39 C 1/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Pavlíčkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 60 406 Kč s příslušenstvím I.) Žaloba o zaplacení částky 60 406 Kč s příslušenstvím se v celém rozsahu zamítá. II.) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. 1.) Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň - město dne 27. 11. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo uhradit celkem 60 406 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a sjednaného úroku. Žalobkyně uplatnila nároky ze dvou smluv o zápůjčce. Uvedla, že [datum] uzavřela její právní předchůdkyně se žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 26 000 Kč. Spolu se zápůjčkou měl žalovaný ve stanovené lhůtě zaplatit ještě další částku, konkrétně 26 959 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků ve výši 5 621 Kč při úrokové sazbě 19,70 % ročně, administrativního poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 6 562 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 14 776 Kč. Celkovou částku 52 959 Kč měl žalovaný hradit ve splátkách 530 Kč týdně po dobu 100 týdnů. Poslední splátka měla být uhrazena 22. 2. 2018. Žalovaný pohledávku neuhradil. Zaplatil celkem 41 150 Kč, ke dni 10. 12. 2018 činila dlužná jistina 7 804,44 Kč, dlužný poplatek pak 4 004,50 Kč. Z této smlouvy je tedy požadováno 11 809 Kč včetně zákonného úroku z prodlení a sjednaného úroku 19,7 % ročně. Další část nároků ve výši 48 597 Kč vznikla dle sdělení žalobkyně z nezaplacení smlouvy o zápůjčce, která byla uzavřena [datum] mezi týmiž účastníky pod [číslo]. Na základě této smlouvy bylo žalovanému poskytnuto 40 000 Kč, zároveň měl uhradit poplatek celkem 34 167 Kč. Tento byl tvořen kapitalizovaným úrokem 7 155 Kč při úrokové sazbě 29 % ročně, poplatkem za zpracování ve výši 9 380 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 17 632 Kč. Celkovou částku 74 067 Kč měl žalovaný uhradit v 60 týdenních splátkách po 1 237 Kč, poslední splátka měla být uhrazena 30. 4. 2018. Zápůjčka uhrazena nebyla, do dne postoupení pohledávky uhradil žalovaný jen 25 570 Kč. Na jistině dluží 27 872,86 Kč, na poplatku pak 20 724,14 Kč. Aktivní legitimaci žalobkyně dovozuje ze smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela s původním věřitelem [právnická osoba] dne [datum], tato skutečnost byla žalovanému oznámena spolu s výzvou k zaplacení. 2.) Ve věci byl dne 10. 12. 2020 vydán platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný v zákonné lhůtě odpor. Tento pak k výzvě soudu doplnil 21. 1. 2021, kdy uvedl, že si nepamatuje, jakou částku by si půjčil a kolik zaplatil. Při jednání soudu dne 23. 2. 2021 uvedl, že si vůbec nevzpomíná, že by jakékoliv smlouvy podepsal. Podpisy na listinách, které mu byly předloženy, označil jako pravděpodobně za vlastní, nicméně nikdy žádné finanční prostředky nedostal. Rozhodně pak žádné finanční prostředky nesplácel, tím méně pak, aby za ním kdokoliv chodil domů a splátky od něj vybíral. Popřel tedy uzavření smluv s právní předchůdkyní žalobkyně. 3.) Soud provedl předložené listinné důkazy a konstatuje, že byla předložena smlouva o zápůjčce uzavřená mezi [právnická osoba] a žalovaným jako zákazníkem, tato smlouva byla uzavřena [datum]. Ve smlouvě uvedeno, že žalovanému je poskytováno zápůjčka 26 000 Kč za poplatek celkem 26 959 Kč. Ze smlouvy se podává, že za dobu trvání zápůjčky byl sjednán úrok 5 621 Kč, poplatek za administrativní činnost 6 562 Kč a platba za hotovostní režim splátek 14 776 Kč. Žalovaný měl uhradit celkem 52 959 Kč v pravidelných týdenních splátkách po 530 Kč, bylo sjednáno celkem 100 splátek. K této smlouvě byla předložena tabulka umoření, ze které bylo zjištěno, že platby byly prováděny od 24. 3. 2016, poslední platba pak byla provedena 3. 12. 2018. Platby byly prováděny v různě vysokých částkách nekorespondujících s uzavřenou smlouvou, z tabulky umoření bylo zjištěno, že na tuto smlouvu bylo uhrazeno celkem 41 150 Kč. Druhá smlouva o zápůjčce [číslo] pak byla mezi týmiž účastníky podepsána [datum]. Žalovanému mělo být poskytnuto 40 000 Kč, měl tuto částku vrátit společně s úroky 7 155 Kč, s poplatkem za zpracování 9 380 Kč a částkou za administrativní činnost a komfortní splácení celkem 17 632 Kč celkem mělo být uhrazeno 74 167 Kč. Zápůjčka měla být hrazena v pravidelných splátkách po 1 237 Kč týdně po dobu 60 týdnů. Z tabulky umoření k této půjčce bylo zjištěno, že platby byly prováděny od 10. 3. 2007 do 3. 12. 2018 a uhrazeno bylo celkem 25 570 Kč. Z předložené korespondence bylo zjištěno, že dne 20. 1. 2020 byl žalovaný upozorněn na postoupení pohledávky z obou uvedených smluv. Naposledy byl pak vyzván k úhradě právním zástupcem žalobkyně dne 23. 4. 2020. Z evidence České národní banky bylo ověřeno, že v březnu 2016 se průměrná úroková sazba pohybovala kolem 11 %, v březnu 2017 pak kolem 10 %. 4.) Před ukončením prvního jednání ve věci byl zástupce žalobkyně upozorněn na pochybnosti soudu o pasivní legitimace žalovaného, který uváděl, že si není vědom skutečnosti, že by uzavřel jakoukoliv smlouvu o zápůjčce s jakýmkoliv subjektem, a už vůbec není vědom toho, že by u něj jakákoliv osoba vyzvedával finanční prostředky ke splácení. Právní zástupce žalobkyně žádné další důkazy nenavrhl. Soud poznamenává, že neposkytl další lhůtu pro doplnění návrhů na dokazování, a to s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla přímo při jednání zastoupena advokátem, tedy profesionálem, který však v danou chvíli nebyl schopen reagovat na aktuální vývoj procesní situace. 5.) Podle § 565 občanského zákoníku je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listy nebyla uznána. 6.) V tomto konkrétním případě žalovaný svým vyjádřením popřel, že by smlouvu uzavřel, podpis sice označil v první části řízení jako podpis svůj, následně pak vznesl pochybnosti, že tento podpis učinil právě na konkrétní listinu. Soud v kontextu ostatních důkazů tedy shledal, že žalobkyně neunáší důkazní břemeno pravosti a správnosti soukromé listiny, neboť nebylo možné uzavřít, že listiny byly žalovaným zjevně podepsány. Soud vyzval žalobkyni k doplnění důkazních návrhů, toho se soudu však nedostalo. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že to byl právě žalovaný, se kterým uzavřel její právní předchůdce dvě smlouvy o zápůjčce. Žalobkyně nebyla schopna reagovat ani na výzvu soudu v tom směru, aby byla doložena listina osvědčující hotovostní výběr plateb, tak jak bylo ujednáno ve smlouvě. Na to zástupce žalobkyně reagoval tak, že tato listina nebyla žalobkyni jako postupníkovi k dispozici. 7.) Pro úplnost však soud dodává, že k zamítnutí žaloby by došlo i za situace, že by pasivní legitimace žalovaného byla prokázána. I z toho důvodu nebylo prováděno další dokazování, když i za situace prokázání pravosti podpisu žalovaného na obou smlouvách o zápůjčce by žalobkyně byla ve svém nároku neúspěšná. Důvodem je skutečnost, že soud obě smlouvy podle obsahu posoudil jako neplatná právní jednání, a to s odkazem na porušení § 6 občanského zákoníku v souvislosti s poškozením spotřebitele tak, jak má na mysli ustanovení § 580, § 1813 a následujících občanského zákoníku. 8.) Podle § 6 občanského zákoníku je každý povinen jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Podle § 8 občanského zákoníku zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. 9.) Obě smlouvy o zápůjčce byly uzavřeny mezi právní předchůdkyní žalobkyně a osobou, která nepochybně byla v postavení spotřebitele. Jedná se však o formulářové smlouvy, které jsou předkládány spotřebiteli již vyplněné, a ten v podstatě nemá možnost do těchto smluv zasáhnout. Stejně tak nemá možnost zasáhnout do smluvních podmínek, které jsou součástí smlouvy a v nichž jsou mimo jiné uváděny sankce takové, které rozhodně nejsou úměrné poskytovaným finančním prostředkům (čl. 16 smluvních podmínek). 10.) Hlavním důvodem, pro který soud shledal výrazný nesoulad s běžným obchodním stykem a dospěl k názoru, že v právě toto jednání způsobuje neplatnost, je faktická výše úroku, kterým bylo ten, kdo smlouvu uzavřel, zatížen. Je sice pravdou, že ve smlouvách se uvádí, že za úrok je třeba považovat pouze částku 7 155 Kč, respektive částku 5 621 Kč, fakticky je však osoba uzavírající uvedenou smlouvu zatížena několikanásobně vyššími náklady. Ve smlouvě z roku 2016 účtuje právní předchůdce žalobkyně poplatek za administrativní činnost 6 562 Kč, což představuje čtvrtinu půjčené částky, dále pak účtuje poplatek za hotovostní režim splátek ve výši 14 776 Kč, což je více než polovina půjčené částky. Všechny takto vymezené poplatky soud považuje za další úročení poskytnutých finančních prostředků, celková výše těchto poplatků, včetně úroků, činí 26 959 Kč. Při přepočtu na dobu splácení byl spotřebitel vystaven roční úrokové sazbě cca 54,30 %. Co se týká druhé smlouvy, tam je účtován mimo úroků také poplatek za zpracování ve výši 9 380 Kč, což opět představuje téměř čtvrtinu poskytnutých finančních prostředků. Dále je sjednána platba za hotovostní inkaso ve výši 17 632 Kč, což představuje 44 % půjčených finančních prostředků. Celková výše poplatku představuje 34 167 Kč, dosahuje tedy 85 % půjčených finančních prostředků. Pokud opět soud všechny tyto platby sečetl a vyhodnotil je jako úrok, dospěl k sazbě 74,3 % ročně. Obě tyto sazby u každé z uvedených smluv jsou naprosto odlišné od těch, které byly v době uzavření smluv běžně poskytovány (11 % ročně, 10 % ročně). Při zohlednění rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, který dospěl k závěru, že za únosnou lze považovat úrokovou sazbu zhruba trojnásobnou oproti běžně poskytované úrokové sazbě bankovními institucemi, je zcela zřejmé, že úrok 54 % ročně či úrok 74 % ročně tuto hranici výrazně přesahuje. V kontextu obou uzavřených smluv je zřejmé, že takováto výše úroků je nemravná a vzhledem k dalším porušením povinnosti rovnováhy mezi účastníky, je na obě smlouvy nutné nahlížet jako na neplatná právní jednání. 11.) Soud je si vědom základních principů smluvní volnosti a autonomie smluvních stran, nicméně má za to, že nelze rezignovat na ochranu slabší strany, kterou v tomto případě spotřebitel rozhodně je. Pokud by tedy soud dospěl k závěru, že žalovaný je ve věci aktivně legitimovaný, posuzoval by nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně poskytl celkem 66 000 Kč na základě obou uzavřených smluv. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že na smlouvu uzavřenou 24. 3. 2016 bylo uhrazeno celkem 41 150 Kč, na smlouvu uzavřenou dne 6. 3. 2017 bylo zaplaceno 25 570 Kč. Je tedy zřejmé, že úhrada pro obě smlouvy byla poskytnuta ve výši 66 720 Kč, což přesahuje poskytnutou částku. Pokud by tedy nárok byl posuzován z titulu bezdůvodného obohacení a osoba, která by se bezdůvodně obohatila, by byla zavázána vrátit to, oč se obohatila, jednalo by se právě pouze o částku 66 000 Kč. I za situace, kdy by byla prokázána pasivní legitimace žalovaného, by žaloba z toho důvodu byla zamítnuta. 12.) O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř.. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, ten však žádné náklady řízení neuplatnil, bylo tedy rozhodnuto tak, že žádná ze stran na náhradu nákladů řízení právo nemá.