36 C 88/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Martinem Havlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 31 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 000 Kč jdoucím od 6. 12. 2025 do zaplacení, a to vše formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 300 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, a to počínaje od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení při ztrátě výhody splátek v případě nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 000 Kč jdoucím od 6. 12. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. tohoto rozsudku a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že: „Dne 28.04.2025 byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem na straně jedné a žalovaným jako dlužníkem na straně druhé Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč (viz. článek IV. odst. 4.2. smlouvy o úvěru). Úvěr byl ve prospěch žalovaného vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru. Žalobce poukazuje na skutečnost, že smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny v souladu s článkem X. smlouvy o úvěru, na čemž se smluvní strany dohodly a s čímž žalovaný souhlasil. Uzavření smlouvy o úvěru je patrné jak z autorizačních doložek připojených ke smluvní dokumentaci a k předsmluvním informacím, tak rovněž z navazujících úkonů žalovaného (zejm. zaslání verifikační platby, čímž se žalovaný zachoval podle smlouvy). Úroky úvěru měly být žalovaným žalobci hrazeny v měsíčních splátkách 6 000 Kč vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce (viz. článek IV. a článek V. smlouvy o úvěru). Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15.08.2025. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslal žalobce žalovanému první upomínku ze dne 20.08.2025, kde vyzval žalovaného k úhradě dlužné splátky. Žalovaný však vůči žalobci své splatné závazky neuhradil. Žalobce proto zaslal žalovanému druhou upomínku ze dne 05.09.2025, kde opětovně vyzval žalovaného k úhradě dlužné splátky. I přes zaslání několika upomínek tak nebyla ze strany žalovaného řádně uhrazena pravidelná měsíční splátka úvěru splatná dne 15.08.2025. Na jednotlivé upomínky nebylo reagováno zaplacením, proto žalobci nezbývalo jiné možnosti, než přistoupit dle ustanovení článku V. odst. 5.5. smlouvy o úvěru k zesplatnění úvěru, a vyzvat žalovaného s ohledem na porušení smlouvy o úvěru k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, náklady na upomínkování a nákladů právního zastoupení, jak je patrné z připojeného zesplatnění ze dne 21.11.2025. Žalobkyně tímto výslovně uvádí, že žalovaný k dnešnímu dni neuhradil na jistinu pohledávky ničeho. V návaznosti na shora řečené požaduje žalobce v rámci tohoto řízení po žalovaném své nároky, a to konkrétně částku ve výši 30 000,00 Kč představující zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, náklady na upomínkování v celkové výši 1 000,00 Kč za upomínku č. 1 a upomínku č. 2 v souladu čl. V. odst. 5.

4. Smlouvy o úvěru, zákonný úrok z prodlení v odpovídající výši z této částky a náhradu nákladů soudního řízení. Nad rámec výše uvedeného žalobce uvádí, že před uzavření smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti, kdy k prokázání této skutečnosti odkazuje na přílohu smlouvy o úvěru, kde je uveden detailní rozbor posouzení úvěruschopnosti prokazující splnění této zákonné povinnosti žalobce.“2. Podáním ze dne 4. 5. 2026 žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení, když uvedla, že před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného, když pro stručnost soud odkazuje na její skutková tvrzení obsažená v tomto podání. K důkazu k těmto skutkovým tvrzením označil kopii OP žalovaného a jakýsi výpis z bankovního účtu, ze kterého nebylo možno dovodit, o čí bankovní účet se jedná, pročež soud ve věci nařídil ústní jednání.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 29. 5. 2026. Žalobkyně se prostřednictvím svého zástupce z nařízeného ústního jednání omluvila. Žalovaný se k nařízenému jednání dostavil a k podané žalobě uvedl, že nárok žalobkyně neuznává, neboť měl při sjednávání úvěru za to, že je sjednán úrok ve výši 20 % ročně nikoliv 20 % měsíčně, pročež má za to, že je úvěrová smlouva neplatná pro zjevný rozpor úroků s dobrými mravy. Pokud by však soud dospěl k závěru o (částečné) důvodnosti uplatněného nároku, požádal o splátkový kalendář ve výši 1 300 Kč měsíčně s odůvodněním, že je již týden evidován na Úřadu práce, kdy poslední pracovní poměr mu byl ukončen ze strany zaměstnavatele výpovědí bez odstupného. V současné době nemá žádný zdroj příjmů. Bydlí v nájemním bytě, kde za nájem hradí 11 000 Kč včetně služeb, dále si pak hradí elektriku za 1 500 Kč. Žádný zdroj příjmů v současné době nemá, bude si hledat zaměstnání. Pokud jde o jeho závazky v současné době má závazky ve výši cca 320 000 Kč s tím, že některé z těchto závazků jsou již po splatnosti, některé jsou v současné době řádně hrazeny. Nemá žádný hodnotnější movitý či nemovitý majetek a nemá ani žádné větší finanční úspory na svých bankovních účtech, ani cenné papíry. Jeho zdravotní stav je dobrý, nemá žádné zvýšené náklady se svým zdravotním stavem. Žalovaný nesporoval uzavření smlouvy, poskytnutí úvěru ani splátky ve výši 3 x 6 000 Kč.

4. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Z předsmluvních informací, smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že mezi žalobkyní jako úvěrující a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že jistina úvěru ve výši 30 000 Kč bude vyplacena na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem 20 % měsíčně ve lhůtě do 12 měsíců. Ze sdělení banky ze dne 15. 4. 2026 vyplývá, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč. Součástí smlouvy byla i příloha č. 1 nazvaná „posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“, kde jsou popsány informace o žalovaném, zdroj informací však není znám. Upomínkami ze dne 20. 8. 2025 a 5. 9. 2025 byl žalovaný vyzýván k zaplacení dlužné částky. Výzvou ze dne 21. 11. 2025 byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky do 5. 12. 2025, výzva byla podána k poštovní přepravě dne 21. 11. 2025. Z obsahu sjetiny důkazně označené jako „výpis z účtu“ nebyl soud seznat, kde je majitelem účtu.

5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plnění bez právního důvodu, plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko částečně. Soud se prvotně zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala dostatečným způsobem kredibilitu žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy a dospěl k závěru, že žalobkyně nedostává své povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z tohoto důvodu je smlouva o úvěru absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně způsob, jakým zkoumala úvěruschopnost žalovaného, doložila pouze v příloze 1, zdroj informací již nedoložila. Žalobkyně vůbec netvrdila ani nedoložila způsob ověřování výdajů žalovaného, rovněž soudu nedoložila způsob ověření příjmů žalovaného. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně k jednání nedostavila, nemohl ji soud poučit podle ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby jednoznačně dotvrdila a označila důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalovaného, pročež soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně prokázání splnění povinnosti vyplývající pro ni z ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a to proto ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru shledal předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru svým jazykovým výkladem vede k závěru, že porušení povinností dle ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé vyvolává relativní neplatnost smlouvy, kterou musí dlužník namítnout a soud ji z vlastní povinnosti nezkoumá. Tento výklad je však v rozporu s evropským právem, jak konstatoval rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR - Finance, kde se mimo jiné uvádí, že „články 8 a 23 směrnice Evropské parlamentu a Rady EU č. 2008/48/OES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splní požadavky tohoto článku 23. články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. Z uvedeného jasně vyplývá, že je vlastní povinností soudu zabývat ex officio otázkou, zda poskytovatel úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to bez námitky dlužníka, a pokud poskytovatel úvěru této povinnosti nedostál, je povinností soudu z tohoto porušení vyvodit následek stanovený vnitrostátním právem, tj. absolutní neplatnost smlouvy. Dalším důvodem neplatnosti úvěrové smlouvy spočívá i v nemravně vysokých úrocích z úvěru ve výši 240 % ročně, pročež je smlouva absolutně neplatná (§ 583 OZ).

8. Shora uvedený závěr pak platí i při aplikaci aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně posouzení kredibility úvěrovaných, zejména rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. S ohledem na shora uvedené tedy soud posoudil danou právní věc jako bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a n. občanského zákoníku. V rámci důkazního řízení bylo prokázáno, že ze strany žalobkyně byla žalovanému skutečně poskytnuta 30 000 Kč. Soud proto výrokem pod bodem I žalobě vyhověl toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení rovnající se neuhrazené části vyplacené jistiny ve výši 12 000 Kč (po odečtení plateb žalovaného ve výši 18 000 Kč z poskytnuté částky 30 000 Kč), přičemž ve zbytku žalobu zamítl včetně odpovídající části příslušenství tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku. Lhůtu splatnosti soud určil dle předžalobní výzvy ze dne 21. 11. 2025, která se dostala do dispozice žalovaného 24. 11. 2025 (§ 573 OZ), a žalovaný měl povinnost do 5. 12. 2025 dlužnou částku žalobkyni uhradit. Protože se žalovaný dostal dnem následujícím do prodlení s plněním svého peněžitého závazku, má žalobkyně dále právo i na zaplacení úroku z prodlení, a to ve smyslu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, jehož výše byla určena v souladu s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud stanovil žalovanému podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když dospěl k závěru s ohledem na současné osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného (srov. bod 3 tohoto rozsudku), že je dán prostor ke stanovení povinnosti formou splátkového kalendáře pod sankcí jeho ztráty v případě neplnění soudem stanovených povinností, když je evidentní, že dluh bude žalobkyni splacen ve lhůtě cca 1 roku a nikterak finančně nepoškodí žalobkyni, která zcela evidentně není existenčně závislá na neprodlené úhradě dluhu v běžné lhůtě splatnosti.

9. Výrok III. o náhradě nákladů řízení má svou oporu v § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch stran byl v řízení takřka totožný, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.