38 C 287/2020

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky ve výši 5 410 Kč s přísl. <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 410 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 410 Kč od 31. 3. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou podanou u soudu dne 02. 10. 2020 se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 5410 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady za zdravotní péči poskytnutou [role v řízení] pacientovi [jméno] [příjmení], [datum narození], synovi žalované v období od [datum] do [datum], tedy od jeho narození až do dne propuštění z porodnice.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V daném případě žalovaná projevila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání tím, že se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas. Žalobkyně v žalobě výslovně uvedla, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. Soud proto věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud za zjištěné skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobkyně obsaženými v žalobě. V době od [datum] do [datum] byl právě narozený nezletilý syn žalované hospitalizován na neonatologickém oddělení na úseku fyziologických novorozenců žalobkyně, byl mu proveden [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], byla provedena laboratorní vyšetření. Za poskytnutou zdravotní péči byla vystavena žalobkyní žalované faktura [číslo] ze dne 28.2.2019 splatná dne 30.3.2019, kterou osobně žalovaná převzala a převzetí potvrdila svým podpisem. Žalovaná ani její syn nebyli zdravotně pojištěni (viz shora citovaná faktura s přílohou a výstup ze systému zdravotního pojištění č.l. 7-9, rodný list obsažený v přílohové obálce). Rozsah výkonů činil celkem [číslo] bodů (viz. faktura a její příloha). Žalovaná však žalobkyní vyúčtovanou částku dosud neuhradila, a to i přes zaslanou upomínku (č.l. 6). Po provedeném dokazování dospěl tedy soud k závěru, že žaloba je důvodná.

5. Podle § 2636 odst. 1 obč. zák. smlouvou o péči o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba.

6. Podle § 2636 odst. 2 obč. zák. příkazce zaplatí poskytovateli odměnu, je-li to ujednáno; to neplatí, stanoví-li jiný právní předpis, že se péče o zdraví hradí výlučně z jiných zdrojů 7. Podle § 30 odstavec 1 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.

8. Podle § 581 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

9. Podle § 858 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

10. Podle § 865 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.

11. Podle § 2910 Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

12. Podle § 2915 odstavec 1) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila.

13. Podle § 2920 odstavec 1) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu.

14. Podle § 2920 odstavec 2) Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. v platném znění nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

15. Podle článku 3 Úmluvy o právech dítěte platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Stát je povinen zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

16. Výše popsanou zákonnou úpravu ohledně nezletilého vyložil soud tak, že oba rodiče, nebo toliko ten rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do výlučné péče opatrovnickým rozsudkem, jsou povinni vykonávat rodičovskou odpovědnost zahrnující mj. dohled nad dítětem, jeho zastupování a spravování jeho jmění (viz §§ 858, 879 a 881 o.z.). Rodičovskou odpovědnost jsou povinni vykonávat rodiče v souladu se zájmy dítěte a způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte, přičemž rodiče mají být všestranně příkladem svému dítěti (viz §§ 875, 880 a 884 o.z.). Pokud nebyl nezletilý způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený, nejde-li o případy výjimečných majetkových poměrů škůdce a poškozeného, právo na náhradu škody jen proti tomu (zpravidla rodiči), kdo nad nezletilým zanedbal dohled (viz §§ 2920 a 2921 o. z.). Pokud byl nezletilý způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu škody proti nezletilému společně a nerozdílně s jeho rodičem, který nad ním zanedbal náležitý dohled. Nezanedbal-li rodič náležitý dohled, za škodu odpovídá samotný nezletilý (viz. §§ 2920 a 2921 o.z.).

17. Pro posouzení sporu byla s přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a k § 13 o. z. významná i poměrně rozsáhlá judikatura Ústavního soudu vztahující se sice k jinému smluvnímu typu (smlouva o přepravě), ale i ve vztahu ke smlouvě o poskytnutí zdravotní péče použitelná. jedná se o nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1864/16, sp. zn.. I. ÚS 1775/14. Soud se dále zabýval i judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, jež by mohla být pro rozhodnutí věci využitelná v širších souvislostech. Z nálezu sp. zn. II. ÚS 728/15 vyplývá, že jsou to především zákonní zástupci nezletilého, kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda dítě využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Navíc dítě si zejména v nižším věku nemusí být ani vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Ústavní soud tedy v této věci dospěl k závěru, že není v souladu s obsahem Úmluvy o právech dítěte, aby byla právní úprava vykládána tím způsobem, že by nezaplacení regulačního poplatku bylo přikládáno k tíži nezletilého, resp. že by měla být úhrada tohoto regulačního poplatku vymáhána na osobě, která v době vzniku povinnosti jeho úhrady byla nezletilá.

18. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 211/2014 platí, že nelze ukládat nezletilým povinnost tehdy, pokud lze předpokládat, že povinnost nebudou poplatníci vůbec schopni plnit, aniž by to bylo způsobeno subjektivními okolnostmi na jejich straně, tedy bez ohledu na jejich majetkovou situaci. Stát by podle tohoto rozhodnutí neměl daně a poplatky ukládat nezletilým, pokud nepůjde o zdanění jejich majetku či jejich příjmů, protože jejich splnění či nesplnění je závislé pouze na plnění vyživovací povinnosti ze strany povinných subjektů a nikoliv na možnostech nezletilého. Uložení daňové povinnosti nemajetným nezletilým je tak třeba považovat za extrémní disproporcionalitu daňové povinnosti zakázanou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Zásah do práv dítěte spočívající ve vytvoření závazků, které bude muset uhradit z jakýchkoliv prvních příjmů, které zpravidla svou prací získá, lze jen těžko označit za souladný s těmito závazky. Jistěže i nezletilé osobě může vzniknout povinnost k peněžitému plnění, ale právní stát, který se cítí být vázán Úmluvou o právech dítěte, by měl dbát na hmotněprávní i procesněprávní pojistky zajišťující ochranu práv dítěte v největší možné míře, a to i proti jeho zákonnému zástupci nebo pro případ jeho nedbalosti. Nezletilá osoba zásadně nemá reálnou možnost ovlivnit úhradu svých závazků, ani své rodiče (zákonné zástupce) k zaplacení závazku nutit, aby jí samotné na nezaplaceném poplatku nevznikl dluh, který by pak po ní měl být vymáhán poté, co nabude zletilosti. Nezletilý, v převážné většině případů nemajetné dítě, na jedné straně nemá žádnou možnost splnění své peněžité povinnosti ovlivnit, na straně druhé je to výlučně nezletilé dítě, kdo nese odpovědnost za její splnění a po kom může být vymáhána. Je nepochybné, že plní-li zákonní zástupci řádně povinnosti vyplývající z jejich rodičovské odpovědnosti a dluh vzniklý z jednání nezletilého ze svých příjmů (nikoli z příjmů nezletilého) dobrovolně hradí, považuje věřitel povinnost nezletilého za řádně splněnou. Výklad právní úpravy tak„ v tichosti předpokládá“, že za nezletilé osoby budou poplatek hradit jejich rodiče (zákonní zástupci), není správný. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že postupovat tak, že zatímco u nezletilců vyrůstajících ve zcela funkčních rodinách se považuje dluh za splněný postižením majetkové podstaty jejich zákonných zástupců, přičemž u nezletilců, jejichž zákonní zástupci svoji rodičovskou odpovědnost neplní, se dluh vymáhá na nich, není akceptovatelné. K takovému rozdílnému přístupu a nerovnosti mezi nezletilými dlužníky není žádný ospravedlnitelný důvod. Dále Nejvyšší správní soud odkázal na to, že podle Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny děti a mladiství požívají zvláštní ochrany. Tuto ochranu stát nezajistí, pokud zcela bezdůvodně neumožní přenést alespoň v rovině platební odpovědnost na toho, jež se nesplnění povinnosti dopustil. Za spravedlivý kompenzační mechanismus nelze považovat oprávnění dítěte požadovat finanční náhradu po svých rodičích z titulu zanedbání rodičovské odpovědnosti. Takováto možnost následné kompenzace není dostatečná, protože s sebou nese jednak další zvýšené náklady a zejména se nebude možné jí domoci vždy, a to nejen v případě úmrtí zákonného zástupce, ale i v jiných případech (nemajetnost, neznámý pobyt apod.). Opačný postup by zjevně diskriminoval děti na základě jejich sociálního původu, neboť právě v nemajetných rodinách bude právní úprava vyvolávat naprosto nepřiměřené důsledky.

19. Soud nepominul ani judikaturu vztahující se k §§ 2920 a 2921 o. z., byť se týká poněkud odlišných skutkových dějů, protože i ta mohla přispět k správnému výkladu popsaných ustanovení pro daný případ. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 268/2015 vyplývá, že jen tehdy, pokud patnáctiletý nezletilý jedná impulsivně, bez rozmyslu a zcela proti pokynům dozorující osoby, dozorující osoba za vzniklou škodu neodpovídá. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Cz 170/1966 platí, že dozorující osoba se odpovědnosti nezprostí, pokud dodržování zákazu z její strany není před vznikem škodní události náležitě kontrolováno a jeho dodržování vyžadováno - u dětí školního věku nestačí zákaz jen vydat a jeho dodržování kontrolovat, nýbrž je třeba vždy učinit opatření, které by porušení zákazu účinně zabránilo. U dětí školního věku (v případě projednávaném Nejvyšším soudem šlo o desetileté děvče) je podle Nejvyššího soudu nutno předpokládat, že pouhé poučování např. o dopravních předpisech není dostatečnou zábranou dopravních nehod těchto dětí.

20. Popsané úvahy soudu se opírají i o východisko, že nezletilá osoba (zejména právě narozená) v podstatě nemá jakoukoli reálnou možnost ovlivnit to, zda a kdy budou její závazky uhrazeny. Bylo by od soudu pokrytecké, kdyby ignoroval reálný svět, pro nějž platí, že ve funkčních a majetných rodinách je naprosto samozřejmé, že úhradu závazků v nich žijících dětí zajistí jejich rodiče ze svého majetku. Vedle toho existují děti, jejichž závazky z jakéhokoli důvodu jejich rodiči hrazeny nejsou. Regulaci struktury a objemu závazků svých dětí však mohou ovlivnit v rámci výkonu svého rodičovského dohledu jedině jejich rodiče. Pokud jsou to jedině rodiče, kdo vznik a zánik závazku mohou ovlivnit, musí to být i oni, kdo ho mají povinnost plnit.

21. Ze shora citované judikatury plyne pro nalézací soudy následující závazný postup: a) řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní spoluodpovědnost jeho rodičů, b) soud v každé konkrétní věci musí posoudit, zda je u nezletilého (zejména vzhledem k jeho věku) dána svéprávnost a tím i způsobilost k uzavření smlouvy (v dané situaci smlouvy o péči o zdraví), včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení, zda si dítě vzhledem ke svému věku mohlo být vědomo následku spojeného s nezaplacením odměny za ošetření a zda ujednání jsou přiměřená jeho rozumové a volní vyspělosti, to vše s ohledem na rodinné či majetkové zázemí dítěte, c) pokud zjistí, že docházelo k zanedbávání vyživovací povinnosti ze strany rodičů, a nikoliv vinou dítěte, je namístě aplikovat § 545 odst. 3 dřívějšího občanského zákoníku (za účinnosti občanského zákoníku [číslo] Sb. § 2048 a násl. o. z.) a žalobu v této části zamítnout, protože dlužník porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou nezavinil, s tím, že důvodem zamítnutí by byl i § 3 dřívějšího občanského zákoníku (za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. § 2 odst. 3 o. z.). d) pokud nezletilé dítě není fakticky schopno splnit své povinnosti ze smlouvy a není pro svoji nedostatečnou duševní vyzrálost schopno posoudit následky nesplnění, je třeba přenést v soukromoprávní rovině odpovědnost za placení na jeho zákonného zástupce. K tomuto bodu soud dodává, že Ústavní soud bohužel, ve svých nálezech neuvádí, jakým konkrétním institutem soukromého práva má být přenos odpovědnosti odůvodněn. Soud, vnímaje úvahy Ústavního soudu rozvedené v jeho nálezech, dospěl k závěru, že Ústavním soudem míněný soukromoprávní přenos odpovědnosti lze dovodit ze zanedbaného dohledu rodičů.

22. V dané věci má soud za prokázané, že se dne [datum] narodil žalované u žalobkyně nezletilý syn [jméno], který byl následně u žalobkyně vyšetřen a hospitalizován na [anonymizováno] oddělení do [datum], současně bylo prokázáno, že nebyl v tyto dny zdravotně pojištěn. Mezi žalobkyní a žalovanou byla ohledně péče o nezletilého uzavřena smlouva o péči o zdraví ve smyslu § 2636 a násl. obč. zák. Tato smlouva nemohla být uzavřena mezi žalobkyní a právě narozeným nezletilým synem žalované, neboť je to s ohledem na jeho věk a rozumové schopnosti zcela vyloučeno. Z této smlouvy vznikla žalobkyni povinnost pečovat o zdraví nezletilého. Žalovaná ani její syn nebyli podle § 2 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účastni veřejného zdravotního pojištění. Je to proto žalovaná, která je podle § 2636 odst. 2 obč. zák. povinna zaplatit žalobkyni za poskytnutou péči o právě narozeného syna odměnu. Žaloba je tedy co do základu důvodná.

23. Pokud jde o výši odměny, žalobkyně poskytla nezletilému synu žalované péči, ošetřování a výkony v celkovém rozsahu [číslo] bodů, hodnota bodu u ní činila 1,22 Kč dle vyhlášky č. 201/2018 Sb. a výše úplaty tedy činí 5 410 Kč. Jelikož žalovaná žalobkyni tuto již splatnou částku dosud nezaplatil, soud žalobě ohledně ní vyhověl.

24. Právo žalobkyně na úroky z prodlení se opírá o ustanovení § 1970 obč. zák. Splatnost odměny nebyla mezi účastníky sjednána a soud ji proto posoudil podle § 1958 odst. 2 obč. zák. Faktura [číslo] o jejímž doručení žalovanému soud nemá důvod pochybovat, obsahovala datum splatnosti 19.6.2019 a od následujícího dne je žalovaný v prodlení. Proto soud žalobkyni přiznal i 9,75 % roční úroky z prodlení z částky 3811 Kč od 20.6.2019 do zaplacení.

25. Žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, jež spočívají v soudním poplatku zaplaceném ve správné výši 1 000 Kč a v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony (sepis výzvy, sepis žaloby) podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 2 x 100 Kč = 200 Kč a celkem činí 1 200 Kč.

26. Lhůtu k plnění soud stanovil žalovanému podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce tří dnů od právní moci rozsudku; důvody pro stanovení delší lhůty nebo pro rozložení plnění do splátek neshledal.