38 C 62/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 4 220,27 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 800 Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 3 800 Kč od 8. 12. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 9,75 %, od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,5 %, od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 10,75 %, od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009 ve výši 9,25 %, od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 8,5 %, od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010 ve výši 8 %, od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012 ve výši 7,75 %, od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05 %, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5 %, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8 %, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75 %, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9 %, od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 %, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5 %, od 1. 1. 2022 do 16. 6. 2022 ve výši 10,75 % a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 192,39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29. 10. 2021 domáhala proti žalovaném vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 220,27Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba smlouvu o zápůjčce číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 7 695 Kč, a to formou 27. týdenních splátek ve výši 285 Kč. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 1 200 Kč Poslední splátka byla sjednána na 30. 11. 2007, od 8. 12. 2007 je žalovaný v prodlení. Dne datum původní věřitel uzavřel s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 6. 1. 2020. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 6 495 Kč. Žalobkyně požaduje po žalované zaplacení 4 220,27 Kč na jistině a dále úroky z prodlení od 8. 12. 2007, částečně kapitalizované. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni přes upomínku neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu, kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V tomto případě žalobkyně, přímo v podané žalobě souhlasila s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání. Žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud za zjištěné následující skutečnosti. Právní předchůdce žalobkyně podepsal se žalovaným listinu nazvanou smlouvu o půjčce číslo to dne datum, jejíž součástí byly i obchodní podmínky právního předchůdce žalobkyně, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný měl tuto částku spolu s poplatky vrátit v pravidelných 27 týdenních splátkách ve výši 285 Kč, podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí částky ve výši 5 000 Kč (viz listina Smlouva o půjčce). Žalovaný přestal sjednané splátky hradit, zaplatil jen 1 200 Kč (viz tvrzení žalobkyně). Pohledávky za žalovaným byly postoupeny na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek podle § 1879 občanského zákoníku v platném znění (Smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum), Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem předchůdkyně žalobkyně ze dne 6. 1. 2021 odeslaném, dne 1. 2. 2021 (Oznámení o postoupení pohledávky a podací lístek). Zástupce žalobkyně vyhotovil a žalované odeslal předžalobní výzvu (Výzva k plnění, poštovní podací arch). Žádné další důkazy nebyly v řízení navrhovány, žalovaná zůstala v řízení zcela nečinná a neuváděla žádné skutečnosti ani důkazy na svoji obranu.

5. Dle § 657 a § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“) účinného v době uzavření smlouvy smlouvou o půjčce nechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Při půjčce peněžité lze dohodnout i úroky.

6. Dle § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se touto částí zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o běžném účtu (§ 497 a § 708).

7. Dle § 497 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle § 504 obchodního zákoníku, v rozhodném znění, je dlužník povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve sjednané lhůtě, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o jejich vrácení věřitelem požádán.

9. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností právnická osoba nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy o zápůjčce závazek v podobě úročené půjčky podle ust. § 657 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ani platná smlouva o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku č. 513/1991 účinného do 1. 12.2013.

10. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku vzniklého z podepsané listiny - smlouvy o půjčce, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit i nedostatečného prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr.

11. Předně soud dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o půjčce ve výši 2 695 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit navíc vedle jistiny ve výši 5 000 Kč, nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 658 starého Občanského zákoníku (dále jen SOZ) účinného do 31. 12. 2013, resp. § 497 Obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých půjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako souhrnný poplatek by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Takto požadovaný nárok zastírá úročení peněz a slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že lze nepochybně sjednat poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje nárok z titulu blíže nerozčleněných poplatků jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 103,8 % ročně (53,9 % za 27 týdnů odpovídá 103,8 % ročně), a je tedy ujednáním neplatným dle § 39 SOZ pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 SOZ, jelikož neslouží ke krytí individuálně finančně náročnějšího či rizikovějšího obchodu, ale má složit ke generování zisku a plní tak funkci dalších úroků, tedy pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v průběhu roku 2007 činila průměrně necelých 10% ročně (www.cnb.cz). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku půjčky.

12. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o půjčce, neboť v případě půjčky, na rozdíl od úvěru, jehož pojmovým znakem je ujednání o úrocích, lze zápůjčku sjednat jako bezúročnou. V daném případě dospěl soud k závěru o neoddělitelnosti ujednání od ostatního obsahu smlouvy. Soud přitom dospěl k závěru, že v daném případě nelze ujednání o platbách nad rámec poskytnutých jistin oddělit od ostatního obsahu smluv. Předchůdce žalobkyně by bez jakýchkoli pochybností zmíněné půjčky bez takového ujednání jako právnická osoba podnikající v oboru poskytování spotřebitelských úvěru neposkytl. Jednalo se o adhezní smlouvu, která nepřipouštěla jakoukoli negociaci ze strany žalované, která měla pouze možnost půjčky za stanovených parametrů přijmout nebo odmítnout (smlouva typu„ take it or leave it“). Je-li pak nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná celá smlouva jako právní jednání. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i Krajským soudem v Plzni, např. v jeho rozsudku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 25 Co 183/2017.

13. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni z titulu smlouvy o půjčce vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 5 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 1 200 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo všechno plnění předchůdce žalobkyně žalovanému plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 450 a násl. SOZ a platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný z plnění, které mu bylo poskytnuto na základě neplatné smlouvy, vrátil právnímu předchůdci žalobkyně 1 200 Kč, zbývá tedy k doplacení 3 800 Kč. Soud proto zavázal žalovaného povinností zaplatit žalobkyni předmětnou částku včetně jejího příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. Do prodlení se žalovaný s ohledem na charakter nároku – bezdůvodné obohacení dostal prvního dne poté, kdy mu byla částka ve výši 5 000 Kč poskytnuta, tedy od datum, žalobkyně však požaduje úrok z prodlení až od 8. 12. 2007, proto soud žalobě vyhověl od tohoto data. Lhůta pro zaplacení byla stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve zbytku jistiny a příslušenství byla proto žaloba zamítnuta.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 192,39 Kč, přičemž tato částka představuje 80,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 90,04 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 9,96 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4 220,27 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.