25 C 83/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Srpovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalované: Jméno žalované o zaplacení 17 004 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 400 Kč od 12. 08. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu rozdílu částky požadované žalobkyní, tj. částky 12 455 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 12 455 Kč od 07. 11. 2024 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částky 4 549 Kč na straně jedné a částkou přiznanou ve výroku I. na straně druhé, tj. částkou 9 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 400 Kč od 12. 08. 2025 do zaplacení.

III. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever soudní poplatek ve výši 200 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne , datum, k soudu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 004 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne , datum, smlouvu o zápůjčce, a to prostřednictvím webové adresy , Anonymizováno, na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslala žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétní zápůjčky, který žalobkyně akceptovala. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla právní žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 9 400 Kč, které byly žalované zaslány dne , datum, na žalovanou uvedený účet č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu a poplatek ve výši 3 055 Kč, a to nejpozději do , datum, . Žalovaná však na dluh neuhradila ničeho, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne , datum, .

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala pasivní.

3. Zdejší soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, čímž se její souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaná podepsala dne , datum, s žalobkyní listinu označenou jako smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byla žalované poskytnuta dne , datum, částka ve výši 9 400 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala uvedené finanční prostředky žalobkyni vrátit společně s poplatkem ve výši 3 055 Kč, a to nejpozději do , datum, . Z předmětné smlouvy dále plyne, že roční úroková sazba činí 0 % a RPSN 1 689 %. Pro případ prodlení bylo v článku 2.3 smlouvy o zápůjčce ujednáno, že dlužné částky budou přirůstat k jistině a stanou se její součástí, dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a také bylo ujednáno, že žalobkyně může po žalované požadovat účelně vynaložené náklady, které vzniknou s případným prodlením žalované, zejména předáním pohledávky k vymáhání inkasní agentuře, a to za písemnou upomínku 500 Kč, za upomínku zaslanou prostřednictvím emailu 100 Kč, za telefonickou upomínku 50 Kč, za SMS upomínku 30 Kč, za přípravu dohody o splátkovém kalendáři 450 Kč, za předání spisu k internímu vymáhání 500 Kč, za předání inkasní agentuře 750 Kč a za účelné náklady spojené s předáním a vymáháním inkasní agenturou až 1 800 Kč. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce, a to v třídenní lhůtě, přičemž zásilka byla podána k poštovní přepravě dne , datum, . Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná na dluh neuhradila ničeho.

5. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, a nebyl tak prokázán ani vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že nebylo ani prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 02. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 07. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 03. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01. 04. 2018, sp. zn. 1 As 30/2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05. 11 2018, sp. zn. C-679/18).

9. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení.

10. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích z žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů nevyplývá, že by si poskytovatel úvěru vůbec nějaké informace od žalované zjišťoval a tyto prověřoval. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05. 03. 2020, sp. zn. C-679/18).

11. I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měla žalovaná ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávají z jistiny a poplatků ve výši 3 055 Kč. V případě, že by byla smlouva uzavřena, jednalo by se o úroky ve smyslu § 2392 či § 2395 občanského zákoníku, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněná částka, bez ohledu na skutečnost, jak je ve formulářových smlouvách nazván, by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky bývají ve smlouvách o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celá částka oněch poplatků nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody.

12. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok. Podle názoru soud tak v dané věci činí smluvní úrok 395,4 % ročně z jistiny a RPSN pak 2 968,7 %.

13. Ujednání odpovídající úroku 395,4 % ročně je dle názoru soudu ujednáním neplatným dle § 588 občanského zákoníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 občanského zákoníku) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 9 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.

14. Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.

15. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 9 400 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 občanského zákoníku, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

16. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne , datum, stanovila žalované třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne , datum, . Dne , datum, se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalované. Žalovaná byla povinna plnit do tří dnů, tj. do , datum, . Soud má tak za prokázané, že žalovaná je v prodlení až ode dne , datum, , od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.

17. Ve zbývající části, tedy co do rozdílu částky požadované žalobkyní, tj. částky 12 455 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % z částky 12 455 Kč od , datum, do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 000 Kč a částky 4 549 Kč na straně jedné a částkou přiznanou ve výroku I. na straně druhé, tj. částkou 9 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 9 400 Kč od , datum, do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.

18. V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 200 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu Plzeň-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná jen částečně, a to přibližně z poloviny. Při vyčíslení míry úspěchu a neúspěchu soud přihlížel i k požadovanému příslušenství, když je nutno při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen jistiny pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 08. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08).

20. O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.