38 C 117/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 7 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 660 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 660 Kč od 6. 7. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 25. 2. 2022 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 780 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne datum žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 13 120 Kč, a to formou 40. týdenních splátek ve výši 328 Kč. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 5 340 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve na právnická osoba anonymizováno smlouvou o postoupení pohledávek a na žalobkyni pak byla postoupena pohledávka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dvěma přípisy ze dne 25. 6. 2015 a 11. 9. 2018. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 7 780 Kč představující jistinu dluhu. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V tomto případě žalobkyně, přímo v podané žalobě souhlasila s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud za zjištěné skutečnosti, které jsou v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně obsaženými v žalobě. Právní předchůdce žalobkyně podepsal se žalovaným listinu nazvanou smlouvu o půjčce dne datum, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu s tzv. souhrnným poplatkem ve výši 5 120 Kč vrátit v pravidelných 40ti týdenních splátkách ve výši 328 Kč, podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí částky ve výši 8 000 Kč (Smlouva o půjčce ze dne datum). Žalovaný dle tvrzení žalobkyně zaplatil 5 340 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena nejdříve na právnická osoba anonymizováno (smlouva ze dne datum) podle § 1879 občanského zákoníku v platném znění a na žalobkyni pak byla postoupena pohledávka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum, což bylo žalovanému oznámeno (Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 9. 2018 a 25. 6. 2015). Zástupce žalobkyně vyhotovil a žalovanému odeslal předžalobní výzvu (Výzva k plnění, poštovní podací arch). Žádné další důkazy nebyly v řízení navrhovány, žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný a neuváděl žádné skutečnosti ani důkazy na svoji obranu.

5. Dle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) účinného v době uzavření smlouvy smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky.

6. Dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o běžném účtu (§ 497 a § 708).

7. Dle § 497 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle § 504 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem společností právnická osoba nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročené půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ani platná smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku.

10. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého ze smlouvy o půjčce či úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit.

11. Předně soud dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o zápůjčce ve výši 5 120 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit navíc vedle jistiny ve výši 8 000 Kč, ve smlouvě nazvaná jako souhrnný poplatek, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 658 starého Občanského zákoníku (dále jen SOZ) účinného do 31. 12. 2013, resp. § 497 Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že ve smlouvě je částka nazvána jako souhrnný poplatek bez dalšího členění a nejsou sjednány úroky. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že částka souhrnného poplatku nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz, slouží toliko pouze ke generování zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které vyjádřeno v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 83,2 % ročně (přepočteno na 52 týdnů), a je tedy ujednáním neplatným dle § 39 SOZ pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 SOZ, jelikož neslouží ke krytí individuálně finančně náročnějšího či rizikovějšího obchodu, ale má složit ke generování zisku a plní tak funkci úroků, tedy pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato průměrná sazba v průběhu roku 2007 činila 10,32% ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku zápůjčky.

12. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, neboť v případě půjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze půjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobce by bez jakýchkoli pochybností zmíněné zápůjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost půjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017.

13. Soud současně upozorňuje na povinnosti plynoucí ze zákona platného ke dni sjednávání smluvního vztahu č. 32/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ze kterého sice ještě neplynuly povinnosti poskytovatele půjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku, ale povinnou náležitostí smlouvy bylo dle § 4 odstavec 2 písmeno a) citovaného zákona uvedení i tzv. RPSN. Tato povinnost poskytovatele úvěru nebyla splněna, což by při posouzení smlouvy jako platné mělo za následek dle § 6 citovaného zákona skutečnost, že úvěr bude úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

14. Ze shora uvedeného soudu tedy dovozuje, že žalovanému nevznikla jiná povinnost než žalobkyni jako právní nástupkyni původního věřitele vrátit v režimu bezdůvodného obohacení dle § 450 a násl. SOZ zapůjčenou jistinu ve výši 8 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 5340 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 450 a násl. SOZ a platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný plnění, které jí bylo poskytnuto na základě neplatné smlouvy, částečně vrátila právnímu předchůdci žalobkyně, výše bezdůvodného obohacení trvá tedy jen ve výši rozdílu poskytnuté částky 8 000 Kč a vrácených 5 340 Kč, tedy ve výši 2 660 Kč Vedle dlužné částky pak vzniklo žalobkyni též právo na zákonný úrok z prodlení, a to ve výši odpovídající právo na úhradu zákonného úroku z prodlení dle ust. § 369 odst. 1 obchodního zákoníku. První den prodlení je odvozen od výzvy k zaplacení ze dne 25. 6. 2015, která stanovila 10 dnů od doručení pro zaplacení dluhu. Proto bylo žalobě v této části vyhověno a soud zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni předmětnou částku včetně jejího příslušenství ve lhůtě dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Jistinu do výše 5 340 Kč považuje soud za zaplacenou, proto v této části včetně příslušenství žalobu zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na jejich náhradu, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.