25 C 400/2025

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Srpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalované: Jméno žalované o zaplacení 25 480 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 1 520 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v rozsahu rozdílu částky požadované žalobkyní, tj. částky 23 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 960 Kč od 4. 3. 2025 do zaplacení na straně jedné a částkou přiznanou výrokem I. tohoto rozsudku na straně druhé, tj. částkou 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 20 000 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever soudní poplatek ve výši 178 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 016,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 25. 11. 2025 k soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 25 480 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, smlouvu o úvěru č. , hodnota, , a to prostřednictvím webové adresy www.zaplo.cz, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslala žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet byl žalované v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované následně zaslala na jí uvedené telefonní číslo , tel. číslo, , kterým žalovaná odsouhlasila uzavření smlouvy. Na základě takto uzavřené smlouvy, včetně dodatků, poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky v souhrnné výši 20 000 Kč, které byly žalované zaslány průběžně v období od , datum, na žalovanou uvedený účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu a smluvní úrok. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , jako postupitelem a žalobkyní jako nabyvatelem. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena. Žalovaná na dluh ničeho neuhradila, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne , datum, .

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala pasivní.

3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Podáním ze dne 13. 2. 2026 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, proto soud výrokem I. tohoto rozsudku řízení ve smyslu § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastavil co do částky 1 520 Kč na jistině představující smluvní pokuty.

5. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná podepsala dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , listinu označenou jako smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované poskytnuta dne , datum, částka ve výši 7 000 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalované č. , č. účtu, . Následně došlo na základě dodatků ke smlouvě k navýšení úvěru, který stejným způsobem čerpala žalovaná ve dnech , datum, (5 000 Kč) a , datum, (8 000 Kč). Celkově tedy žalovaná nečerpala na úvěr částku 20 000 Kč, kterou se ve znění dodatků ke smlouvě zavázala zaplatit nejpozději do , datum, , společně s úrokem ve výši 3 960 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 1107,90 %. Pohledávka za žalovanou byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , kterým byla žalovaná vyzvána k vrácení dlužné částky. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne , datum, . Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná neuhradila ničeho.

6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou, a nebyl tak prokázán ani vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že nebylo ani prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 11 2018, sp. zn. C-679/18).

11. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.

12. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalované zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

13. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávají z jistiny a smluvního úroku ve výši 279,83 % ročně z jistiny, původní RPSN činila 1141,20 %. V případě, že by byla smlouva uzavřena, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů a úrok je sjednáván za účelem generování jejího zisku, nekryje individuálně odůvodněné finančně náročnější či rizikovější obchody, které by byly z pohledu právní úpravy akceptovatelné. Ujednání odpovídající úroku 279,83 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 9 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.

14. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.

15. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 20 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a případnou absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

16. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , datum, , spojená s oznámením o postoupení pohledávky, stanovila žalované třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do tří dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaná je v prodlení až ode dne , datum, , od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.

17. Ve zbývající části, tedy co do částky rozdílu částky požadované žalobkyní, tj. částky 23 960 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 960 Kč od 4. 3. 2025 do zaplacení na straně jedné a částkou přiznanou výrokem I. tohoto rozsudku na straně druhé, tj. částkou 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % z částky 20 000 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.

18. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 178 Kč do celkové částky 1 198 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu , adresa, -sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 016,90 Kč, přičemž tato částka představuje 66,94 % z jejich celkové výše 3 013 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,47 % a úspěchu žalované v rozsahu 16,53 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 198 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 23 960 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

20. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.