39 C 102/2021

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Pavlíčkové a přísedících Mgr. Petra Pazdiory a Zdeňky Vicariové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 9 367,23 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 367,23 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 8,25% ročně z této částky jdoucím od 21. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů tohoto řízení ve výši 15 565,65 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 18. 5. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému bylo uloženo zaplatit částku 9 367,23 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně. Za doby trvání pracovního poměru mu byl k plnění pracovních úkolů svěřen notebook [anonymizována tři slova] s externí DVD mechanikou, sériové číslo [anonymizováno]. Pracovní poměr se žalovaným byl ukončen k 31. 12. 2018. Žalovaný se sice domáhal určení neplatnosti podané výpovědi, Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 27. 6. 2020 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020 žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl. Již při doručení písemného znění výpovědi dne 9. 10. 2018 vyzvala žalobkyně žalovaného k vrácení notebooku, ten toto odmítl, nevydal jej ani po opakovaných výzvách. Ve výstupním listu dne 11. 1. 2019 výslovně odmítl vydání notebooku, do dnešního dne jej žalobkyně k dispozici nemá. Předmětný notebook měla žalobkyně v podnájmu od [právnická osoba] [anonymizováno], která jej měla v nájmu od společnosti [právnická osoba] na základě nájemní smlouvy ze dne 20. 10. 2016. Přestože žalobkyně neměla notebook k dispozici, musela hradit platby za jeho užívání [právnická osoba] [anonymizováno], měsíčně se jednalo o částku 450,04 Kč plus DPH 21%. Platby byly hrazeny za každý z měsíců od října 2018 až do 31. 10. 2019, kdy byla smlouva ukončena. Celkem bylo uhrazeno 6 534,58 Kč včetně DPH. Po ukončení podnájmu byla žalobkyně povinna vrátit notebook [právnická osoba] [anonymizováno], ta jej zase měla vrátit jeho vlastníku, tedy společnosti [právnická osoba] Protože k vrácení dojít nemohlo, musela žalobkyně uhradit zůstatkovou cenu notebooku částkou 4 832,65 Kč. S ohledem na to, že tyto částky musely být uhrazeny z viny žalovaného, byl tento vyzván k jejich zaplacení předžalobní výzvou ze dne 12. 4. 2021. Žalovaný však 20. 4. 2021 uhradil pouze část požadované částky, a to 1 000 Kč na splátky leasingu, dále pak 1 000 Kč na náhradu škody. Dosud nebylo uhrazeno 9 367,23 Kč, tato částka s úrokem z prodlení jdoucím od 21. 4. 2021 je předmětem řízení.

2. Proti platebnímu rozkazu ze dne 25. 5. 2021 podal žalovaný odpor, ve kterém uvedl, že navrhuje zamítnutí žaloby. Žalovaný nepopřel, že notebook nevrátil, uvedl však, že žalobkyně měla vrácení notebooku plně ve svých rukou. Jenom z toho důvodu, že nebyla ochotna vydat emailovou korespondenci žalovaného, ať už žalovanému nebo soudu, zbavila se možnosti notebook využívat. Požadovaná komunikace v notebooku uložená se týkala ukončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně. Žalovaný nemohl z notebooku získat požadovaná data bez pomoci žalobkyně, neboť došlo ke změně hesla. Proto byl notebook uložen u Okresního soudu Plzeň-město, žalovaný se chystá podat žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva, a proto korespondenci potřebuje. Hlavní vina na nevrácení notebooku a na tom, že žalobkyně nemohla předmětný notebook užívat, tedy leží na žalobkyni. Následně žalovaný provedl jakýsi propočet, kdy stanovil počet dnů, kdy žalobkyně sice neměla notebook v dispozici, ovšem z vlastního rozhodnutí, dospěl tedy k závěru, že pokud by vůbec tato úvaha byla správná, byla by povinna naopak žalobkyně doplatit žalovanému 1 105,08 Kč, protože zaplacenou částkou 2 000 Kč přeplatil.

3. Nicméně žalovaný ještě doplnil, že vůči žalobkyni má pohledávky na doplacení variabilní složky mzdy a dále pak na nevyplacené odměně za obchodní případ [anonymizováno]. Uvedl, že jako zaměstnanec žalobkyně se začátkem roku 2012 zúčastnil školení v [obec]. V průběhu tohoto školení, resp. během přestávky na jídlo se zúčastnil soukromého jednání se zaměstnankyní [anonymizováno] pro řešení nekalého jednání [anonymizováno] vůči žalovanému. [anonymizováno] se následně obrátila na žalobkyni dopisem, žalobkyně potrestala žalovaného odnětím tři variabilních složek mzdy za měsíce srpen, září a říjen 2012, následně mu pak dvě složky (2 x 23 700 Kč) vyplatila, zbývá tedy uhradit 23 700 Kč, resp. při zdanění 15% ze super hrubé mzdy a výpočtu úroku z prodlení se jedná o pohledávku za žalobkyní ve výši 38 412,81 Kč. Dále si žalovaný vypočetl odměnu, která mu dle jeho názoru náleží za obchodní případ [anonymizováno], konkrétně v částce 22 689,95 Kč, kdy se podílel na získání obchodního případu dodávky 14 nízkopodlažních tramvají v hodnotě téměř 1 miliardy Kč pro německý dopravní podnik v [anonymizováno]. Projekt byl komunikován již od roku 2007. Výše odměny stanovena nebyla, v obdobných případech se podle žalovaného vyplácejí odměny v desítkách tisíc Kč. Žalovaný oproti návrhu na zamítnutí žaloby žalobkyně žádal okresní soud v rámci podaného odporu, aby uložil žalobkyni zaplatit dluh ve výši 40 412, 81 Kč a dále pak 22 689, 95 Kč a pokud bude soud pro nároky žalovaného vyžadovat další údaje, aby uložil žalobkyni poskytnout heslo pro přístup do předmětného notebooku.

4. Soud následně vyzval žalovaného k upřesnění jeho nároků s tím, že finanční nároky přesahují částku požadovanou žalobkyní, jedná se tedy o vzájemný návrh, který je třeba doplnit řádnými skutkovými tvrzeními tak, aby vůbec žaloba byla projednatelná a mohl být vyměřen soudní poplatek. Žalovaný doplnil podáním doručeným soudu 30. 6. 2021, že nežádá zaplacení částky 22 689,95 Kč, k této části podaného odporu tedy nebylo přihlíženo. Co se týká částky 40 412,81 Kč, žalovaný nedoplnil ničeho zásadního, pouze uvedl, že se jedná o nenavrácenou, neoprávněně odebranou variabilní složku mzdy za měsíc říjen 2012 ve výši 23 700 Kč před zdaněním a požaduje také úrok 8, 25% ročně. Pokud byl z této částky vyměřen soudní poplatek, tento ve stanovené lhůtě žalovaným zaplacen nebyl, žalovaný uhradil pouze částku 202,10 Kč. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2021 č. j. 39 C 102/2021 - 124 bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Při jednání soudu 2. 9. 2021 uvedl žalovaný, že mu již usnesení doručeno bylo, nebude podávat odvolání. Soud tedy nadále projednával pouze žalobu o zaplacení částky 9 367,23 Kč, když požadavek na poskytnutí hesla pro přístup do předmětného notebooku byl ze strany soudu považován pouze za důkazní návrh za situace, že soud bude považovat údaje z notebooku žalobkyně za nezbytné pro rozhodnutí ve věci. To se nestalo. Pro úplnost soud dodává, že pokud se žalobkyně vyjádřila ke vzájemnému návrhu žalovaného, podáním ze dne 20. 7. 2021, uvedla, že jakékoliv finanční nároky vznášené vůči žalobkyni neuznává ani z části, tvrzený nárok žalovanému nikdy nevznikl, žalovaný jeho vznik ani neprokázal. Pro úplnost však vznesl námitku promlčení s ohledem na to, že se má jednat o nároky za říjen 2012. Vzhledem k tomu, že řízení v této části bylo zastaveno, soud se ani námitkou promlčení dále nezabýval.

5. Při jednání soudu dne 2. 9. 2021 učinily strany nesporným, že žalovaný byl zaměstnancem žalobkyně, pracovní poměr byl ukončen k 31. 12. 2018. Žalovaný sice uvedl, že se stále považuje za zaměstnance žalobkyně, ovšem aktuálně jím není. Za nesporné bylo také stanoveno to, že žalovaný převzal v rámci plnění svých pracovních povinností předmětný notebook [anonymizována dvě slova], který ke skončení pracovního poměru nevrátil.

6. Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2019 č. j. 19 C 32/2019-306 bylo zjištěno, že žalovaný, v uvedeném řízení v pozici žalobce, se domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí, které mu bylo předáno dne 9. 10. 2018, je neplatné, tato žaloba byla zamítnuta. Soud uzavřel, že ing. [celé jméno žalovaného] pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 22. 1. 2001 ve spojení s dohodou o změně pracovní smlouvy z 29. 4. 2004. Zaměstnavatel již v létě 2018 měl představu o provedení změn v rámci daného oddělení, kdy se mělo přemisťovat celkem pět zaměstnanců, v souvislosti s tím se měl také žalovaný přestěhovat o dva stoly, což odmítl. Následně dostal několik opakovaných pokynů ke stěhování, na což reagoval neuposlechnutím, kdy až do doby předání výpovědi z pracovního poměru se snažil věc projednávat se svými nadřízenými. Soud vyhodnotil chování ing. [celé jméno žalovaného] jako takové, které lze podřadit pod porušení povinnosti zaměstnance, a to jako porušení závažnější dle § 52 písm. g) zákoníku práce. V bodě 23 odůvodnění citovaného rozsudku soud konstatuje, že mj. zamítl další navržené důkazy v podobě korespondence obsažené v notebooku a harddisku notebooku s tím, že tyto důkazy nebylo třeba provádět, neboť tvrzení žalobce, která měla být těmito důkazy prokazována, soud již za prokázaná považoval. Rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Plzni dne 27. 6. 2020 pod č. j. 15 Co 40/2020-354, kdy i z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že v řízení bylo provedeno dostatečné množství důkazů, přičemž navrhovaný obsah emailových zpráv předcházejících výpovědí z pracovního poměru, stejně jako jiné pátrání po pohnutkách stran, bylo podle odvolacího soudu pro rozhodnutí bez významu. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2020 bylo dovolání ing. [celé jméno žalovaného] odmítnuto.

7. Skutečnost, že byl žalovaný opakovaně vyzýván k vrácení služebního počítače, je dokumentována výzvou [právnická osoba] ze dne 8. 1. 2019, kdy byla žalovanému stanovena dodatečná lhůta do 11. 1. 2019, z výstupního listu ze dne 11. 1. 2019 je zřejmé, že notebook vrácen nebyl, když tomu žalovaný napsal své odůvodnění. Naposledy byl žalovaný vyzván k vydání notebooku a zároveň také k zaplacení částky, která je předmětem tohoto řízení právním zástupkyní žalobkyně ze dne 12. 4. 2021. Tvrzení, že předmětný notebook byl žalovanému předán, nebyla mezi účastníky sporná, k otázce plateb za toto zařízení byly k důkazu provedeny nájemní smlouva uzavřená mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] s tím, že smlouva byla uzavřena na 36 měsíců počínaje 1. 11. 2016, přílohou byl splátkový kalendář s platbou 28 162,60 Kč měsíčně včetně DPH, předmětem nájmu bylo celkem 14 ks zařízení včetně notebooku. Do dispozice žalobkyni byl pak notebook poskytnut na základě smlouvy o podnájmu výpočetní techniky č. [spisová značka] ze dne 29. 11. 2013 (smlouva rámcová), ze které je zřejmé, že [právnická osoba] jako nájemce poskytuje podnájemci mj. výpočetní techniku, za kterou se podnájemce zavazuje hradit měsíční podnájemné (článek V. podnájemní smlouvy), kdy částka podnájemného se rovná částce, kterou nájemce povinně hradí vlastníkovi za operativní leasing každého kusu. Z objednávky z 19. 8. 2016 č. ZD08026190 bylo ověřeno, že žalobkyni byl předán notebook [anonymizována dvě slova] s tím, že podle screenshotu obrazovky byl také 19. 8. 2016 předán uživateli. Předání tohoto zařízení žalovaný nezpochybnil. Dále žalobkyně prokázala, že v době od října 2018 do října 2019 hradila za notebook platby, byla doložena fakturami za uvedené období vystavenými [právnická osoba] žalobkyni, kdy součástí je i zařízení užívané žalovaným, resp. žalovaným původně používané pro plnění pracovních povinností a následně nepředaným. U každé z faktur pak byl předložen výpis z bankovního účtu [anonymizována dvě slova], organizační složka, ze kterého měsíční platba ve prospěch [právnická osoba] s.r.o. vyplývá. Konečná cena předmětu podnájmu byla dokládána fakturou [číslo] vystavené [právnická osoba] na částku 4 832,65 Kč a fakturou dokumentující pořizovací cenu předmětného zařízení ze dne 22. 9. 2016. Žalobkyně také prokázala, že vyfakturovanou částku uhradila, a to 6. 1. 2020 (výpis z bankovního účtu). Další důkazy prováděny nebyly. Pokud žalobkyně navrhovala provedení důkazu emailovou korespondencí, tento návrh byl zamítnut, neboť nebyla žádná skutková tvrzení, která by bylo třeba doplňovat ve vztahu k projednávanému skutku. Stejně tak neprováděl soud listiny týkající se ukončení pracovního poměru žalovaného u žalobkyně, neboť přezkum platnosti či neplatnosti ukončení pracovního poměru nebyl předmětem řízení, věc již byla pravomocně ukončena.

8. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.

9. Podle § 257 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250 zákoníku práce je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže ji neodčiní škodu v uvedení v předešlý stav.

10. Podle § 301 písm. d) zákoníku práce, jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že je namístě žalobě zcela vyhovět. Bylo prokázáno, že v době trvání pracovního poměru žalovaného u žalobkyně mu byl svěřen do užívání notebook. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že žalobkyně ukončila pracovní poměr žalovaného výpovědí doručenou mu 9. 10. 2018 s koncem výpovědní lhůty 31. 12. 2018. Byť platnost této výpovědi žalovaný v rámci řízení u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 19 C 32/2019 napadl, jeho žalobě vyhověno nebylo, pravomocně bylo uzavřeno, že výpověď z pracovního poměru byla platná. Práce pro žalobkyni ukončil žalovaný dnem doručení výpovědi z pracovního poměru, tedy 9. 10. 2018, kdy byl zároveň vyzván k vrácení všech prostředků, které mu byly pro výkon práce poskytnuty, mezi jiným též k vrácení notebooku. Je nesporné, že žalovaný takto neučinil. Žalobkyně prokázala, že v souvislosti s nájmem uvedeného zařízení byla i za situace, kdy notebook nebyl používán pro potřeby žalobkyně, nucena za tento hradit leasingové splátky a při skončení podnájmu vzhledem k nevrácení vlastníkovi, byla nucena uhradit také zůstatkovou cenu zařízení. Obě uvedené částky, které byly učiněny předmětem žaloby (po započtení částky 2 000 Kč uhrazené žalovaným před podáním žaloby) byly doloženy listinnými důkazy v podobě přefakturací za uvedené období a dokladem o úhradě těchto faktur, včetně faktury za zaplacení zůstatkové ceny zařízení.

12. Soud konstatuje, že považuje za nesporné, že jednáním žalovaného vznikla žalobkyni škoda právě v této výši a s odkazem na ustanovení § 250 odst. 1 a § 257 odst. 1 zákoníku práce uložil žalovanému tuto škodu zaplatit, byť tento již není zaměstnancem žalobkyně, ovšem jeho chování v souvislosti s trváním pracovního poměru a následným ukončením bylo způsobeno. Neuplatní se zde ani ustanovení § 257 odst. 2 věty prvá zákoníku práce, neboť je zřejmé, že jednání žalovaného bylo zcela úmyslné, proto není na místě výši škody limitovat, byť ani v takovém případě by výsledná částka nebyla neoprávněná, jak vyplynulo z dokazování ve věci 19 C 32/2019 (výše mzdy).

13. Soud se v žádném případě neztotožnil s argumentací žalovaného o tom, že notebook zadržoval zcela legálně a oprávněně s odkazem na ustanovení § 1395 a násl. občanského zákoníku upravující zadržovací právo. Pokud žalovaný tvrdil, že zadržel notebook z toho důvodu, že bylo nezbytné, aby použil obsah jeho dat k prokázání neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dále pak že žalobkyně mu dluží finanční částky, tato tvrzení v žádném případě nebyla prokázána. Pokud žalovaný argumentoval nezbytností seznámit se s obsahem emailové komunikace uložené v notebooku, soud tuto potřebu neshledal. Řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bylo pravomocně ukončeno, jak Okresní soud Plzeň-město, tak Krajský soud v Plzni shledaly, že ani tato emailová komunikace nebyla nezbytná k prokázání tvrzení v daném řízení uplatněných. Ani toto řízení nemělo být přezkumem již pravomocně rozhodnuté věci, proto jakékoliv tvrzení o nutnosti daný počítač nevrátit žalobkyni a v podstatě zadržovat až do současné doby, nemohlo být pro dané řízení relevantní.

14. Co se týká dalších nároků, soud připomíná, že oproti původně požadovaným dvěma položkám ve výsledku chtěl žalovaný uplatnit vzájemný návrh pouze, co se týkalo variabilní složky mzdy za říjen 2012, ve vztahu k tomu však bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, soud si navíc dovolí připomenout námitku promlčení vznesenou žalobkyní, která zcela jistě s ohledem na skutečnost, že se jedná o nárok z roku 2012, by byla shledána důvodnou. Nelze tedy argumentovat zadržovacím právem ve smyslu ustanovení § 1395 občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by jakýkoliv závazek žalobkyně vůči žalovanému existoval, a to jak k době zadržení notebooku, tak ani ke dni vyhlášení rozhodnutí ve věci.

15. Pokud se žalovaný snažil argumentovat tím, že notebook bude třeba, resp. jeho obsah bude třeba pro řízení u Evropského soudu pro lidská práva, nezbývá než souhlasit s argumentací žalobkyně vznesené při jednání ve věci, kdy ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, pokud vůbec bude žaloba podána a pokud vůbec by byla projednána, žádným způsobem neovlivní řízení o určení neplatnosti pracovního poměru. Soud tedy rozhodl tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně úroků z prodlení, který je účtován od 21. 4. 2021, kdy se jedná o den následující po uplynutí lhůty, která byla v poslední výzvě k úhradě jako dodatečná žalovanému poskytnuta.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná, má tedy právo na plnou náhradu nákladů tohoto řízení v celkové výši 15 565,65 Kč. Tato částka je tvořena šesti úkony právní služby po 1 500 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, sepis žaloby, vyjádření ze dne 7. 7. 2021 a 20. 7. 2021 a jednání soudu 2. 9. 2021), šesti paušálními náhradami po 300 Kč ke každému úkonu právní služby, dále pak částkou 600 Kč, což představuje náhradu za promeškaný čas v podobě šesti započatých půl hodin při cestě ze sídla právní zástupkyně žalobkyně do místa jednání a zpět. Další částí náhrady nákladů řízení je náhrada cestovného za účast u jednání soudu, kdy je účtováno 184 km za ujetí trasy [obec], [ulice a číslo] do [obec] a zpět [značka automobilu] [registrační značka]. Podle technického průkazu vozidla je průměrná spotřeba 4,9l benzínu [číslo] km (zde soud poznamenává, že u průkazu označených již jako osvědčení o registraci vozidla Evropským společenstvím, není účtován průměr spotřeby ze tří položek uvedených pod bodem 27 technického průkazu, ale je vycházeno z položky poslední, tedy z údaje 4,9l). Podle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí cena 1 litru benzínu 98 oktanů 31, 50 Kč za jeden litr, sazba základní náhrady pak představuje 4,4Kč. Základní náhrada tedy náleží žalobkyni v částce 809, 60 Kč, náhrada za pohonné hmoty 284 Kč, uplatněno a prokázáno bylo také parkovné ve výši 40 Kč (doloženo parkovacím lístkem). K těmto položkám v celkové výši 12 533, 60 Kč je třeba připočíst DPH 21%, to vše v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. Náhrada nákladů řízení je dále navyšována o soudní poplatek 400 Kč.

17. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem občanského soudního řádu, žalovanému bylo uloženo splnit veškeré povinnosti dle tohoto rozsudku v běžné třídenní lhůtě.