, a to PINem, který žalobce zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Dle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů („ZSVD“): „K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.“ Vzhledem k tomu, že v soudu předkládané záležitosti se jedná o soukromoprávní vztah, § 5 ZSVD se nepoužije. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v předkládané záležitosti ZSVD připouští podpis smlouvy elektronickým podpisem jiným, než je zaručený elektronický nebo uznávaný elektronický podpis, kdy touto zbytkovou kategorií je tzv. elektronický podpis prostý. Výše popsaný postup podpisu prostřednictvím PINu zaslaného žalobcem na klientem uvedené telefonní číslo , tel. číslo, následné zadání PINu klientem na webových stránkách žalobce představuje právě tento tzv. prostý elektronický podpis. S ohledem na tuto skutečnost byla smlouva o zápůjčce uzavřena mezi žalobcem a žalovaným v písemné podobě. Upozorňujeme, že tento závěr je rovněž v souladu se stanoviskem ČNB ve vztahu k uzavírání smluv podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („ZSÚ“), na dálku, když ČNB k této otázce publikovala následující stanovisko: „Obecně z pohledu výkonu dohledu nad ochranou spotřebitele ČNB nepovažuje za nezbytné, aby za účelem dodržení písemné formy byla v soukromoprávních vztazích právní jednání učiněná elektronickými prostředky vždy podepsána zaručeným elektronickým podpisem ve smyslu článku 3 bod 11) nařízení eIDAS, resp. dříve § 2 písm. b) ZEP, a to proto, že požadavek písemné formy vyplývá podle důvodové zprávy k ZSÚ z nutnosti nastolení právní jistoty v těchto smluvních vztazích a z nutnosti zajištění důkazů pro případné právní spory a podle ČNB pak především ze snahy zabránit v současné době mnohdy uplatňovaným praktikám, kdy spotřebitel uzavírá závazky, aniž by se předem mohl seznámit s jejich podmínkami a veškerými důsledky. Těmto záměrům může podle ČNB často vyhovět i (prostý) elektronický podpis.“ (Stanovisko ČNB K některým ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soubor otázek a odpovědí). Konečně žalobce závěrem podotýká, že v rámci procesu kontraktace je třeba odlišit ověření totožnosti (které bylo žalobcem provedeno postupem v souladu s § 11 odst. 7 a § 12 odst. 6 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, jak je popsáno v předchozím odstavci), a podpis samotný, který neslouží k ověření totožnosti, nýbrž ke stvrzení konečnosti dohody a vážnosti vůle (obdobně jako v případě vlastnoručního podpisu, kdy totožnost také není ověřována prostřednictvím podpisu, ale předložením průkazu totožnosti). Smlouva o zápůjčce včetně Všeobecných obchodních podmínek žalobce byla neprodleně po potvrzení žalovaným žalovanému odeslána e-mailem na jím zadanou e-mailovou adresu, kdy tento způsob splňuje definici trvalého nosiče dat dle § 3 odst. 2 písm. k) ZSÚ a Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 105 odst. 1 ZSÚ. Před uzavřením smlouvy si žalobce od žalovaného vyžádal informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřil na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného (kdy žalovaný je dle § 84 odst. 2 ZSÚ povinen poskytnout žalobci úplné a pravdivé informace), resp. případně nahlédnutím do relevantních databází. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobcem vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného. Žalobce tedy splnil svou povinnost dle § 86 ZSÚ, když řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Na základě tohoto prověření žalobce dospěl k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a v návaznosti na toto prověření byla s žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce. V důsledku prodlení žalovanému vznikla povinnost uhradit též:• úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.• účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 2 500 (čl. 2.3 Smlouvy)(písemné výzvy odeslány dne: 01.06.2024, 08.06.2024, 15.06.2024, 24.06.2024, 09.07.2024) K částce požadované za výzvy k úhradě odeslané dlužníkovi uvádíme, že důvodová zpráva k ZSÚ uvádí, že za účelně vynaložené náklady nelze považovat zasílání upomínek několikrát denně, kdy takové jednání důvodová zpráva označuje za šikanózní vůči dlužníkovi. Žalobce Žalovanému odeslal upomínky s odstupem několika dnů (viz výše). Jednání Žalobce je tedy v souladu s výše uvedeným požadavkem dle důvodové zprávy. Pokud snad zákonodárce zamýšlel odesílání upomínek omezit restriktivněji, měl tak učinit přímo ustanovením v zákoně, nebo případně vyjádřením takové myšlenky v důvodové zprávě, což ale neučinil. Pokud přihlédneme k praxi veřejnoprávních institucí, tak např. centrální depozitář cenných papírů na základě vyhlášky Ministerstva financí č. 212/2010 Sb., požaduje za poskytnutí údajů na základě strukturovaného dotazu úhradu včetně účelně vynaložených nákladů ve výši 290 Kč a v případě poskytnutí údajů na základě nestrukturovaného dotazu 820 Kč. Přičemž autoři výslovně dovozují, že účelně vynaloženými náklady jsou nejen náklady na poštovné a tisk dokumentu, ale i na přípravu vzorových dokumentů, úpravy informačního systému poskytovatele apod. Výše poplatku za upomínky účtovaná Žalobcem ve výši 500 Kč rovněž odpovídá tržnímu standardu (např. společnost , právnická osoba, . účtuje za každou upomínku 600 Kč, , právnická osoba, . 500 Kč za každou upomínku – výzvu k vyrovnání nepovoleného debetu, u úvěrů pak 350 Kč za první upomínku a 500 Kč za každou další upomínku – informace vyplývající z jejich ceníků dostupných na jejich webových stránkách). V žádném případě se tedy nedá u Žalobce hovořit o neúčelně vynaložených nákladech, resp. nákladech neodpovídajících tržnímu standardu, nadto v situaci, kdy Žalobce se Žalovaným se na výši nákladů domluvili předem ve smlouvě o zápůjčce. Výše nákladů na zasílání upomínek je tedy zcela v mezích a po právu. Celková výše dluhu žalovaného, ke dni podání návrhu na vydání EPR, kterou žalobce požaduje činí 15 750. Jistina + poplatek ve výši 13 250 Kč Náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Smluvní pokuta dle čl. 2.3 smlouvy o zápůjčce ze dne 25.04.2024 ve výši 0,10 % denně z dlužné částky ve výši 10 000 (viz nárok 1), a to konkrétně ode dne 26.05.2024 (den následující po splatnosti zápůjčky, viz nárok 1) do dne 23.06.2025, kdy žalobce vyhotovuje tento návrh. Ke dni vyhotovení tohoto návrhu se tak po zaokrouhlení na celé koruny jedná o částku 3 930 Kč. Skutečnosti, z nichž vyplývá právo žalobce na náhradu nákladů řízení podle § 142a o.s.ř. Žalobce zaslal žalovanému výzvu k úhradě dlužné částky dne 11.02.2025, žalovaný však na výzvu nereagoval a svůj dluh neuhradil.“2. Na dotaz soudu žalobkyně k prověření úvěruschopnosti uvedla, že žalovaný k dotazu uvedl, že má příjmy ve výši cca 51 000 Kč, je zaměstnán na dobu neurčitou, má měsíční výdaje ve výši 14 000 Kč, je rozvedený a bezdětný. Svá tvrzení vyjma dvou výplatních pásek žalovaného v německém jazyce nedoložila.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému se žalobkyně ani její zástupce po předchozí omluvě nedostavili, rovněž ani žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil bez omluvy, pročež soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti stran.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně předložila soudu k důkazu smlouvu o zápůjčce ze dne 25. 4. 2024, ve které se zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku ve výši 10 000 Kč se splatností k 25. 5. 2024, ve které si strany ujednaly sankční poplatky a poplatek ze zápůjčky ve výši 3 250 Kč. Čerpání částky 10 000 Kč bylo podloženo výpisy z účtu na č. l. 12 a 27 (vyjádření banky žalovaného z 15. 9. 2025). Žalovaný byl mnoha upomínkami upomínán k zaplacení dlužné částky (č. l. 14-16). Prokazatelně poprvé byl žalovaný upomínán k zaplacení dlužné částky ve lhůtě 3 dnů výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 11. 2. 2025, která byla téhož dne podána k poštovní přepravě (podací lístek na č. l. 18 spisu). Soudu byly dále předloženy výpisy z ISIR a ER k datu 25. 4. 2024 s negativním výsledkem k osobě žalovaného a dvě výplatnice v německém jazyce z 11. 3. 2024 a 11. 4. 2024 znějící pravděpodobně na jméno žalovaného. Žádné jiné důkazy nebyly soudu do doby jednání předloženy a tudíž ani prováděny.

6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „občanský zákoník“) platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

7. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 9 ZoSÚ je nebankovním poskytovatel spotřebitelského úvěru právnická osoba, která je oprávněna poskytovat spotřebitelský úvěr na základě oprávnění k činnosti nebankovního poskytovatele spotřebitelského úvěru, které jí udělila Česká národní banka.

9. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru o tom, že žalobkyní uplatněný nárok je důvodný jen částečně, neboť žalobkyně neprokázala svá tvrzení ohledně prověření úvěruschopnosti žalovaného. Je třeba uvést, že soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému bylo skutečně poskytnuto plnění v celkové výši 10 000 Kč, které žalovaný dosud nevrátil. Soud se však dále zabýval tím, zda předchůdce žalobkyně dostatečně posoudil úvěruschopnost (kredibilitu) žalovaného jako spotřebitele, a to ve smyslu ust. § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ při respektování rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“ S ohledem na skutková tvrzení žalobkyně a absenci důkazních návrhů soud dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně určitě netvrdila, natož aby prokázala, že si obstarala a měla k dispozici nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace od žalovaného jako spotřebitele a zároveň že i provedla lustraci příslušných databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného jako spotřebitele. Nepodařilo se jí prokázat skutečnost, že se dostatečně zabývala a posuzovala schopnost žalovaného splatit úvěr, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, když z jejích tvrzení a doložených důkazů toto žádným způsobem nevyplývá. Žalobkyně v řízení toliko pouze uvedla, že informace o příjmech čerpala od žalovaného, není však vůbec zřejmé, z čeho čerpala informace o závazcích žalovaného, kdy již jen uvedení o jeho měsíčních výdajích ve výši 14 000 Kč zní značně nevěrohodně bez dalších podložených podružných informací. Uváděla-li žalobkyně, že jí měl žalovaný sdělit, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, jeho výdaje představují 14 000 Kč měsíčně, je bezdětný, rozvedený a žije „ve vlastním“, pak tato svá tvrzení nikterak neprokázala. Žalobkyně například nedoložila žádné žalovaným stvrzené potvrzení o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech (vyjma výplatnic, které však byly předloženy v německém jazyce), tvrzení o tom, že jí žalovaný měl tyto informace poskytnout tak zůstala neprokázána (vyjma výdělků). S ohledem na nepřítomnost žalobkyně a zástupce žalobkyně na nařízeném ústním jednání pak nebylo možné dát žalobkyni poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k jejich prokázání v souvislosti se shora uvedeným, přičemž v tomto kontextu soud podotýká, že procesní poučení soud poskytuje účastníkům řízení zásadně při ústním jednání a nedostavení se účastníka k jednání není důvodem pro odročení jednání. Žalobkyně tudíž neunesla důkazní břemeno vyplývající pro ni z ust. § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak předmětná smlouva absolutně neplatná. Závěr soudu o tom, že se jedná o absolutní neplatnost je podepřen mj. například i rozhodovací praxí Krajského soudu v Praze (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 27 Co 143/2019-113) či (a to zejména) rozsudkem Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 5. března 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, ve kterém SDEU dospěl k závěru, že: „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku … musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“12. Žalobkyně má tudíž právo jen na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč, které jí dle žalobních tvrzení nebyly dosud vráceny, ač tyto žalovanému byly poskytnuty na základě absolutně neplatné smlouvy. Nárok žalobkyně soud tudíž posoudil optikou ust. § 2991 občanského zákoníku. Jelikož žalovaný dosud žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení nevrátil, dostal se tak ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku do prodlení, pročež je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení požadovaný žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o dobu prodlení, odkazuje soud na provedené dokazování, v rámci kterého bylo zjištěno, že žalovaný byl prokazatelně poprvé vyzván k vrácení dlužné částky upomínkou ze dne 11. 2. 2025, ve které byl vyzván k vrácení dlužné částky do 3 dnů. Z podacího archu bylo zjištěno, že upomínka byla podána k poštovní přepravě dne 11. 2. 2025 a doručena dle § 573 o. z. dne 14. 2. 2025. Jelikož žalovaný dlužnou částku do 17. 2. 2025 nevrátil, dostal se od 18. 2. 2025 do prodlení s plněním svého závazku. Žalobě tudíž soud vyhověl jen co do částky z titulu bezdůvodného obohacení vč. příslušenství, ve zbytku soud žalobu s odkazem na shora řečené zamítl.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch stran je s ohledem na žalobkyní v žalobě požadované příslušenství takřka stejný, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

14. O lhůtách plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., soud neshledal žádné důvody, pro které by měla být stanovena lhůta delší.