36 C 40/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 16 003,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 11 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 000 Kč jdoucím od 5. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbylé části zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 16 003,30 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že: „Mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, a žalovaným došlo dne 20.08.2022 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen „Podmínky“). Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Tato skutečnost je potvrzena i v samotné předmětné Smlouvě, ve které je přímo nad podpisem žalovaného mj. uvedeno, že zákazník potvrzuje, že před uzavřením Smlouvy poskytl , Anonymizováno, úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení své schopnosti splácet poskytnutou zápůjčku a je si vědom, že si , Anonymizováno, tyto informace ověřil a vyhodnotil, že je schopen , Anonymizováno, splatit celkovou dlužnou částku v souladu s podmínkami Smlouvy. Dále je zde uvedeno, že si je zákazník vědom všech rizik se Smlouvou a zápůjčkou spojených, porozuměl jim a nepovažuje vzájemná plnění ze Smlouvy za plnění v hrubém nepoměru; dostalo se mu náležitého vysvětlení zejména Standardních informací a obsahu a dopadů navrhované Smlouvy včetně důsledků případného prodlení, aby byl schopen posoudit, zda návrh Smlouvy odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Právní předchůdce žalobce vycházeje ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, která jsou zaznamenána v zákaznické kartě, a poctivosti jeho jednání. Nadto by se žalovaný, v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 211 trestního zákoníku. V důsledku takto učiněného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, byla teprve s žalovaným uzavřena Smlouva. Pro případ, že by však soud přes výše uvedené shledal, že žalobce dostatečně neprokázal splnění zákonné povinnosti dle ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalobce si dovoluje upozornit nadepsaný soud, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 01.12.2016) a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné Smlouvy. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20.000,00 Kč (dále jen „zápůjčka“ nebo „jistina“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 13.719,00 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 8.489,00 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 18,20 % ročně sjednanou na straně 2 Smlouvy o spotřebitelském úvěru, a částku za zpracování zápůjčky ve výši 1.500,00 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3.730,00 Kč (dále jen „poplatek“). Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku a pojistného (bylo-li sjednáno) se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 45týdenních (sedmidenních) splátkách po 750,00 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 01.07.2023. Z tohoto smluvního ujednání tak bylo žalovanému známo, že nejpozději tohoto dne je povinen zaplatit celkovou dlužnou částku. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 12.11.2022. Ke dni 12.03.2023 provedl právní předchůdce žalobce vyčíslení a dlužná jistina činila částku 16.003,30 Kč a dlužný poplatek částku 8.025,94 Kč. Po tomto datu do data podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 16.003,30 Kč dále úrokem ve výši 18,20 % ročně sjednaným na straně 2 Smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to od 02.07.2023, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky dlužné částky, do zaplacení. Právní předchůdce žalobce měl v souladu s čl. 6.

6. Smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 9.000,00 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.01.2024 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29.01.2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Z této skutečnosti dovozuje žalobce svou procesní legitimaci. Ke dni podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek 29.01.2024 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 35.265,81 Kč. Její příslušenství pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí částky 35.265,81 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobce vůči žalovanému neuplatňuje. Za období od podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce sděluje nadepsanému soudu, že se rozhodl nepožadovat po žalovaném zaplacení zbývajícího dlužného poplatku. Požaduje tak po žalovaném uhrazení pouze nesplacené dlužné jistiny s příslušenstvím. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení: dlužné jistiny ve výši 16.003,30 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1.715,20 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2.907,27 Kč, úroků ve výši 18,20 % ročně z dlužné jistiny ve výši 16.003,30 Kč od 30.01.2024 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 15,00 % ročně z dlužné jistiny ve výši 16.003,30 Kč od 30.01.2024 do zaplacení. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 1.715,20 Kč žalobce uvádí, že se jedná o úrok ve výši 18,20 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 16.003,30 Kč od 02.07.2023, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 29.01.2024. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 2.907,27 Kč žalobce uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 15,00 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 16.003,30 Kč od 20.11.2022, tj. od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným do 29.01.2024. Před podáním žaloby byl žalovaný dle § 142a o.s.ř. žalobcem písemně vyzván k úhradě celkové dlužné částky předžalobní výzvou k plnění obsahující základní skutkový a právní rozbor věci. Ani přesto však dlužná částka nebyla uhrazena. Žalobce je tak nucen se domáhat splnění svého nároku prostřednictvím soudu.“2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu jeho konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za zjištěné, že žalovaný uzavřel dne 20. 8. 2022 s právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba, smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000Kč a žalovaný se zavázal zaplatit v 45 týdenních splátkách po 750 Kč celkem 33 719 Kč, přičemž 20 000 Kč představuje dle smlouvy zápůjčku a 13 719 Kč je ve smlouvě označeno jako poplatek, který je dále rozčleněn na úrok ve výši 8 489 Kč, komfortní splácení ve výši 3 730 Kč. První splátka byla splatná 7. den od data uzavření smlouvy. Strany sjednaly úrok ve výši 86 % ročně (poslední strana smlouvy). Pohledávky za žalovaným byly původním věřitelem postoupeny žalobci smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 1. 2024. Z podacího archu se podává, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 20. 2. 2024. Platby žalovaného v celkové výši 9 000 Kč vyplývají z žalobcem předložené tabulky umoření. Předžalobní upomínkou ze dne 22. 5. 2024 byl žalovaný zástupcem žalobce vyzván k zaplacení dlužné částky.

5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Soud ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce dospěl k závěru, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, nevznikl uzavřením shora specifikované smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročné zápůjčky podle ust. § 2390 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dle kterého platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce; a dle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což soud dovozuje ze zřejmého obsahu smlouvy, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.

6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o zápůjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobci zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy ve výši 13 719 Kč, kterou měl žalovaný vedle poskytnuté jistiny ve výši 20 000 Kč, zaplatit navíc, byť je ve smlouvě označena jako souhrnný poplatek, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2392 odst. 1 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako poplatek za zpracování a doručení či za komfortní a flexibilní splácení by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že částky souhrnného poplatku byly ve smlouvě o zápůjčce rozděleny na tři části: na úroky, poplatek za zpracování a doručení a poplatek za komfortní a flexibilní splácení. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobcem (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění poplatků je ryze formální a že celá částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu „souhrnného poplatku“ jako ujednání o úrocích s tím, že ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 86 % ročně, je ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v srpnu 2021 činila 12,31 % ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.

7. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o zápůjčce, neboť v případě zápůjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněnou zápůjčku bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalovaného, který měl pouze možnost zápůjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu „take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. 25 Co 183/2017.

8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobci vrátit půjčenou jistinu ve výši 20 000 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobce žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný se bezdůvodně obohatil o částku 35 000 Kč. Jak bylo shora uvedeno, z obsahu žaloby a listin k ní připojených vyplývá, že žalovaný uhradil dosud celkem částku 9 000 Kč, a proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobci zbytek bezdůvodného obohacení ve výši 11 000 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku, jehož výše vyplývá z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalovaného s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobcem k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 1. 2024, kde byl vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 20. 2. 2024. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 23. 2. 2024 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobci vrátit peněžní prostředky, tedy do 4. 3. 2024. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 5. 3. 2024 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Obrátil-li se žalobce na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinil tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.

9. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož by měl v řízení převážně úspěšný žalovaný (s ohledem na zamítavé příslušenství pohledávky) právo na náhradu jím účelně vynaložených nákladů řízení po procesně podlehnuvším žalobci. Ze spisu je ale zřejmé, že žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, a to ani jako nezastoupenému žalovanému ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.