27 C 10/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Holčákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalované: Jméno žalované o 82 313,64 Kč s příslušenstvím

I. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 46 943 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobkyně je povinna doplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever soudní poplatek ve výši 823 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Žaloba a její doplnění1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 15. 12. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 82 313,64 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že účastnice uzavřely dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem 80 000 Kč. Žalovaná podle žalobkyně v průběhu vztahu vyčerpala celkem 197 363 Kč a uhradila 244 306 Kč. Po zesplatnění ke dni , datum, žalobkyně požadovala zůstatek jistiny 79 746,24 Kč, pojistné 167,40 Kč, náklady na vymáhání 900 Kč a smluvní pokuty 1 500 Kč, dále smluvní úroky a zákonný úrok z prodlení.

2. Dále žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Odkazovala na kartu klienta, výpočet tzv. maximálního limitu splátky, dotazy do registrů SOLUS, NRKI, ISIR a CEE a na interní scoring. Uváděla také, že vycházela z příjmu žalované 35 000 Kč, z příjmu ostatních členů domácnosti 25 000 Kč a z měsíčních výdajů domácnosti 15 000 Kč. Měla za to, že žalovaná byla schopna úvěr splácet i proto, že jej po delší dobu skutečně splácela. Namítla rovněž, že smlouva nebyla uzavřena on-line, nýbrž ručně, a že jí náleží i zákonný úrok z prodlení, protože žalovanou vyzvala k úhradě zesplatněného dluhu dopisem ze dne , datum, a následně předžalobní výzvou ze dne , datum, .II. Vyjádření žalované3. Žalovaná nárok neuznala. Nezpochybnila tvrzení žalobkyně, že jí poskytla celkem částku 197 363 Kč a že ona na úvěr uhradila celkem částku 244 306 Kč, avšak namítla, že smlouva je neplatná. Žalobkyně před jejím uzavřením nepostupovala podle žalované s odbornou péčí při posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně totiž vycházela jen z jejích prohlášení, z údajů o příjmu a z nákladů na bydlení, aniž by si vyžádala podklady k jejím skutečným pravidelným výdajům. Za nedostatečný považovala i to, že žalobkyně část výdajů nahradila statistickým modelem založeným na životním minimu a normativních nákladech na bydlení.

4. Žalovaná dále zpochybnila i samotný způsob uzavření smlouvy. Namítala, že nebylo spolehlivě prokázáno, jaké konkrétní znění smlouvy odsouhlasila. Současně uvedla, že pokud by soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, musí se účastnice vypořádat jen podle zásad vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně jí poskytla celkem částku 197 363 Kč, zatímco žalovaná jí vrátila celkem částku 244 306 Kč. Navrhla proto soudu, aby žalobkyni uložil povinnost vrátit jí přeplatek ve výši 46 943 Kč.III. Posouzení okresním soudem5. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru č. , hodnota, , kartou klienta, úvěrovou zprávou, výzvou ke splacení celého úvěru a podacím archem, předžalobní výzvou a podacím archem. U jednání účastnice učinily nesporným, že žalobkyně žalované poskytla celkem částku 197 363 Kč a že žalovaná jí uhradila celkem 244 306 Kč.

6. Soud nejprve posoudil povahu smlouvy. Dospěl k závěru, že jde o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalobkyně je profesionálním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů. Žalovaná je fyzickou osobou. Ve smlouvě je sice u žalované uveden zdroj příjmu „podnikatel“, tento údaj však sám bez dalšího neprokazuje, že žalovaná uzavírala smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti nebo pro její podnikatelské potřeby. Rozhodující je skutečný účel a okolnosti uzavření smlouvy, nikoli samotné označení zdroje příjmu. Smlouva neobsahuje žádné ujednání o podnikatelském účelu úvěru, i když uvádí identifikační číslo žalované, současně uvádí i její rodné číslo. Smlouva byla uzavírána jako formulářový produkt žalobkyně „Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr“, který sám pracuje s pojmy typickými pro spotřebitelský úvěr, například s RPSN, s celkovou částkou splatnou spotřebitelem, s poučením o finančním arbitrovi a s odkazem na zákon o spotřebitelském úvěru.

7. Ze smlouvy č. , hodnota, soud zjistil, že účastnice ji uzavřely dne , datum, , s úvěrovým rámcem 80 000 Kč, s roční úrokovou sazbou 28,88 % a s měsíční splátkou 2,79 % z úvěrového rámce, tj. 2 232 Kč. Součástí listiny jsou údaje tyto údaje: jako zdroj příjmů je uvedeno podnikatel, jako čistý měsíční příjem žalované je uvedena částka 35 000 Kč, jako příjem ostatních členů domácnosti je uvedena částka 25 000 Kč, jako druh bydlení je uveden údaj vlastní dům/byt, a rodinný stav je vymezen údajem svobodný/svobodná.

8. Z karty klienta k tomuto úvěru soud zjistil, že žalobkyně vycházela při posouzení bonity z týchž údajů, současně v kartě uvedla měsíční výdaje domácnosti 15 000 Kč a dotazy do registrů SOLUS, NRKI, MVCR, JAP_PUJCKA, ISIR, CEE, O2_CBL, O2_NCBL, TMOBILE.

9. Z úvěrové zprávy NRKI soud zjistil, že v době bezprostředně před sjednáním smlouvy ze dne , datum, byla žalovaná evidována jako klient s více úvěrovými produkty a úvěrovou historií u několika finančních institucí. Z této listiny vyplývá, že žalovaná byla zatížena dvěma osobními úvěry, jedním spotřebním úvěrem, dvěma úvěry na stavební spoření a jedním kontokorentním úvěrem. Vedle uvedených závazků byla žalovaná podle této zprávy vedena rovněž s jedním existujícím kartovým úvěrem.

10. Z výzvy ke splacení celého úvěru a z podacího archu soud zjistil, že věřitel žalovanou dne , datum, vyzval ke splacení celého úvěru ve výši 91 020,44 Kč nejpozději ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy a že žalobkyni tuto výzvu odeslal prostřednictvím , právnická osoba, dne , datum, .

11. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, a z podacího archu soud zjistil, že žalovaná byla před podáním žaloby vyzvána k zaplacení částky 95 198 Kč a že jí tato výzva byla odeslána prostřednictvím , právnická osoba, dne , datum, .

12. Pro posouzení úvěrového vztahu založeného smlouvou č. , hodnota, ze dne 21. 2. 2019 je třeba vycházet ze zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Judikatura vrcholných soudů je v otázce povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru dlouhodobě ustálená v tom, že poskytovatel se nemůže spokojit jen s ničím neověřeným tvrzením spotřebitele, případně jen s negativním výsledkem lustrace v registrech. Již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dovodil, že požadavek odborné péče „nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.“ Věřitel proto musí podle Nejvyššího správního soudu „pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními.“ Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, uzavřel, že věřitel nedostojí své povinnosti, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho výdělkových a majetkových poměrech; údaje sdělené spotřebitelem musí být věřitelem ověřeny a veřejně dostupná statistická data mohou plnit pouze podpůrnou funkci. Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i později, mimo jiné rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380, v němž korigoval závěr odvolacího soudu, že by pro řádné posouzení úvěruschopnosti postačovalo vycházet z údajů z registrů a z paušálních částek životního minima bez zohlednění faktických pravidelných výdajů konkrétního spotřebitele.

17. Stejným směrem se ubírá též správní judikatura. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 As 127/2024-34, zdůraznil, že částka životního minima sama o sobě nereflektuje skutečné individuální životní náklady spotřebitele a nepokrývá například reálné výdaje na bydlení, zdravotní potřeby či jiné nezbytné výdaje; trval proto na individualizovaném posouzení konkrétního spotřebitele. Nadto zdůraznil, že ačkoli má poskytovatel úvěru prostor pro samostatnou úvahu ohledně toho, jaké informace jsou dostačující, tato úvaha je omezena jednak požadovanou kvalitou informací, jednak požadavkem odborné péče poskytovatele. Informace o příjmech a výdajích spotřebitele, které nejsou doloženy, nemohou být podle Nejvyššího správního soudu spolehlivé. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, akcentoval, že soudy mají zkoumat, zda poskytovatel úvěru přesvědčivě prověřil, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit.

18. Na základě těchto východisek dospěl soud k závěru, že žalobkyně v projednávané věci svou zákonnou povinnost nesplnila.

19. Žalobkyně doložila, že při sjednání smlouvy vycházela z tvrzeného příjmu žalované 35 000 Kč, z tvrzeného příjmu ostatních členů domácnosti 25 000 Kč a z tvrzených měsíčních výdajů domácnosti 15 000 Kč. Současně provedla lustraci v registrech a vycházela z interního scoringu a výpočtu tzv. maximálního limitu splátky. Tím však její zjištění v podstatném skončila. Žalobkyně si nevyžádala žádné podklady, z nichž by bylo možné ověřit skutečnou strukturu pravidelných příjmů a výdajů žalované Neověřila konkrétní náklady na bydlení, energie, stravu, dopravu, zdravotní potřeby ani další běžné výdaje domácnosti. Neověřila ani příjem ostatních členů domácnosti, ačkoli s ním ve prospěch žalované výslovně pracovala. Formální lustrace registrů a zjištění, že žalovaná neměla negativní záznamy, nemohly samy nahradit individuální a reálné posouzení její schopnosti dlouhodobě splácet úvěr odpovídající úvěrovému rámci 80 000 Kč.

20. Soud nepřisvědčil ani argumentu žalobkyně, že skutečné výdaje mohla nahradit statistickými nebo normativními částkami. Údaje o životním minimu a normativních nákladech mohou sloužit jen jako pomocné srovnání. Nemohou bez dalšího nahradit zjištění skutečných, konkrétních a ověřených výdajů spotřebitele. Odborná péče naopak vyžaduje, aby se poskytovatel nespokojil s ničím nepodloženými tvrzeními klienta a aby jeho tvrzení ověřil alespoň v rozsahu přiměřeném povaze a výši úvěru.

21. Stejně tak soud nepokládal za významné, že žalovaná úvěr po určitou dobu splácela. Samotná okolnost, že spotřebitel po jistou dobu splátky hradil, ještě neprokazuje, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně a zákonem požadovaným způsobem posoudila jeho úvěruschopnost. Opačný přístup by vedl k nežádoucímu důsledku, že poskytovatel by mohl rezignovat na předběžné řádné posouzení a dovolávat se teprve následného chování dlužníka, byť i financovaného dalším zadlužováním. Takový závěr je v rozporu se smyslem právní úpravy chránící spotřebitele před neodpovědným úvěrováním.

22. Za této důkazní situace soud uzavírá, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nepostupovala s odbornou péčí vyžadovanou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Nezjistila a neověřila skutečné příjmy a skutečné pravidelné výdaje žalované v rozsahu odpovídajícím povaze závazku. Smlouvu proto soud posoudil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Z tohoto závěru plyne, že žalobkyně nemá nárok na uplatněné smluvní úroky, pojistné, náklady na vymáhání, smluvní pokuty ani na zákonný úrok z prodlení tak, jak je v řízní požadovala z neplatné úvěrové smlouvy. V úvahu přichází jen vypořádání poskytnuté a vrácené jistiny.

24. V předložené věci je nesporné, že žalobkyně žalované poskytla celkem částku 197 363 Kč a že žalovaná žalobkyni uhradila celkem částku 244 306 Kč. Žalovaná tedy již vrátila celou jistinu a zaplatila navíc částku 46 943 Kč. Žaloba žalobkyně na zaplacení částku 82 313,64 Kč s příslušenstvím proto není důvodná. Naopak částka 46 943, kterou žalobkyně přijala nad rámec poskytnuté jistiny, postrádá po posouzení smlouvy podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru právní důvod. Žalovaná uplatnila v řízení nárok na vrácení této částky, soud proto uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 46 943 Kč.

25. Pro úplnost soud poznamenává, že za této procesní situace nepovažoval za nutné samostatně rozhodovat o dalších dílčích námitkách žalované směřujících proti způsobu uzavření smlouvy. I kdyby totiž byla smlouva uzavřena způsobem tvrzeným žalobkyní, nemohla by žalobkyně v řízení uspět, protože její nárok odpadá již na základě výše uvedeného posouzení podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.IV. Náklady řízení26. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná byla sice ve věci úspěšná, při jednání však po poučení soudu výslovně uvedla, že náhradu nákladů řízení nepožaduje, a ze spisu ani nevyplývá, že by jí vznikly náklady, které by bylo možno přiznat. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.