25 C 213/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Srpovou ve věci žalobce: Jméno žalobce proti žalovaného: Česká Jméno žalovaného pro žalobě na nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků

I. Nahrazuje se projev vůle žalovaného uzavřít se žalobcem tuto smlouvu o převodu pozemků:, Jméno žalovanéhose sídlem , Adresa žalovaného(dále jen „převodce“)a, Jméno žalobce, , r.č. , RČbytem , Adresa žalobce(dále jen „nabyvatel“)uzavírají podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tutoSmlouvu o převodu pozemků:I., Anonymizováno, – , Jméno žalovaného, jako převodce spravuje mimo jiné nemovitosti (dále jen „pozemky“): parc. č. , adresa parc. č, adresa, ; parc. č, adresa, ; parc. č. , adresa parc. č. , adresa parc. č. , adresaII.Nabyvateli vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě plynoucí z rozhodnutí , datumIII.Na uspokojení nároku nabyvatele dle čl. II. této smlouvy převodce převádí do vlastnictví nabyvatele pozemky uvedené v čl. I. této smlouvy, včetně součástí, a nabyvatel je přijímá do svého výlučného vlastnictví.Převodce: Nabyvatel:_________________________ _______________, Jméno žalovaného, , Jméno žalobceII. Převodem náhradních pozemků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku zaniká restituční nárok žalobce ve výši 215 111 Kč.

III. Řízení se částečně zastavuje, a to ohledně pozemků parc. č. , adresaIII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 343,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 5. 8. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a to pozemku parc. č. , adresa, . Žalobu odůvodnil žalobce tím, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona o půdě, a jako takové mu vznikl nárok na poskytnutí náhrady podle § 11 a § 11a tohoto zákona. Jeho restituční nárok je založen pravomocným rozhodnutím , datum, kterým bylo rozhodnuto, že původně odňatý , adresa, nebyl vydán, a oprávněné osobě má být poskytnuta náhrada podle zákona o půdě. Restituční nárok byl postupně předmětem dědictví po otci a matce žalobce, na jejichž základě žalobci náleží nárok odpovídající ideální 1/6 nevydaného pozemku. Mezi účastníky je dle žalobce sporná výše restitučního nároku. Žalovaný ocenil původní pozemek jako zemědělský na částku 22 537,20 Kč a restituční nárok žalobce tak stanovil ve výši 3 756,20 Kč. Žalobce toto ocenění považuje za nesprávné a v hrubém nepoměru ke skutečné povaze pozemku v době jeho přechodu na stát. Tvrdí, že pozemek byl již ke dni , datum, určen k výstavbě, a to podle regulačního a zastavovacího plánu schváleného v roce , Anonymizováno, , přičemž byl převeden na stát kupní smlouvou výslovně za účelem výstavby a následně fakticky zastavěn. Z těchto důvodů měl být dle žalobce oceněn jako pozemek stavební, nikoli zemědělský. Žalobce odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž má cena náhrady odpovídat charakteru pozemku ke dni jeho přechodu na stát, a zdůraznil, že i formálně zemědělské pozemky je třeba ocenit jako stavební, bylyli určeny k zastavění či fakticky zastavěny. Na podporu svých tvrzení předložil znalecký posudek , jméno FO, podle něhož činí hodnota celého pozemku 1 341 500 Kč, a jeho restituční nárok tedy 223 583 Kč. Žalovaný však dle žalobce opakovaně odmítl provést přecenění nároku. Žalobce dále tvrdí, že žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) postupoval při vypořádání restitučního nároku liknavě a svévolně, neboť ani po více než třiceti letech od jeho uplatnění nebyl nárok řádně a plně uspokojen. Tento dlouhodobý stav žalobce považuje sám o sobě za důkaz liknavosti, přičemž poukazuje i na vlastní sdělení žalovaného o průměrné délce vypořádání restitučních nároků kolem deseti let. Žalobce tvrdí, že stát je v prodlení jako dlužník veřejnoprávní povinnosti a že takové prodlení zakládá jeho právo domáhat se uspokojení nároku soudní cestou. Za další projev liknavosti a svévole žalobce považuje setrvání žalovaného na nesprávném ocenění restitučního nároku, které mu fakticky znemožňuje uspokojit nárok prostřednictvím veřejných nabídek. V tomto ohledu žalobce tvrdí, že po něm nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, neboť nesprávně stanovená výše nároku a nedostatečná kvalita a kvantita nabízených pozemků činí tento postup neúčinným. Žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž za těchto okolností lze připustit uspokojení nároku mimo režim veřejné nabídky. Žalobce dále namítá, že veřejné nabídky žalovaného dlouhodobě postrádají dostatečné kvalitativní i kvantitativní parametry, jsou vyhlašovány sporadicky a neumožňují reálné uspokojení značného počtu dosud nevyřízených restitučních nároků. Současně žalovanému vytkl upřednostňování úplatných převodů státní půdy před bezúplatnými převody ve prospěch oprávněných osob a poukázal na případy, kdy byly uspokojovány jiné, nepřednostní nároky. Žalobce byl při uspokojování svého nároku aktivní, když opakovaně jednal s žalovaným, domáhal se přecenění nároku, vyhledával archivní podklady, zajistil znalecký posudek a pokoušel se účastnit i veřejných nabídek. Přesto se svého zákonného nároku nedomohl, a to výlučně v důsledku nečinnosti a nesprávného postupu žalovaného. U požadovaných náhradních pozemků žalobce nezjistil existenci práv třetích osob bránících převodu, navrhl však jejich přezkoumání soudem a projevil připravenost zajistit jejich ocenění nezávislým znalcem. Z výše uvedených důvodů se žalobce domáhá převodu náhradních pozemků k uspokojení jeho restitučního nároku.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Zásadní otázkou projednávané věci je dle žalovaného posouzení, zda a v jakém rozsahu je žalobce nositelem nároku na převod náhradních pozemků za pozemek nevydaný. Souhlasil s tím, že žalobce byl oprávněnou osobou s restitučním nárokem založeným rozhodnutím , adresa, , které nabylo právní moci dne , datum, . Tímto rozhodnutím byl stanoven celkový restituční nárok ve výši 22 537,20 Kč, přičemž na žalobce připadal podíl odpovídající jedné šestině ve výši 3 756,20 Kč za odňatý pozemek v k. ú. , adresa, . Tento restituční nárok žalobce byl evidován a byl již vypořádán v plné výši vyplacením uvedené částky. Žalovaný dále uvedl, že u všech žalobcem požadovaných pozemků provedl prověření převoditelnosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a to včetně oslovení dotčených správních orgánů. Výsledkem prověření je, že část požadovaných pozemků není vyloučena z převodu, zatímco u jiných byly zjištěny zákonné překážky převodu, zejména z důvodu veřejného zájmu obce, probíhajících nebo plánovaných pozemkových úprav, existence přednostních práv či žádostí třetích osob, případně neukončených církevních restitucí. Současně žalovaný předložil ocenění jednotlivých pozemků a odkázal na znalecké posudky a přehledné tabulky prověření převoditelnosti. Po právní stránce žalovaný odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle níž se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků žalobou pouze tehdy, pokud prokáže liknavý, svévolný nebo diskriminující postup státu. Současně musí jít o vhodné náhradní pozemky, jejichž převodu nebrání zákonné překážky podle zákona o půdě ani podle zákona č. 503/2012 Sb., ani jiná práva třetích osob či veřejný zájem. Žalovaný poukázal na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je třeba při posuzování vhodnosti náhradních pozemků hodnotit individuální skutkové okolnosti každého případu a v případě existence překážek zvažovat uspokojení nároku převodem jiných pozemků. V této souvislosti zdůraznil, že je oprávněn poskytovat náhradní plnění pouze způsobem a za podmínek stanovených zákonem a je povinen současně chránit majetkové zájmy státu. Náhradní pozemky převádí jednotným a rovnými způsobem na základě veřejné nabídky podle § 11a odst. 1 zákona o půdě a nemá povinnost připravovat individuální nabídky jednotlivým oprávněným osobám. Žalovaný namítl, že žalobce netvrdí ani neprokazuje skutečnosti svědčící o liknavém či diskriminačním postupu státu vůči jeho osobě, a má proto za to, že žaloba není důvodná.

3. V následných podáních žalobce zejména reagoval na námitky žalovaného a dále konkretizoval své stanovisko k liknavosti a svévoli postupu žalované, k otázce částečného vypořádání restitučního nároku a k převoditelnosti a ocenění požadovaných náhradních pozemků. Žalobce zdůraznil, že předloženými důkazy prokázal splnění podmínek pro uplatnění nároku na převod konkrétních náhradních pozemků. Liknavost a svévoli žalovaného spatřuje jak v dlouhodobém neuspokojení restitučního nároku, tak v nesprávném ocenění odňatého a nevydaného pozemku, které ztížilo či znemožnilo uspokojení nároku zákonem předpokládaným způsobem prostřednictvím veřejných nabídek. Za této situace žalobce tvrdí, že po něm nelze spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách náhradních pozemků. K námitce žalovaného o zániku restitučního nároku žalobce uvedl, že částečné plnění ve výši 3 756,20 Kč nemohlo vést k jeho zániku. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž právo na restituční náhradu plyne přímo ze zákona, nesprávné administrativní ocenění ze strany , právnická osoba, nemá konstitutivní účinky a poskytnutí finanční náhrady jen v částečné výši nezakládá zánik ani promlčení zbytku nároku, nebylali projevena vůle se jej vzdát. Neuspokojenou část restitučního nároku žalobce vymezil částkou 219 826,80 Kč. Dále žalobce rozvedl, že překážky převoditelnosti náhradních pozemků je nutno vykládat restriktivně ve světle účelu restitucí. U většiny žalobou označených pozemků považuje převoditelnost za nespornou. U pozemků, kde žalovaný namítl překážky, žalobce uvedl, že pouhé starší žádosti třetích osob o zařazení pozemků do veřejné nabídky nepředstavují zákonnou překážku převodu, u pozemku parc. č. , adresa, , zatíženého probíhajícím církevním restitučním řízením, vyjádřil připravenost přizpůsobit další procesní postup jeho výsledku. Žalobce dále učinil nesporným ocenění náhradních pozemků stanovené znaleckými posudky předloženými žalovanou, aby bylo řízení hospodárné a rychlé. Současně žalobce opravil zjevnou chybu v označení jednoho z požadovaných pozemků, když upřesnil, že se domáhá převodu pozemku parc. č, adresa, , nikoli parc. č. , Anonymizováno, v témže katastrálním území, přičemž tuto opravu nepovažuje za změnu žaloby ani uplatnění nového nároku.

4. Účastníci řízení při jednání dne , datum, učinili nesporným, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě, a že jeho restituční nárok byl ze strany žalovaného dosud finančně vypořádán částkou 3 756,20 Kč. Za nespornou byla rovněž považována výše ocenění žalobou označených náhradních pozemků, avšak otázka převoditelnosti některých požadovaných pozemků zůstala mezi účastníky spornou. Nadále byl mezi účastníky spor také o výši restitučního nároku, resp. o to, zda byl tento nárok již plně uspokojen. Žalovaný tvrdil, že restituční nárok žalobce byl v době výzvy k jeho vypořádání uspokojen v rozsahu odpovídajícím částce stanovené ve správním rozhodnutí, přičemž při ocenění vycházel z tehdy platné judikatury a z charakteru pozemku v době jeho přechodu na stát. Poukázal na kupní smlouvu ze dne , datum, uzavřenou mezi právními předchůdci žalobce a podnikem Průmstav, přičemž zdůraznil, že k datu převodu byla v účinnosti vyhláška č. 144/1959 Sb., podle níž bylo možné dovodit stavební charakter pozemku pouze při existenci konkrétního územního rozhodnutí k zastavění, které však nebylo v řízení předloženo. Z tohoto důvodu žalovaný setrval na závěru, že pozemek měl v době odnětí charakter zemědělský a byl správně oceněn podle předpisů účinných v rozhodné době, jak to předpokládá zákon o půdě. Žalovaný dále zpochybnil správnost znaleckého posudku předloženého žalobcem. Uvedl, že znalkyně podle jejího názoru nedostatečně odůvodnila závěr o stavebním charakteru pozemku a nezdůvodnila, proč při ocenění neaplikovala srážky stanovené oceňovacími předpisy, zejména vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Žalovaný poukázal zejména na fotografické podklady, z nichž podle jejího názoru vyplývá, že se jednalo o zemědělskou půdu, přičemž bez relevantních dokladů o stavebním určení pozemku nelze závěry znaleckého posudku považovat za přesvědčivé. Ve vztahu k náhradním pozemkům žalovaný odkázal na svá předchozí písemná vyjádření a doplnil, že s ohledem na novelu zákona č. 503/2012 Sb., účinnou od , datum, , bude nutné u požadovaných pozemků nově ověřit i další zákonné překážky převoditelnosti, aniž by však v této fázi předpokládal, že by u projednávaných pozemků takové překážky skutečně existovaly.

5. Zástupce žalobce dále doplnil, že prodleva v aktivním přístupu žalobce po přijetí částečné finanční náhrady v roce , Anonymizováno, byla způsobena tím, že žalobce je laik, jemuž nebyla ze strany žalovaného poskytnuta součinnost, a zajištění historických podkladů k přecenění restitučního nároku bylo časově i odborně náročné. Namítal, že povinnost zjistit správnou výši restitučního nároku leží primárně na státu a že požadavek na přecenění nepodléhá promlčení. Skutečnost, že žaloba směřuje k vydání náhradních pozemků v hodnotě převyšující žalobcem tvrzenou výši restitučního nároku, zástupce žalobce odůvodnil tím, že žaloba na nahrazení projevu vůle je podle judikatury přípustným a efektivním procesním prostředkem, v jehož rámci může soud posoudit výši restitučního nároku jako předběžnou otázku a stanovit způsob jeho vypořádání, cílem žalobce je dosáhnout konečného vypořádání dlouhodobě nevyřešeného restitučního vztahu, přičemž počítá s tím, že žalobní návrh bude muset omezit.

6. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutkový stav. K přechodu odňatého pozemku na stát soud zjistil, že kupní smlouvou z , datum, , manželé , adresa, jako prodávající převedli na Průmstav, národní podnik, jako kupujícího, geometrickým plánem zakreslenou část pozemku č, adresa, . Kupní cena v celkové výši 2 140 Kč byla stanovena odborem pro výstavbu rady MNV v , adresa, částkou 0,40 Kč za 1 m2. , datum, (v právní moci dnem , adresa, (id. 1/3), paní , jméno FO, (id. 1/3), pan , jméno FO, (id. 1/6), pan , jméno FO, (id. 1/6), nejsou vlastníky nemovitosti – dle PK části parcely , Anonymizováno, – role o výměře 5366 m2 (nyní dle KN parc. č. , Anonymizováno, dosud vedené u , právnická osoba, , adresa, – město na LV č. , adresa, . Z usnesení , adresa, , soud zjistil, že v řízení o pozůstalosti po zůstavitelce , jméno FO, byla schválena dohoda dědiců o rozdělení nově najevo vyšlého majetku, dle které pozůstalá dcera , jméno FO, a pozůstalý syn , Jméno žalobce, (žalobce) nabývají nově najevo vyšlý majetek rovným dílem, tj. každý ½ pohledávky za , právnická osoba, důvodu nároku na náhradu za nevydané pozemky ke dni úmrtí zůstavitelky ve výši 7 512,40 Kč.

7. Z výpisů k LV č. , právnická osoba, vyplývá, že stát je vlastníkem žalobcem označených náhradních pozemků, jejichž převodem se domáhá vypořádání jeho restitučního nároku, přičemž správu nemovitostí vykonává žalovaný.

8. Z žádosti žalobce o řádné ocenění restitučního nároku z , datum, bylo zjištěno, že žalobce požádal žalovaného, aby byl jeho restituční nárok nově a správně oceněn podle skutečného charakteru pozemků ke dni jejich přechodu na stát, nikoli podle jejich formální evidence jako pozemků zemědělských. Uvedl, že pozemky byly v rozhodné době určeny k zastavění podle dobové regulační dokumentace a účelu jejich odnětí, a proto mají být oceněny jako stavební. Správné zaevidování jeho restitučního nároku žalobce považoval za nezbytný předpoklad pro úspěch ve veřejných nabídkách, tedy pro řádné a úplné uspokojení tohoto nároku převodem náhradních pozemků. O přecenění výše nároku žalobce znovu žádal také v předžalobní výzvě z , datum, .

9. Ze stanoviska žalovaného k předžalobní výzvě z , datum, bylo zjištěno, že znalecký posudek předložený žalobcem nemůže akceptovat, neboť v době přechodu pozemku na stát v roce , Anonymizováno, nebyla doložena existence územního rozhodnutí k zastavění a regulační plán z roku , Anonymizováno, již podle jejího názoru nebyl použitelný. Žalovaný má za to, že nevydaný pozemek byl tedy správně oceněn jako zemědělský a že poskytnutím peněžité náhrady dne , datum, byl restituční nárok oprávněné osoby plně uspokojen a závazek zanikl splněním. Další požadavek na navýšení náhrady proto žalovaná považuje za nepřípustný a promlčený.

10. Žalobce dále předložil žádosti ze dne , datum, , kterými žádal žalovaného o převod zemědělských pozemků uvedených ve veřejných nabídkách. Přípisem z , datum, žalovaný sdělil, že na základě žádosti z , datum, požádal pracoviště , adresa, o potvrzení a blokaci restitučních nároků žalobce, které však nebyly potvrzeny, proto považuje žádost za neplatnou. Dále dopisem ze dne , datum, , Jméno žalovaného, sdělil, že žádost žalobce jako oprávněné osoby o převod pozemku parc. č. , adresa, podle § 11a zákona o půdě nebylo možné vyhovět, neboť nebyla potvrzena blokace restitučního nároku v požadované výši. Evidovaná výše restitučního nároku oprávněné osoby podle rozhodnutí č. j. , Anonymizováno, byla nižší než hodnota požadovaného pozemku. Z tohoto důvodu nemohl být převod pozemku v rámci veřejné nabídky realizován. Také dopisem z , datum, (zřejmě ale z , datum, ) žalovaný sdělil žalobci, že jeho žádost o převod pozemku p.č. , adresa, je neplatná, že již nedisponuje dostatečnou výší nároků.

11. Ze sdělení žalovaného z 20. 12. 2018, výzvy žalobce k poskytnutí peněžité náhrady z , datum, , kopie zásilky podané , datum, , z dopisu žalovaného ze dne , datum, a z výpisu z účtu č. , č. účtu, bylo zjištěno, že žalovaný registroval žalobce jako oprávněnou osobu s nevypořádaným restitučním nárokem ve výši 3 756,20 Kč, za nevydané pozemky náleží žalobci náhradní pozemky, případně peněžitá náhrada, o kterou může požádat na základě přiložené výzvy. Žalovaný na základě výzvy vyplatil žalobci dne , datum, peněžitou náhradu 3 756,20 Kč, což účastníci učinili nesporným. Také z přehledu nároků a plnění nároků oprávněné osoby z , datum, plyne, že žalovaný vydal žalobci peněžitou náhradu ve výši 3 756,20 Kč a vykazuje již nulový zůstatek nároku.

12. Žalobce předložil soudu také sdělení odboru řízení restitucí ze dne , datum, , podle kterého žalovaný eviduje žádosti oprávněných osob o přecenění restitučního nároku od roku , Anonymizováno, a bylo jich podáno celkem , hodnota, . Průměrná délka období od uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou podle zákona o půdě do jeho úplného vypořádání činí 120,14 měsíců, tedy 10,01 let. Z Věstníku , právnická osoba, , částka 3, str. 209-219 bylo dále zjištěno, že NKÚ prověřoval postup žalovaného při vypořádání restitučních nároků oprávněných osob, přičemž byla zjištěna závažná pochybení , právnická osoba, ČR při správě státní půdy, zejména nedostatečnou evidenci nemovitostí, jejich nesprávné pronajímání a užívání bezúplatně, čímž byl snižován výnos státního majetku. NKÚ dále zjistil, že restituční proces nebyl ani po více než dvanácti letech dokončen, přičemž , právnická osoba, ČR postupoval v rozporu se zákonem, když převáděl či prodával státní půdu osobám bez postavení oprávněných osob, a to i v územích s dosud neuspokojenými restitučními nároky. Kontrola rovněž uzavřela, že , právnická osoba, ČR systematicky upřednostňoval prodej státní půdy před vypořádáním restitučních nároků, čímž oslabil postavení oprávněných osob a nakládal se státním majetkem v rozporu s účelem restitučních předpisů. Další skutečnosti vztahující se přímo k tomuto řízení však z této listiny soud nezjistil.

13. Ze znaleckého posudku č. 593/7/2023 vypracovaného , jméno FO, bylo zjištěno, že cena pozemku vedeného v pozemkových knihách jako parc. č. , adresa, je celkem 1 341 500 Kč, a hodnota podílu žalobce na odňatém a nevydaném pozemku je 223 583 Kč. Znalkyně ocenila nevydaný pozemek podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. jako stavební pozemek, a to jednotkovou cenou 250 Kčs/m², neboť pozemek byl v době přechodu na stát (rok , Anonymizováno, ) určen k výstavbě. Tento závěr založila zejména na návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu schváleného Ministerstvem veřejných prací dne , datum, , podle něhož se pozemek nacházel ve funkčních plochách „, právnická osoba, v zahradách“ a částečně „Komunikace“. Znalkyně dále posuzovala možnost aplikace srážek dle přílohy č. , hodnota, oceňovací vyhlášky, avšak žádnou z nich neshledala důvodnou, neboť z tehdy dostupných podkladů (regulačního plánu a ortofotomap daných území) nevyplývaly okolnosti odůvodňující snížení ceny, přičemž u ocenění ke stavu roku , Anonymizováno, nelze vycházet z pouhých domněnek či spekulací. Určení stavebního charakteru pozemku bylo provedeno podle dobově používaných regulativů funkčního a prostorového uspořádání území hlavního města Prahy a legendy k regulačnímu plánu.

14. Při výslechu znalkyně , jméno FO, setrvala na všech závěrech znaleckého posudku s tím, že ocenění nevydaného pozemku , adresa, provedla podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž bylo rozhodující posoudit skutečný charakter pozemku ke dni jeho přechodu na stát v dubnu , Anonymizováno, . Na základě tehdy fakticky používané územně plánovací dokumentace, návrhu přehledného regulačního a zastavovacího plánu pro obec , adresa, s přilehlou částí území , adresa, , dospěla k závěru, že pozemek byl v rozhodné době určen k výstavbě (rodinné domky v zahradách a komunikace), a proto jej ocenila jako stavební pozemek podle § 14 odst. 1 uvedeného oceňovacího předpisu jednotkovou cenou 250 Kčs/m². Znalkyně dále uvedla, že posuzovala možnost aplikace srážek dle přílohy č. , hodnota, oceňovací vyhlášky, avšak neshledala u pozemku žádnou z okolností odůvodňujících jejich použití. Svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnila a také doložila historickými ortofotosnímky (z r. , Anonymizováno, ) a dalšími podklady, z nichž vyplývá, že pozemek byl již v 50. letech součástí souvisle zastavěného území hlavního města Prahy, měl zpevněný přístup, možnost napojení na technickou infrastrukturu a dostupnost veřejné dopravy, nebyly dány ani jiné negativní či omezující faktory uvedené v oceňovacím předpisu. K námitce žalovaného výslovně uvedla, že nedohledala existenci žádné jiné územně plánovací dokumentace platné v období mezi roky , Anonymizováno, , přičemž odkázala na vyjádření Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, podle něhož byl dalším následným dokumentem až směrný územní plán z roku , Anonymizováno, .

15. Po provedení tohoto důkazu žalovaný uvedl, že souhlasí se stanoviskem znalkyně, která již dostatečně odůvodnila také nepoužití srážek dle přílohy č. , hodnota, oceňovací vyhlášky. Žalovaný také učinil nesporným, že Návrh přehledu regulačního a zastavovacího plánu , Anonymizováno, byl schválen Ministerstvem veřejných prací. Schválení tohoto plánu Státní regulační komisí pro Prahu a okolí dne , datum, a jeho potvrzení Ministerstvem veřejných prací dne , datum, bylo doloženo také výpisem z digitálního archivu Institutu plánování a rozvoje hl. města Prahy.

16. Soud dále provedl dokazování listinami předloženými k prokázání převoditelnosti náhradních pozemků, zejména přehledy o prověření převoditelnosti požadovaných náhradních pozemků, sdělení , právnická osoba, k převoditelnosti pozemku a mapu pozemku parc. č. , adresa, , přehledem historického majetku oprávněné osoby , adresa, , sdělením Krajského pozemkového úřadu k návrhu na rozhodnutí o vydání zemědělských nemovitostí dle zákona č. 428/2012 Sb. ze dne 6. 5. 2014, sdělením , právnická osoba, . Zjištění plynoucí z těchto listinných důkazů však soud dále nehodnotil, jelikož žalobce vzal žalobu při jednání dne , datum, zčásti zpět, zejména pokud jde o sporné pozemky, a to s ohledem na výši uplatněného restitučního nároku. Žalovaný s částečným zpětvzetím žaloby souhlasil, proto soud podle ustanovení § 96 odst. 1, 2, 3, 4 o.s.ř. výrokem III. řízení částečně zastavil.

17. Další dokazování soud již neprováděl, neboť prokázaný skutkový stav považoval za dostatečný k rozhodnutí ve věci samé.

18. Podle § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst.

1. Podle odst. 2 zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od , datum, do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty uvedené v § 13, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva; byl-li dědic závětí ustanoven jen k určité části nemovitosti, na kterou se vztahuje povinnost vydání, je oprávněn pouze k této části nemovitosti, c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 13, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti, d) rodiče osoby uvedené v odstavci 1, e) sourozenci osoby uvedené v odstavci 1, a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a jeho manžel. Podle odst. 3 v případech uvedených v § 6 odst. 1 písm. j) jsou oprávněnými osobami osoby tam uvedené; ustanovení odstavce 2 písm. c) až e) platí obdobně. Podle odst. 4 v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9, přechází nárok na dědice.

19. Podle § 6 odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku písm. k) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

20. Podle § 11a zákona o půdě odst. 1 oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby. Podle odst. 2 pozemkový úřad nezahrne do veřejné nabídky pozemek, jehož převodu brání zákonná překážka, nebo pozemek, ke kterému uplatnila třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 14 cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle oceňovací vyhlášky, přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.

21. Podle § 14 odst. 1 věta druhá zákona o půdě oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

22. Podle § 28a zákona o půdě, pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni , datum, , a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

23. Podle § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu odst. 1 podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osobya) zemědělské pozemky6), na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu7) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto,b) zemědělské pozemky nebo jejich části určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infastruktury8) nebo těmito stavbami již zastavěné, s výjimkou zemědělských pozemků1. převáděných na obce nebo kraje podle § 3 odst. 2, § , právnická osoba, § 10 odst. 1 nebo 2,2. převáděných se souhlasem obce nebo kraje na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu podle § 17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,3. převáděných se souhlasem obce nebo kraje směnou za jiné nemovité věci nebo4. určených platnou územně plánovací dokumentací nebo již využitých ke zřízení technické infrastruktury 8); v případě pochybností vydá na základě žádosti , právnická osoba, vyjádření příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností jako úřad územního plánování,c) zemědělské pozemky určené k řešení podle § 2 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav,d) majetek, o jehož převodu na jiné osoby bylo rozhodnuto podle jiného právního předpisu10),e) zemědělské pozemky ve vojenských újezdech11),f) zemědělské pozemky v národních přírodních památkách, národních přírodních rezervacích a na územích národních parků; dále nelze převádět zemědělské pozemky v přírodních rezervacích a v přírodních památkách, s výjimkou zemědělských pozemků, k jejichž zcizení vydalo souhlas Ministerstvo životního prostředí podle jiného právního předpisu12),g) pozemky, u nichž bylo Státním pozemkovým úřadem zahájeno správní řízení podle § 3 odst. 3, do doby vydání pravomocného rozhodnutí,h) pozemky tvořící rezervu státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. b),i) pozemky tvořící rezervu státních pozemků podle § 3 odst. 1 písm. a) nabyté směnou nebo koupí podle § 3 odst. 2 pro potřeby pozemkových úprav, neboj) zemědělské pozemky určené pro dopravní, vodní nebo energetickou infrastrukturu nebo strategické investiční stavby podle příloh č. , hodnota, až 3 k zákonu č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů.

24. Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků ve znění vyhlášky číslo 316/1990 Sb. cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu 15) nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří 16), zahrada 17), nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí 250 Kčs v hlavním městě Praze. Cena se upraví podle přílohy č. , hodnota, .

25. Na základě zjištěných skutečností a s přihlédnutím k výše citovaným ustanovením zákona shledal soud ohledně pozemků uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku žalobu za důvodnou. Žalobce, ač není přímou oprávněnou osobou, má vůči žalovanému restituční nárok v hodnotě, která v součtu dříve činila 1 341 500 Kč a podíl žalobce představoval 223 583 Kč. Předloženými listinami žalobce prokázal, že docházelo k přechodu pohledávek jeho přímých předků na náhradu za nevydané pozemky dle zákona č. 229/1991 Sb., vyplývajících z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, Pozemkového úřadu č. j. , Anonymizováno, , jeho otec v zákonné lhůtě uplatnil svůj restituční nárok, neboť uvedený pozemek byl převeden za účelem výstavby. Restituční nárok otce žalobce byl ministerstvem posouzen jako oprávněný, zároveň bylo konstatováno, že pozemek nelze vydat, a žalobci, jakožto dědici po zesnulé matce byla přiznána náhrada za její podíl na pohledávce za Státním pozemkovým úřadem ČR. Za účelem vypořádání tohoto restitučního nároku , právnická osoba, vyplatil žalobci částku 3 756,20 Kč, což bylo mezi účastníky nesporné. Z listin je pak patrné, že žalovaný nadále vedl nárok žalobce jako vypořádaný. Pokud se žalovaný bránil námitkou, že vyplacením finanční náhrady došlo k zániku restitučního nároku žalobce, soud uvádí, že tato námitka není důvodná. Ústavní soud v nedávné judikatuře (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1186/24) opakovaně zdůraznil, že přijetí finanční náhrady za nevydané pozemky samo o sobě nevylučuje právo oprávněné osoby domáhat se uspokojení restitučního nároku ve zbývajícím rozsahu, nebylli zjištěn jednoznačný a nepochybný projev vůle oprávněné osoby se zbytku tohoto nároku vzdát. Takový projev vůle však nebyl tvrzen ani zjištěn a samotná skutečnost, že byla žalobci vyplacena finanční náhrada 3 756,20 Kč, bez dalšího k závěru o zániku restitučního nároku vést nemůže. Žalobce nadále usiloval o uspokojení jeho restitučního nároku, projevil aktivní přístup tím, že se účastnil veřejných nabídek náhradních pozemků, opakovaně žádal žalovaného o správné ocenění svého restitučního nároku a soustavně obstarával potřebné podklady a důkazy nezbytné k jeho přecenění. Tím žalobce fakticky navázal na kroky svých právních předchůdců a aktivně pokračoval v procesu směřujícím k uspokojení téhož restitučního nároku. Při hodnocení liknavosti žalovaného soud vycházel mj. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3039/20 ze dne 7. 12. 2021, podle něhož nelze aktivitu oprávněné osoby ani jejích právních předchůdců posuzovat izolovaně, ale je třeba ji hodnotit v jejich vzájemné souvislosti a časové kontinuitě. V daném případě právní předchůdci žalobce restituční nárok řádně uplatnili a právo na náhradu za nevydané pozemky jim bylo přiznáno. Tato skutečnost sama o sobě představuje relevantní projev vůle domoci se uspokojení restitučního nároku. Skutečnost, že se právní předchůdci žalobce následně neúčastnili veřejných nabídek náhradních pozemků, nemůže být sama o sobě vykládána jako absence aktivního přístupu, neboť restituční předpisy takovou povinnost nestanoví a nelze z ní dovozovat zánik nároku. Ústavní soud přitom výslovně zdůraznil, že nelze přičítat k tíži oprávněných osob ani jejich právních nástupců, že se jejich aktivita v čase snižovala či dočasně ustala, pokud je zřejmé, že se v minulosti uspokojení svého nároku domáhali. Za této situace nelze hodnotit aktivní přístup žalobce odděleně od dřívějších kroků jeho právních předchůdců a při posouzení všech relevantních okolností v jejich souvislosti tak nelze dovodit, že by nedostatečná aktivita právních předchůdců žalobce, případně jejich neúčast ve veřejných nabídkách, mohla jít k tíži žalobce. Soud má za to, že v projednávané věci byl splněn požadavek aktivního přístupu oprávněné osoby a že v nepřiměřeně dlouhé době vyřizování restitučního nároku (přes 30 let) i v chybném ocenění odňatých pozemků lze shledat svévoli a liknavost žalovaného. V situaci, kdy žalovaný eviduje restituční nárok v nulové výši, svůj postoj nezměnil ani po provedení důkazu znaleckým posudkem a výslechem znalkyně a setrvává na tom, že pozemky odňaté právním předchůdcům žalobce mají byt ohodnoceny jako zemědělské, není možné, aby se žalobce dále účastnil veřejných nabídek vyhlašovaných žalovaným. Je tedy namístě připustit, aby se žalobce domáhal převodu náhradních pozemků žalobou (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 ze dne 17. 6. 2015). Charakter odňatých pozemků posoudil soud jako stavební dle znaleckého posudku č. 593/7/2023 vypracovaného , jméno FO, , dne , datum, a také na základě Návrhu přehledu regulačního a zastavovacího plánu , Anonymizováno, , Anonymizováno, schváleného Ministerstvem veřejných prací, do nějž byly zahrnuty i předmětné pozemky. Pozemky sice v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, byly však určeny (a bezprostředně též využity) k výstavbě, za tím účelem byly také vykoupeny.

26. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobce je držitelem nároku, který má být uspokojen podle zákona o půdě na vydání pozemků náhradních, že je oprávněn domáhat se vydání konkrétních pozemků, tj. mimo veřejné nabídky a oprávněně navrhuje nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků.

27. V řízení bylo dále prokázáno, že vlastníkem požadovaných náhradních pozemků je dle výpisu z katastru nemovitostí Česká republika, kde správu těchto nemovitostí vykonává žalovaný. Pokud se jedná o námitky žalovaného k nepřevoditelnosti náhradních pozemkových parcel, pak žalobce vzal v závěru řízení svoji žalobu ohledně části pozemků včetně pozemků dotčených překážkou převoditelnosti zpět a předmětem řízení zůstaly pozemkové parcely v hodnotě 215 111 Kč, proto soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Rozhodnutím zdejšího soudu o převodu náhradních pozemků nedojde k vyčerpání či přečerpání nároku žalobce.

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Žalobce se v tomto řízení od jeho zahájení až do posledního jednání před soudem domáhal vydání náhradních pozemků, jejichž hodnota v celkové výši 363 759 Kč byla mezi účastníky od počátku nesporná. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že žalobce měl již před zahájením řízení k dispozici znalecký posudek, z něhož bylo zřejmé, že hodnota jeho restitučního nároku činí toliko 223 583 Kč, částkou 3 756,20 Kč byl již jeho nárok částečně vypořádán a že některé žalobcem požadované pozemky nejsou vzhledem k zákonným limitům vhodné k vydání. Přes tuto skutečnost žalobce setrval na svém původním návrhu téměř do konce řízení. Teprve při posledním jednání vzal žalobce žalobu částečně zpět, kdy požadoval pouze převod náhradních pozemků v celkové hodnotě 215 111 Kč. Soud dospěl k závěru, že zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu bylo zaviněno žalobcem ve smyslu § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť žalobce uplatňoval zjevně nadhodnocený nárok, ačkoliv si byl po celou dobu vědom jeho skutečného rozsahu i nemožnosti vydání části požadovaných pozemků. Žalobce tak svým procesním postupem způsobil, že řízení bylo v uvedené části vedeno zbytečně. Ve zbývající části, v níž se domáhal vydání náhradních pozemků v hodnotě 215 111 Kč (tj. 59 % z původně požadovaných), byl žalobce úspěšný. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů tak, že žalobci bylo přiznáno 18 % z celkových nákladů řízení, které představuje odměna advokáta stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 363 759 Kč sestávající z částky 9 780 Kč za každý z 9 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, písemná podání z , datum, a účast na jednání soudu dne , datum, ) včetně 9 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 4 126 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, a zpět náhrada 1 365,70 Kč za 190 ujetých km při ceně paliva 34,70 Kč za litr dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., průměrné spotřebě 4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla, náhrada za cestu dne , datum, ve výši 1 380,10 Kč při ceně motorové nafty 34,10 Kč/l a náhrady za 1 km jízdy 5,90 Kč podle vyhlášky č. 573/2025 Sb. a náhrada za cestu k jednání dne , datum, ve výši 1 364 Kč za 190 km při ceně motorové nafty 34,10 Kč/l a náhrady za 1 km jízdy 5,90 Kč podle stejné vyhlášky, dále náhrada za ztrátu času podle § 13 a. t. v trvání 12x 30 minut v částce 1 800 Kč podle § 14 a. t. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, náleží mu rovněž podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o. s. ř. náhrada této daně ve výši 21 % odpovídající částce 20 579,16 Kč. Při stanovení výše nákladů nebyly zahrnuty náklady na vypracování znaleckého posudku, neboť žalobce je neuplatňoval. Náklady řízení tak činí celkem 118 575,16 Kč, přičemž žalobci náleží 18 % z těchto nákladů, tj. částka 21 343,50 Kč.

29. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalovanému povinnost nahradit náklady řízení k rukám zástupce žalobce. Lhůta ke splnění uložené povinnosti byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.