39 C 145/2022

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Pavlíčkovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci pro zaplacení 117 333,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 117 333,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení v sazbě 8,25% ročně z částky 117 333,70 Kč jdoucím od 6. 7. 2020 do zaplacení, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 194 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu Plzeň-město dne 27. 5. 2022 se žalobce domáhal vydán rozsudku, kterým by žalované bylo uloženo uhradit částku 117 333,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná ve dnech 13. 7. 2019 až 27. 7. 2019 užívala areál dětského letního tábora v obci [část obce] včetně přilehlých pozemků, sportoviště a koupaliště. Došlo k uzavření nájemní smlouvy. Cena za užívání byla dojednána na částku 7 500 Kč za noc, celkem 105 000 Kč. Dále pak bylo sjednáno, že žalovaná uhradí poplatek za odpad ve výši 900 Kč, poplatek za vodné a stočné ve výši 900 Kč a poplatek za přípravu teplé užitkové vody 4 900 Kč, dále pak uhradí skutečně spotřebovanou elektrickou energii. Ta byla spotřebována v částce 5 633,70 Kč. Stejné podmínky užívání areálu byly uplatněny v předchozím roce, tedy v roce 2018. Za užívání areálu byla žalované zaslána dne 11. 11. 2019 faktura na částku 117 333,70 Kč, ta však uhrazena nebyla. Žalovaná odmítla uvedenou částku zaplatit. Zaplaceno nebylo ani po výzvě.

2. Ve věci byl dne 17. 6. 2022 vydán platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná odpor. Uvedla, že nárok neuznává, neboť nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva v jakékoliv formě. Mezi žalobcem a žalovanou nebyla uzavřena písemná smlouva, která by žalobce opravňovala k vymáhání požadované částky. Je pravda, že žalovaná užívala areál tábora v roce 2018, pro tento pobyt byla uzavřena písemná nájemní smlouva včetně ujednání o ceně, o hrazených službách. Nicméně již v té době vznikly mezi účastníky jisté spory. Žalovaná měla skutečně zájem letní dětský tábor pořádat i v roce 2019 v areálu žalobce, ovšem za předpokladu, že budou splněny veškeré hygienické podmínky včetně dostatku vody. Žalobce slíbil, že nápravu sjedná, ačkoliv byl ale vyzýván k uzavření nájemní smlouvy, kde si žalovaná měla v úmyslu vymínit právě další povinnosti žalobce, k uzavření nájemní smlouvy nedošlo. Žalovaná dále namítá, že areál užívala pouze do 26. 7. 2019, u tohoto odjezdu asistovala i Policie České republiky. Podmínky v areálu neodpovídaly provozování dětského tábora, už po příjezdu vedoucích zde byl nepořádek, po celou dobu tábora netekla voda, případně tekla pouze sporadicky. Žalovaná byla nucena zajišťovat si vodu na vlastní náklady, ani přes opakovaná upozornění žalobce závady neodstranil. Žalovaná tedy konstatuje, že pro užívání areálu nebyla uzavřena nájemní smlouva, pokud by tedy byly vymáhány jakékoliv nároky, mohou být vymáhány maximálně z důvodu bezdůvodného obohacení. Nicméně žalované vznikly tak vysoké náklady v souvislosti s nápravami vad areálu, že žádného bezdůvodného obohacení se jí nedostalo.

3. Podáním ze dne 1. 8. 2022 žalobce zopakoval, že sice nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva, nicméně byly dojednány podmínky takové, že budou identické jako v roce 2018. Byla to naopak žalovaná, kdo následně nechtěla nájemní smlouvu podepsat, byť ta byla připravena. Žalobce upozornil na to, že i v emailové korespondenci, která následovala např. 22. 12. 2019, že se žalobcem byl sjednán termín akce a žalovaná souhlasila i s tím, že nájemné a další platby nebudou vyšší než v roce 2018. Co se týká opuštění areálu o den dříve, toto nemůže být ze strany žalobce akceptováno jako důvod pro snížení částky, z ničeho nevyplývá, že by areál převzal, či že by tek učinila přivolaná policie. Podání žalované ze dne 4. 8. 2022 v podstatě obsahovalo tytéž informace, které se objevily již v odporu proti platebnímu rozkazu, byli pouze označeni svědci, kteří se mohou vyjádřit k tomu, že v průběhu trvání tábora se objevovaly vady v dodávce vody, děti se nemohly sprchovat, voda nemohla být užívána. Na těchto stanoviscích setrvali účastníci po celou dobu jednání.

4. Při jednání soudu dne 6. 9. 2022 strany konstatovaly, že tábor byl užíván od 13. 7. 2019 až do 26. 7. 2019, kdy tento datum označila žalovaná za datum ukončení tábora, žalobce setrval na stanovisku, že žalovaná je povinna uhradit i úhradu za 27. 7. 2019, neboť právě na toto období byla uzavřena nájemní smlouva. Strany také učinily nesporným, že bylo mezi nimi jednoznačně ujednáno, v jakém termínu se tábor v roce 2019 uskuteční, za jakou cenu se tábor uskuteční s tím, že to byla cena odpovídající roku 2018. Při dalším jednání žalovaná také uvedla, že nemá námitky proti vyúčtované ceně elektrické energie, když tato odpovídá tomu, co bylo hrazeno v roce 2018 s menším navýšením, které ale ona přičítá právě ohřívání teplé vody.

5. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že mezi žalovanou jako nájemcem a žalobcem a dalším spoluvlastníkem [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce], jako pronajímateli, byla uzavřena dne 16. 3. 2018 nájemní smlouva pro nájem nebytových prostor a pozemků v obci [obec], k. ú. [část obce], když se jedná o areál letního tábora. Ve smlouvě byly vymezeny pronajaté prostory, budovy, pozemky a chatky, které budou poskytnuty za účelem provozování neziskové činnosti letního tábora. Pro rok 2018 byl sjednán termín od 4. 8. 2018 do 18. 8. 2018 se stanoveným časovým harmonogramem převzetí tábora a následný odjezd. Nájemné bylo sjednáno ve výši 105 000 Kč, mělo být uhrazeno před převzetím táborové základny. Dále bylo sjednáno, že zaplacena bude také částka 900 Kč za likvidaci odpadu, 900 Kč za likvidaci odpadních vod, elektrická energie měla být vyúčtována po skončení tábora podle skutečné spotřeby. Byť se tato nájemní smlouva týká jiného období, s ohledem na nesporná tvrzení účastníků lze mít za prokázané, že stejné částky měly být hrazeny i za rok 2019. Žalobce dále předložil fakturu [číslo] [rok] za pronájem areálu a služby a elektřinu v době letního dětského tábora [jméno] [příjmení] za období od 13. 7. 2019 do 27. 7. 2019, kdy celková částka činí 117 333,70 Kč se lhůtou splatnosti 30. 11. 2019. Doručení této faktury žalované nebylo mezi účastníky sporné. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z emailové korespondence, která byla do spisu založena, kdy nejprve bylo korespondencí již z konce roku 2017 a počátku roku 2018 prokazováno, že žalovaná poptala možnost ubytování v uvedeném areálu, byly jí zaslány základní informace týkající se volných termínů maximální kapacity osob a ceník. Co se týká roku 2019, emailová komunikace z jara 2019 svědčila o tom, že mezi stranami probíhala jednání o uzavření nájemní smlouvy ovšem bez výsledku, dále byla předložena emailová zpráva ze dne 14. 11. 2019, kdy zástupkyně žalované konstatuje, že považuje za nesporné, že žalovaná zorganizovala v termínu do 14. do 26. 7. 2019 v rekreačním areálu zotavovací akci pro děti s tím, že by ráda zahájila jednání o úhradě náhrady za užívání objektu. Dopisem ze dne 25. 6. 2020 vyzval právní zástupce žalobce žalovanou k zaplacení faktury s upozorněním na možné následky jejího nezaplacení a soudní vymáhání.

6. K otázce kvality užívání tábora byla provedena k důkazu SMS korespondence, která probíhala mezi žalobcem a zástupkyní žalované, ze které bylo seznatelné, že účastníci komunikovali ohledně vody, zástupkyně žalované upozornila, že děti nemají možnost se sprchovat. Nevyhovující je i provoz záchodů. Dále byl žalobce upozorněn na to, že tábor bude vyklizen už 26. 7. 2019, kdy odjezd se předpokládá asi v 17:15 hodin. Dne 28. 7. 2019 žalovaná konstatuje, že chce zaslat návrh nájemní smlouvy, aby podle ní mohli vyřešit finanční závazky za pronájem.

7. Pokud byla vyslechnuta předsedkyně žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], ta potvrdila, že tábor byl užíván již v roce 2018, kde se objevily první problémy s dodávkou vody. Ona se ihned po skončení tábora domluvila se žalobcem, že by tábor rádi užívali i v roce 2019, zamluvila si termín, žádala však o úpravu nájemní smlouvy tak, aby tam byly zohledněny i zjištěné problémy s vodou a nastaveny případné sankce. K uzavření nájemní smlouvy však nedošlo, neboť žalobce se podle názoru žalované uzavření nájemní smlouvy vyhýbal. Po příjezdu do tábora dne 13. 7. 2019 žalovaná zjistila, že tábor je v nepořádku, museli ho spolu s vedoucími uklidit, aby pak mohly následující den přijet děti. Voda tekla jen minimálně, když se to snažili řešit se žalobcem, ten v podstatě nereagoval. Oni tedy vodu nakupovali, dováželi PET lahve, dokonce zajistili i dodávku z vodárny, aby byla voda doplněna. [jméno] se objevil problém s tím, že žalobce měl u [anonymizováno] nějaké finanční nedoplatky. Řešili také problémy s hygienou, kdy musely děti dovážet do jiných areálů, aby se vykoupaly. Vznikly jim tím vysoké náklady. Když se pak na to téma snažila komunikovat se žalobcem, a to i po skončení tábora, byl ochoten pouze akceptovat snížení faktury o jeden den pobytu, tedy o částku 7 500 Kč. Zástupkyně žalované uvedla, že nevytýkala žalobci vady, které podle jejího názoru areál měl, podle ní to nemělo význam. O tom, že v areálu netekla voda, mělo svědčit i video, které dokumentovalo, že ani po otočení vodovodních kohoutků se voda neobjevuje. Video bylo také provedeno k důkazu s ohledem na tvrzení žalované o tom, že žalobce odmítal dne 26. 7. 2019 tábor převzít. K otázce provozování tábora se vyjádřil také svědek [celé jméno svědka], který se tábora zúčastnil jako vedoucí jednoho z oddílů. Na tábor přijel, protože ho oslovila právě zástupkyně žalované, věděl, kde se tábor bude konat a že bude trvat 14 dní. Co se týká nedostatků, podle jeho názoru nebyl tábor při příjezdu dostatečně uklizen, také žalobce se nechoval tak, jak by se chovat měl, např. nahlížel na dívčí záchody. On vnímal problémy s vodou, podle jeho názoru se tábor zkrátil o polovinu. Potvrdil také, že žalobce nechtěl tábor převzít. Oni potom volali policii. Svědkyně [celé jméno svědkyně], která na táboře fungovala jako kuchařka, také potvrdila, že se tábora zúčastnila, věděla v jakém termínu a za jakých podmínek má tábor probíhat. Ona také vnímala zásadní problémy s vodou, voda buď netekla, nebo tekla málo. Museli vodu dovážet. Jako další svědek byl vyslechnut místostarosta [územní celek], který pouze potvrdil, že byl vyslán do areálu s tím, že jsou tam nějaké problémy s předáním, o tom ho informoval starosta, který byl v té době na dovolené. On s věcí nemohl nic dělat, nebyl jakýmkoliv způsobem oprávněn k převzetí areálu, vybavuje si, že na místě byla policie. Nic bližšího o provozu areálu neví.

8. Pokud se k věci vyjádřil žalobce, konstatoval, že skutečně tábor byl dojednán pro období od 13. 7. 2019 do 27. 7. 2019. On se snažil uzavřít nájemní smlouvu, nakonec podle jeho názoru z viny žalované k tomu nedošlo. Poté, když se snažil uplatit fakturu a zjistil, že ze strany žalované je naprostá neochota cokoliv hradit, ani on se už nesnažil žádný dokument podepsat, navíc vycházel z toho, že nájemní smlouva je zcela legitimně nahrazena vystavenou fakturou, ze které je seznatelná cena, která za tábor měla být uhrazena. Ohradil se proti tvrzení o tom, že nebyly splněny podmínky pro provoz tábora, pro nedostatek vody, odkázal na vyhlášku č. 106/2001 Sb., která podmínky pro pořádání pobytů dětských skupin upravuje. Tato byla bez dalšího dodržena. Nesouhlasí tedy s tím, že by neměl mít nárok na zaplacení nájemného, protože tábor byl realizován, náklady, které on uplatnil, byly vynaloženy. Jako svědek byl vyslechnut bratr žalobce, který byl v době pořádání tábora také hostem areálu. Ten konstatoval, že mu jeho bratr (žalobce) v době, kdy on byl v areálu, předložil text nájemní smlouvy, kterou měl připravenu pro žalovanou s tím, že ten text měl zhruba odpovídat nájemní smlouvě z roku 2019. Zástupkyně žalované se měla dostavit k podpisu smlouvy, k tomu však nedošlo. On osobně žádné problémy v areálu tábora, resp. celého zařízení, k němuž tábor patřil, nezaregistroval.

9. Soud neprováděl důkazy dalšími svědeckými výpověďmi, ty byly zamítnuty pro nadbytečnost. Stejně tak pro nadbytečnost bylo zamítnuto provedení důkazů listinami, kterými žalovaná dokládala náklady, které jí v souvislosti s nedostatkem vody na táboře vznikly, neboť soud pro účely rozhodnutí ve věci tyto důkazy nepotřeboval. Nebyla provedena ani žalovanou předložená prohlášení účastníků tábora či svědků, kteří se měli písemně vyjádřit k tomu, jak na ně tábor působil. Soud konstatuje, že s ohledem na výsledné právní posouzení tyto důkazy byly bez jakékoliv právní relevance.

10. Podle ustanovení § 1721 občanského zákoníku ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku, dlužník má povinnost toto právo s plněním dluhu uspokojit.

11. Podle § 1723 občanského zákoníku vzniká závazek ze smlouvy, z protiprávního činu nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.

12. Podle § 1725 občanského zákoníku smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah.

13. Po provedeném dokazování nezbylo soudu než uzavřít, že mezi stranami skutečně došlo k uzavření nájemní smlouvy v ústní podobě. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že oba zúčastnění jednoznačně věděli, v jakém termínu, v jakém areálu a za jakých finančních podmínek se tábor uskuteční. Spor také nebyl o tom, že by žalovaná areál dle sjednaného harmonogramu nevyužila. Soud tedy konstatuje, že byly mezi stranami ústně sjednány základní podmínky nájemní smlouvy a fakt, že žalovaná do areálu nastoupila, letní tábor zrealizovala za účasti více než 90 osob, svědčí o tom, že považovala kontrakt za uzavřený. Ostatně i v následné korespondenci je potvrzováno, že akceptuje skutečnost, že areál byl pronajat, a že s tím souvisí finanční závazky. O tom svědčí i předkládaná a k důkazu provedená emailová korespondence, která mezi stranami probíhala jednak před nástupem na tábor, ale i následně po jeho skončení, byť okolnosti ukončení tábora byly ze strany žalované líčeny velmi dramaticky. Soud neměl možnost akceptovat tvrzení o tom, že pokud vůbec k nějakému užívání došlo a byl z něho jakýkoliv profit, může se jednat maximálně o bezdůvodné obohacení. Strategie občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stojí na základním principu, a to takovém, že právní jednání je třeba považovat spíše za platné než neplatné. I otázka vzniku závazku je tímto způsobem také jednoznačně koncipována, kdy ponechává stranám značnou volnost v tom, jakým způsobem bude o závazku jednáno, jakým způsobem bude uzavřen bez povinnosti uzavřít kontrakt v písemné formě. Je na místě vždy vycházet z toho, že závazek vzniká ze smluvního vztahu, pokud není prokázán opak, teprve na druhém místě je možné hovořit o závazcích z bezdůvodného obohacení či z deliktů.

14. Soud tedy konstatuje, že s ohledem na tvrzení samotných účastníků sporu o tom, že přesně věděli podmínky, za kterých se tábor uskuteční v podobě cenových relací termínu tábora i způsobu užívání, jednoznačně vedlo soud k závěru o tom, že mezi stranami byla uzavřena nájemní smlouva. Žalovaná uváděla, že by smlouvu bez vložení dalších povinností pro žalobce neuzavřela. Pokud by však soud měl toto tvrzení akceptovat s výsledkem, že smlouva uzavřena nebyla, muselo by tomu odpovídat i chování žalované, a to v tom směru, že tábor neměl být zrealizován. Pokud žalovaná přivezla do areálu všechny děti včetně vedoucích a minimálně 13 dnů tábor užívala, nelze než konstatovat, že tak činila na základě vlastního vědomí o tom, že užívá areál za částku, která odpovídala částce předchozího roku, tedy konkludentně užívala výhody nájemce z uzavřené nájemní smlouvy. Co se týká výše nájemného, tedy částky, která byla zohledněna ve faktuře, soud neměl pochybnosti o její výši, neboť takto bylo nájemné sjednáno v roce 2018 včetně dalších nákladů spojených se službami, toto žalovaná akceptovala, dokonce uvedla, že bylo jednoznačně uvedeno mezi stranami, že náklady nebudou vyšší než v předchozím roce. Proto soud uzavřel, že výše uplatněná faktura je zcela oprávněná, a to i ve vztahu k elektrické energii, na kterou žalovaná reagovala při posledním ústním jednání. S ohledem na tvrzení žalované o vadách tábora byl soud připraven eventuálně výši nájemného upravit za situace, že by ovšem žalovaná jako nájemce splnila své povinnosti, na které odkazuje občanský zákoník ve vztahu k vadám předmětu nájmu. Bohužel ani tato možnost nemohla být využita, neboť žalovaná potvrdila při jednání soudu, že konkrétně vady předmětu nájmu nevytkla, poprvé se nějaká tvrzení o vadách objevila v relevantní podobě až v roce 2021, tedy po lhůtě šesti měsíců, na kterou občanský zákoník odkazuje. Soud tedy nemohl ani nájemné snížit. S ohledem na právní závěr, že areál byl užíván na základě nájemní smlouvy, bylo žalobě vyhověno. Co se týká sporného dne, ani tvrzení o opuštění tábora o den dříve nebylo relevantní, protože původně sjednaný termín nebyl mezi účastníky změněn.

15. Pro úplnost soud dodává, že nemohl akceptovat ani námitku právního zástupce žalované vznesenou v závěrečném návrhu, tedy tu, že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání návrhu ani k podpisu nájemní smlouvy či uzavření nájemní smlouvy, neboť jak se projevilo, nebyl většinovým spoluvlastníkem předmětného areálu. V tomto směru je třeba odkázat na ustanovení § 1117 občanského zákoníku, podle kterého každý spoluvlastník má právo k celé věci.

16. Podle § 1127 občanského zákoníku jsou z právního jednání týkající se společné věci všichni spoluvlastníci oprávněni a povinnosti společně a nerozdílně. Navíc je třeba konstatovat, že většinový spoluvlastník proti úkonům menšinového spoluvlastníka nebrojil, je tedy jednoznačné, že na všechny právní úkony, které učinil žalobce jako spoluvlastník věci, je třeba nahlížet jako na platná právní jednání.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce měl ve věci plný úspěch, má tedy právo na plnu náhradu nákladů toho řízení, které byly soudem vyčísleny na částku 6 194 Kč. Zde soud uvádí, že zohlednil zaplacený soudní poplatek ve výši 4 694 Kč, dále pak paušální náhrady nezastoupeného účastníka po 300 Kč, kdy zohledňuje sepis žaloby, vyjádření k odporu proti platebnímu rozkazu a účast u dvou jednání soudu. Soud konstatuje, že nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v podobě právního zastoupení, které bylo vyúčtováno dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Soud je si vědom ústavního práva každého občana České republiky na právní zastoupení v případě soudního sporu. Náklady řízení, resp. právo na přiznání nákladů řízení není však určeno ke generování dalšího zisku, jak bylo opakovaně judikováno. V tomto případě právní zástupce žalobce je zároveň většinovým spoluvlastníkem celého areálu (v podílu [číslo]), fakticky tedy vymáhá vlastní nárok, ze kterého právě on bude mít většinový profit. Soud tedy považuje za naprosto nemravné, aby za zastupování a de facto vymáhání vlastního nároku ještě inkasoval náklady jako advokát. Považuje tuto situaci za obdobnou případům, o kterých již bylo opakovaně pojednáváno v judikatuře, kdy právním zástupcem účastníka řízení byl např. člen statutárního orgánu. Pokud je právním zástupcem žalobce druhý spoluvlastník věci, o kterou se v řízení jedná a ze které má být hrazeno nájemné, považuje soud vyúčtované náklady právního zastoupení za naprosto neúčelné a za takové, které slouží právě pouze ke zvýšení zisku z daného sporu. Proto soud aplikoval pouze vyhlášku o odměně nezastoupeného účastníka, o čemž před rozhodnutím ve věci účastníky poučil.

18. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o.s.ř., kdy žalované byla stanovena běžná třídenní lhůta.