36 C 53/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 207 269,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 32 210 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 32 210 Kč jdoucím od 15. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbylém rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Dne 12. 2. 2026 žalobkyně doručila zdejšímu soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu („žaloba“). V žalobě požadovala, aby jí žalovaný zaplatil 207 269,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 10. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 %. Na tuto částku měl žalobkyni vzniknout nárok z titulu elektronicky sjednané Smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota ze dne 28. 3. 2023 („Smlouva“). Smlouvou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout 220 000 Kč. Tuto částku žalobkyně vyplatila ve prospěch žalovaného. Žalovaný měl poskytnutou částku splácet v domluvených splátkách. Proti žalovanému bylo zahájeno insolvenční řízení u Krajskému soudu v Plzni pod sp. zn. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno. Žalobkyně proto zesplatnila úvěr s odkazem na čl. V. odst. 5.

6. Smlouvy a vyzvala žalovaného k úhradě jistiny úvěru a nákladů právního zastoupení. Podáním doručeným soudu dne 26. 3. 2026 žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a odkázala na čl. IV. odst. 4.

3. Smlouvy a potvrzení o vyplacení finančních prostředků žalovanému. Dále doplnila, že žalovaný dosud uhradil 161 789 Kč v 17 splátkách. Upřesnila, že žalovaná částka 207 269,21 Kč je pouze jistina úvěru a rozdíl 0,21 Kč je způsoben zaokrouhlováním. Úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 72 měsíců. Dne 27. 4. 2026 žalobkyně doručila zdejšímu soudu další vyjádření, ve kterém doplnila tvrzení a důkazní návrhy k ověření úvěruschopnosti žalovaného.

2. Žalovaný se věcně k žalobě nevyjádřil.

3. Dne 22. 7. 2026 soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků (viz § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, „o. s. ř.“). Žalobkyně se předem omluvila z jednání a odkázala na svá dosavadní procesní stanoviska. Žalovaný se z jednání neomluvil, ani se k němu nedostavil, ačkoliv mu bylo vyrozumění doručeno již 1. 6. 2026.

4. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Z předsmluvních informací, smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota má soud za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 220 000 Kč s tím, že jistina úvěru ve výši 24 522 Kč bude vyplacena na účet žalovaného č. č. účtu, částka ve výši 169 478 Kč bude vyplacena na účet žalobkyně na vyrovnání předchozího dluhu žalovaného ze smlouvy č. hodnota a 26 000 Kč bude započteno jako provize za zprostředkování úvěr. Žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem 49 % ročně ve lhůtě do 72 měsíců, 15. 3. 2029. Ze sdělení banky ze dne 31. 3. 2026 vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 24 522 Kč a ze sdělení právnická osoba na č. l. 41 bylo zjištěno, že i částka 169 478 Kč byla vyplacena, jak bylo tvrzeno. Součástí smlouvy byla i příloha č. hodnota nazvaná „posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, kde jsou popsány informace o žalovaném, zdroj informací však není znám, uvádí se zde však například, že žalovaný má Anonymizováno děti. Výzvou ze dne 30. 9. 2024 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 30. 9. 2024, výzva byla podána k poštovní přepravě dne 30. 9. 2024. Z listin předložených žalobkyní k jejím tvrzením o prověřování úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že vůči žalovanému bylo již v minulosti před poskytnutím úvěru vedeno insolvenční řízení u KS v Plzni (Anonymizováno Anonymizováno insolvenční spisová značka). Z výpisů z účtu žalovaného za období od 1. 12. 2022 -28. 2. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný vždy veškeré své příjmy spotřeboval a ke konci měsíce mu vždy zůstávalo cca 5 000 Kč, avšak v únoru to již bylo jen 1 500 Kč, nezanedbatelnou část příjmů představovaly přídavky na děti vyplácené státem.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru („Zákon“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 Zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 Zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 Zákona je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

7. Podle § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („OZ“), Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Soud se prvotně zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně nedostává své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doložila pouze v příloze 1, zdroj informací vyjma výpisů z bankovního účtu žalovaného již nedoložila. K výpisům z bankovního účtu žalovaného je navíc nutno uvést, že pokud by žalobkyně skutečně řádně ověřovala kredibilitu žalovaného, pak by mu již na základě těchto výpisů z účtu s vědomím toho, že v minulosti bylo vůči žalovanému vedeno insolvenční řízení, tento má 4 děti a na účtu mu zbývaly velice nízké zůstatky, které zcela evidentně nepostačovaly na zaplacení splátky úvěru ve výši 9 517 Kč, úvěr neměla vůbec poskytnout. Žalobkyně nadto však vůbec netvrdila ani nedoložila způsob ověřování výdajů žalovaného. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně k jednání nedostavila, nemohl ji soud poučit podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby jednoznačně dotvrdila a označila důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalovaného, pročež soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Dalším důvodem neplatnosti úvěrové smlouvy spočívá i v nemravně vysokých úrocích z úvěru ve výši 240 % ročně, pročež je smlouva absolutně neplatná (§ 583 OZ).

9. Shora uvedený závěr pak platí i při aplikaci aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně posouzení kredibility úvěrovaných, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. S ohledem na shora uvedené tedy soud posoudil danou právní věc jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému skutečně poskytnuta 194 000 Kč (částka ve výši 26 000 Kč nebyla žalovanému poskytnuta, když byla toliko započtena na jakési náklady spojené s poskytnutím úvěru). Soud proto výrokem pod bodem I žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 32 210 Kč (po odečtení plateb žalovaného ve výši 161 790 Kč z poskytnuté částky 194 000 Kč), přičemž ve zbytku žalobu zamítl včetně odpovídající části příslušenství tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. Lhůtu splatnosti soud určil dle předžalobní výzvy ze dne 30. 9. 2024, která se dostala do dispozice žalovaného 3. 10. 2024 (§ 573 OZ), a žalovaný měl povinnost do 14. 10. 2024 dlužnou částku žalobkyni uhradit. Protože se žalovaný dostal dnem následujícím do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil žalovanému podle § 160 odst. 1 o.s.ř., 10. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř., když převážně úspěšný žalovaný by měl právo na zaplacení poměrné části nákladů řízení. Ze spisu se však nepodává, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.