27 C 12/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Holčákovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného o 75 276,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Žaloba a její doplnění1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 75 276,99 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Tvrdila, že jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalovanému téhož dne na účet uvedený ve smlouvě částku 52 000 Kč. Žalovaný se podle žalobkyně zavázal poskytnutý úvěr splatit spolu se sjednaným úrokem při nominální úrokové sazbě 70,68 % ročně ve třiceti šesti měsíčních splátkách po 3 510 Kč, splatných vždy k 19. dni kalendářního měsíce, počínaje , Anonymizováno, .

2. Žalobkyně uvedla, že účastníci uzavřeli smlouvu prostředky komunikace na dálku. Tvrdila, že smluvní dokumentaci žalovanému zaslala elektronicky a že žalovaný dokumenty potvrdil zasláním SMS zprávy s jedinečným podpisovým kódem. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovanému zaslala oznámení o schválení úvěru, které obsahovalo základní parametry úvěru a splátkový kalendář.

3. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného úvěr splácet prověřila před uzavřením smlouvy. Tvrdila, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, z dokladů o příjmech, z prohlášení žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a z dalších zdrojů. Dále uvedla, že ověřila úvěrovou historii žalovaného v Nebankovním registru klientských informací a že na základě zjištěných údajů provedla interní scoring klienta. Podle žalobkyně z tohoto posouzení vyplynulo, že žalovaný měl dostatečné volné zdroje ke splácení úvěru.

4. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný neplnil smlouvu řádně. Do zesplatnění úvěru podle ní neuhradil žádnou částku. V důsledku prodlení žalovaného se splátkami jí mělo vzniknout právo na smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 998 Kč. Tuto částku žalobkyně vyčíslila jako dvě smluvní pokuty po 499 Kč za prodlení se splátkami č. , hodnota, a 2 o délce 30 dnů. Dále jí mělo vzniknout právo na náhradu nákladů spojených s prodlením podle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 400 Kč. Tuto částku žalobkyně vyčíslila jako dvě náhrady po 200 Kč za prodlení se splátkami č. , hodnota, a 2 o délce 15 dnů.

5. Žalobkyně dále tvrdila, že se žalovaný dostal do prodlení se splátkou č. , hodnota, splatnou dne , datum, po dobu 65 dnů. Z toho dovozovala, že dne , datum, došlo podle smlouvy k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění vyčíslila novou jistinu částkou 61 107,70 Kč. Tato částka podle žalobkyně zahrnovala dosud neuhrazenou původní jistinu 52 000 Kč a úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění ve výši 9 107,70 Kč.

6. Vedle nové jistiny žalobkyně uplatnila také smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy. Tvrdila, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, pokud novou jistinu neuhradil v den zesplatnění. Žalobou požadovala smluvní pokutu za dobu od 25. 6. 2025 do dne vyhotovení žaloby ve výši 12 771,99 Kč.

7. Žalobkyně tedy v petitu požadovala zaplacení částky 62 505 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 25. 6. 2025 do zaplacení. Tato částka podle žaloby zahrnovala novou jistinu 61 107,70 Kč, smluvní pokuty podle bodu 6.1 smlouvy a náhradu nákladů podle bodu 6.2 smlouvy, přičemž žalobkyně součet těchto nároků zaokrouhlila směrem dolů na celé koruny. Dále požadovala částku 12 771,99 Kč jako smluvní pokutu podle bodu 6.5 smlouvy. Samostatně uplatnila úrok za poskytnutí úvěru z částky 52 000 Kč za dobu od 25. 6. 2025 až do dosažení částky 151 632 Kč. Tento úrok v petitu rozdělila tak, že za dobu od 25. 6. 2025 do 18. 7. 2025 požadovala úrok ve výši 70,68 % ročně, vyčíslený částkou 2 350,32 Kč, a od 19. 7. 2025 požadovala úrok ve výši 12 % ročně z částky 52 000 Kč do zaplacení, nejvýše však do doby, kdy celkový úrok od 25. 6. 2025 dosáhne částky 151 632 Kč.

8. V doplnění žaloby žalobkyně podrobněji popsala, jak před uzavřením smlouvy prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Uvedla, že z dokladů o příjmech zjistila čistý měsíční příjem žalovaného 31 000 Kč, celkové měsíční náklady 17 661 Kč a volné zdroje ke splácení po odečtení rezervy 1 000 Kč ve výši 12 339 Kč. Tvrdila, že prověřila také údaje z registrů NRKI a SOLUS, provedla interní scoring, ověřila insolvenční rejstřík, platnost dokladu totožnosti, stav případných předchozích smluv u žalobkyně a insolvenční stav zaměstnavatele žalovaného.

9. Žalobkyně zdůraznila, že při hodnocení výdajů vycházela zejména z údajů uvedených žalovaným ve formuláři hodnocení klienta. Uvedla, že žalovaný měl povinnost sdělit své výdaje pravdivě a úplně. Podle žalobkyně lze u základních osobních potřeb vycházet z částky životního minima 4 860 Kč podle zákona č. 110/2006 Sb. Tvrdila, že pokud žadatel neuvede vyšší výdaje, může poskytovatel použít tuto zákonnou paušální částku. K nákladům na bydlení žalobkyně uvedla, že žalovaný označil částku 5 146 Kč a že žalobkyně neměla k dispozici doklad o nájmu ani jiný doklad o nákladech na bydlení. Podle žalobkyně však mohla vycházet z údajů žalovaného, pokud nebyly zjevně nepřiměřené.

10. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný neuvedl žádnou vyživovací povinnost. Současně připustila, že s žalovaným měla uzavřenu souběžnou úvěrovou smlouvu, jejíž měsíční splátka činila 7 655 Kč. K ostatním výdajům žalovaného uvedla, že neměla další doklady a vycházela z prohlášení žalovaného a z údajů ve formuláři hodnocení klienta. Podle žalobkyně příjmy žalovaného převyšovaly jeho tvrzené výdaje, a proto nebylo možné dovodit, že by žalovaný nebyl schopen úvěr splácet.

11. Žalobkyně odmítla závěr, že by úvěruschopnost žalovaného neposoudila dostatečně. Namítala, že povinnost poskytovatele podle zákona o spotřebitelském úvěru nelze vykládat extenzivně. Podle žalobkyně nelze po poskytovateli požadovat stoprocentní jistotu o všech výdajích spotřebitele. Tvrdila, že poskytovatel má jen omezené možnosti ověřit údaje sdělené žadatelem. Zdůraznila, že žalovaný je svéprávný, smlouvu podepsal, seznámil se s jejími podmínkami a věděl, kolik činí měsíční splátka, kolik splátek má hradit a kolik má celkem zaplatit. Případné zatajení nebo zkreslení údajů o výdajích žalovaným podle žalobkyně nemůže vést k závěru o neplatnosti smlouvy pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti.

12. Na podporu své argumentace žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. Dovozovala z něj, že poskytovatel má zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Podle žalobkyně bylo v této věci reálné splacení úvěru prokázáno. Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, z něhož dovozovala význam údajů poskytnutých samotným žadatelem o úvěr a přiměřenou, nikoli stoprocentní, míru obezřetnosti úvěrové společnosti. Žalobkyně současně poukázala na zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, a na význam právní jistoty, obezřetnosti a dodržování smluv.

13. Žalobkyně u jednání setrvala na žalobě v nezměněném rozsahu a odkázala na svá písemná podání, včetně doplnění k posouzení úvěruschopnosti. Uvedla, že žalovaný na úvěr ničeho neuhradil, a navrhla, aby soud žalobě rozsudkem pro zmeškání v plném rozsahu vyhověl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. K úvěruschopnosti doplnila, že při posouzení vycházela z hodnocení klienta, ověřených příjmů žalovaného a z toho, že žalovaný řádně splácel předchozí úvěr od žalobkyně. K dotazu soudu uvedla, že výdaje žalovaného podrobněji neověřovala a vycházela z částek životního minima a minimálních nákladů na bydlení.II. Vyjádření žalovaného14. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání dne 17. 6. 2026 se nedostavil, ačkoli mu soud předvolání řádně a včas doručil.III. Skutková zjištění15. Z dokladu totožnosti žalovaného soud zjistil, že žalobkyně měla při sjednání úvěru k dispozici platný občanský průkaz žalovaného s jeho identifikačními údaji, podobou a podpisem držitele. Doklad byl vydán dne , datum, a platil do , datum, , tedy i ke dni uzavření smlouvy dne , datum, .

16. Z předsmluvního formuláře, návrhu smlouvy o úvěru, dodatku č. , hodnota, a oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že smluvní dokumentace se týkala úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně měla žalovanému poskytnout částku 52 000 Kč. Žalovaný měl zaplatit celkem 126 360 Kč ve třiceti šesti měsíčních splátkách po 3 510 Kč, splatných vždy k 19. dni v měsíci. Dokumentace uváděla zápůjční úrokovou sazbu 70,68 % ročně. V oznámení o schválení úvěru byla uvedena RPSN 100,17 %. Úvěr nebyl pojištěn.

17. Z předsmluvního formuláře a návrhu smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že smluvní dokumentace obsahovala ujednání o zesplatnění úvěru při prodlení se splátkou po dobu 65 dnů. Obsahovala také ujednání o smluvní pokutě 499 Kč při prodlení se splátkou po dobu 30 dnů, o náhradě nákladů 200 Kč při prodlení se splátkou po dobu 15 dnů a o smluvní pokutě 0,1 % denně z nové jistiny po zesplatnění. Dokumentace současně obsahovala ujednání, že sjednaný úrok běží i po zesplatnění úvěru až do vrácení původní jistiny, nejvýše však do částky 151 632 Kč.

18. Z dodatku č. , hodnota, soud zjistil, že smluvní dokumentace upravovala uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku. Dodatek stanovil, že žalovaný podepíše smluvní dokumentaci tak, že žalobkyni zašle SMS zprávu obsahující souhlas, své jméno a podpisový kód. Podpisový kód měl odpovídat variabilnímu symbolu platby 1 Kč, kterou žalobkyně za tímto účelem zašle na účet žalovaného.

19. Ze základních informací o klientovi, dokladu o odeslání částky 1 Kč, výpisu z logu odeslaných SMS a důkazu o přijaté SMS soud zjistil, že žalobkyně dne , datum, odeslala na účet žalovaného částku 1 Kč s variabilním symbolem , var. symbol, . Téhož dne ve 13:03 hodin zaslala žalovanému SMS zprávu, v níž ho informovala, že variabilní symbol této platby má použít jako podpisový kód pro odpovědní SMS zprávu. Dne , datum, v 15:18 hodin žalobkyně přijala z telefonního čísla žalovaného potvrzovací SMS zprávu ve znění „, jméno FO, “.

20. Z návrhu smlouvy o úvěru, dodatku č. , hodnota, , oznámení o schválení úvěru, dokladu o odeslání částky 1 Kč, výpisu z logu odeslaných SMS, důkazu o přijaté SMS a dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil průběh distančního sjednání úvěru. Žalovaný zaslal žalobkyni podpisový kód způsobem předvídaným smluvní dokumentací, žalobkyně návrh smlouvy akceptovala a dne , datum, odeslala na účet uvedený ve smluvní dokumentaci částku 52 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, .

21. Z potvrzení o příchozích úhradách na účet žalovaného soud zjistil, že žalovaný měl před uzavřením smlouvy doložené příchozí platby 35 311 Kč dne , datum, , 31 216 Kč dne , datum, , 31 760 Kč dne , datum, a 30 890 Kč dne , datum, . Tyto listiny dokládaly příjmy žalovaného v období před poskytnutím úvěru.

22. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného 31 000 Kč. Do výdajů zahrnula životní minimum 4 860 Kč, splátky u žalobkyně 7 655 Kč, náklady na bydlení 5 146 Kč a rezervu 1 000 Kč. Celkové výdaje vyčíslila částkou 17 661 Kč a volné zdroje částkou 12 339 Kč. Nová splátka posuzovaného úvěru činila 3 510 Kč měsíčně.

23. Z téhož hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně v části výdajů neuvedla žádné splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, výživného ani hypoték mimo splátku u žalobkyně 7 655 Kč. Neuvedla ani žádné ostatní výdaje žalovaného. Formulář obsahoval prohlášení, že žalovaný poskytl úplné a pravdivé údaje o své osobě, příjmech a výdajích a že žádné údaje nezatajil.

24. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací soud zjistil, že žalobkyně provedla dotaz dne , datum, ve 12:48 hodin. Výpis ukazoval, že žalovaný již měl v registru evidované úvěrové závazky v celkovém objemu 733 261 Kč a evidované úvěrové limity 279 700 Kč. Dále uváděl šest finančních institucí, u nichž žalovaný žádal o úvěr, a dluh po splatnosti 0 Kč. Podle vysvětlivek ve výpisu nešlo o měsíční splátky, ale o souhrn dosud evidovaných částek a limitů z úvěrových produktů, včetně úvěrů žalobkyně.

25. Z prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný prohlásil, že úvěr použije pro osobní potřebu a bude jej splácet z vlastních zdrojů. Dále prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy vůči třetím osobám ani státu, není proti němu vedena exekuce ani insolvenční řízení, veškeré údaje poskytnuté žalobkyni jsou pravdivé a úplné a je schopen úvěr řádně a včas splácet.

26. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně evidovala u smlouvy č. , hodnota, poskytnutou částku 52 000 Kč, datum vyplacení , datum, , celkovou nominální výši úvěru 126 360 Kč a smluvní odměnu úvěru 74 360 Kč. Dále evidovala, že žalovaný na posuzovaný úvěr neuhradil žádnou částku. Karta klienta uváděla také datum uplatnění smluvní pokuty , datum, a žalovanou sumu 62 505 Kč.

27. Z výzvy k zaplacení ze dne 20. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě splátek č. , hodnota, a 2, splatných dne , datum, . Současně ho upozornila, že při prodlení se splátkou po dobu 65 dnů dojde podle smlouvy k zesplatnění celého úvěru. Ve výzvě žalobkyně požadovala také náhradu nákladů 200 Kč a smluvní pokutu 499 Kč.

28. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru pro prodlení se splátkou po dobu 65 dnů. Ke dni zesplatnění požadovala částku 62 505 Kč. Tuto částku vyčíslila jako původní jistinu 52 000 Kč, úrok přirostlý ke dni zesplatnění 9 107,70 Kč, smluvní pokuty 998 Kč a náhradu nákladů 400 Kč, po zaokrouhlení celkem 62 505 Kč.

29. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ze smlouvy č. , hodnota, , který vyčíslila částkou 62 505 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutou 11 488,68 Kč a úrokem za poskytnutí úvěru z částky 52 000 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení.IV. Posouzení okresním soudem30. Soud nejprve posoudil právní povahu vztahu účastníků. Podle § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

31. Z návrhu smlouvy o úvěru, dodatku č. , hodnota, , oznámení o schválení úvěru, dokladu o odeslání částky 1 Kč, výpisu z logu odeslaných SMS, důkazu o přijaté SMS a dokladu o vyplacení úvěru soud dovodil, že účastníci dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru prostředky komunikace na dálku. Žalovaný zaslal žalobkyni podpisový kód způsobem předvídaným smluvní dokumentací, žalobkyně návrh smlouvy akceptovala a téhož dne odeslala na účet uvedený ve smluvní dokumentaci částku 52 000 Kč. Obsah vztahu proto odpovídá smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku.

32. Na tento vztah dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Žalobkyně vystupovala jako podnikatel a profesionální poskytovatel spotřebitelských úvěrů. Žalovaný vystupoval jako fyzická osoba mimo rámec podnikatelské činnosti. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžitý úvěr, který měl žalovaný splácet ve splátkách. Šlo proto o spotřebitelský úvěr a o smlouvu mezi poskytovatelem a spotřebitelem. Soud proto věc posoudil podle zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (zvýrazněno soudem).

34. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (zvýrazněno soudem).

35. Podle § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (zvýrazněno soudem).

36. Žalovaný sice zůstal po celé řízení pasivní, k žalobě se nevyjádřil a k jednání se nedostavil, avšak tato procesní pasivita nezbavuje soud povinnosti posoudit otázky, k nimž zákon výslovně ukládá přihlédnout i bez návrhu. Z tohoto důvodu soud nevyhověl návrhu žalobkyně na vydání rozsudku pro zmeškání. Vydáním rozsudku pro zmeškání by soud převzal skutková tvrzení žalobkyně bez posouzení otázky, zda žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru splnila zákonnou povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Takový postup by odporoval § 87 odst. 1 téhož zákona.

37. Pokud jde o samotnou povinnost žalobkyně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jejím účelem není jen ochrana spotřebitele před jeho vlastním neuváženým rozhodnutím. Tato povinnost má širší význam. Zákon ukládá profesionálnímu poskytovateli, aby před poskytnutím úvěru věcně prověřil, zda spotřebitel bude schopen nový závazek splácet ze svých pravidelných příjmů, po zohlednění nezbytných výdajů a stávajících závazků. Poskytovatel tím chrání spotřebitele před předlužením, ale současně chrání i sám sebe před poskytnutím úvěru osobě, u níž již v době uzavření smlouvy existuje reálné riziko nesplácení. Řádné posouzení úvěruschopnosti proto snižuje riziko vzniku nedobytných pohledávek, následných nákladů na vymáhání a sporů o platnost smlouvy.

38. Povinnost posoudit úvěruschopnost má také význam pro úvěrový trh a pro společnost jako celek. Pokud poskytovatelé poskytují úvěry spotřebitelům bez reálného ověření jejich schopnosti splácet, přenášejí důsledky nezodpovědného úvěrování nejen na konkrétního spotřebitele a jeho rodinu, ale také na ostatní věřitele, soudy, exekuční systém a sociální systém. Předlužení spotřebitelů vede k řetězení dalších závazků, k prodlení, exekucím, insolvencím a ke snižování schopnosti spotřebitelů hradit běžné životní potřeby. Zákonná povinnost podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má těmto důsledkům předcházet. Posouzení úvěruschopnosti proto nemá jen formální význam. Má poskytovateli umožnit kvalifikovaně rozhodnout, zda úvěr poskytne, v jaké výši, s jakou splátkou a za jakých podmínek. Pokud z dostupných informací plynou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, poskytovatel nesmí úvěr poskytnout.

39. Tento závěr odpovídá judikatuře vrcholných soudů. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že poskytovatel úvěru musí přesvědčivě zkoumat, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splatit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, vyložil, že součástí odborné péče poskytovatele je obezřetnost, která jej vede k tomu, aby se nespokojil jen s údaji tvrzenými žadatelem, ale aby požadoval jejich doložení a prověření. V rozsudku ze dne 13. 8. 2024, č. j. 9 As 127/2024-34, dále zdůraznil, že posouzení úvěruschopnosti podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru musí stát na nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informacích. Poskytovatel se nemůže spokojit jen s normativními částkami nebo neověřenými údaji, pokud má k dispozici okolnosti vyvolávající pochybnosti o skutečné finanční situaci spotřebitele.

40. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dovodil, že při neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost nemá poskytovatel nárok na sjednané úroky a poplatky. Nárok na zákonný úrok z prodlení mu vznikne až tehdy, kdy se spotřebitel dostane do prodlení s vrácením zbývající části jistiny podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; výzva věřitele sama o sobě prodlení nezakládá.

41. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně v této věci povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila. Žalobkyně sice ověřila totožnost žalovaného, zjistila jeho příjem a provedla dotaz do Nebankovního registru klientských informací. Tyto kroky však samy o sobě nepostačují. Z provedených důkazů nevyplývá, že žalobkyně dostatečně zjistila a vyhodnotila skutečné pravidelné výdaje žalovaného a jeho celkovou závazkovou situaci.

42. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti vycházela z měsíčního příjmu žalovaného 31 000 Kč. Do výdajů zahrnula životní minimum 4 860 Kč, náklady na bydlení 5 146 Kč, splátku jiné smlouvy u žalobkyně 7 655 Kč a rezervu 1 000 Kč. Celkové výdaje stanovila částkou 17 661 Kč a volné zdroje částkou 12 339 Kč. Nová splátka činila 3 510 Kč. Po připočtení nové splátky měl žalovaný podle jejího výpočtu hradit jen žalobkyni měsíčně 11 165 Kč. To je více než třetina jeho čistého příjmu.

43. Rozhodující však není jen tento poměr. Podstatné je, že výpočet žalobkyně nestál na úplném a spolehlivém zjištění výdajů a závazků žalovaného. Žalobkyně do výdajů neuvedla žádné jiné splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, výživného ani hypoték mimo vlastní splátku 7 655 Kč. Neuvedla ani žádné ostatní výdaje žalovaného. Současně měla k dispozici výpis z Nebankovního registru klientských informací, který ukazoval, že žalovaný již měl v registru evidované úvěrové závazky v celkovém objemu 733 261 Kč a evidované úvěrové limity 279 700 Kč. Výpis dále uváděl šest finančních institucí, u nichž žalovaný žádal o úvěr.

44. Tyto údaje měly žalobkyni vést k dalšímu prověření závazků žalovaného. Nešlo o nepodstatnou nebo okrajovou informaci. Výpis z registru ukazoval významný objem již evidovaných úvěrových závazků. Žalobkyně proto nemohla bez dalšího uzavřít, že žalovaný nemá žádné další měsíční splátky mimo splátku u žalobkyně. Měla si vyžádat vysvětlení údajů z registru, doložení jednotlivých závazků, jejich měsíčních splátek a způsobu jejich dosavadního plnění. Z provedených důkazů nevyplývá, že to učinila.

45. Soud nepřehlédl, že podle výpisu z registru neměl žalovaný dluh po splatnosti. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že byl schopen převzít další úvěr. Absence aktuálního dluhu po splatnosti vypovídá jen o tom, že registr v době dotazu neevidoval opožděnou platbu. Nevypovídá dostatečně o tom, jaké měsíční splátky žalovaný skutečně hradil, jakou část příjmu mu tyto splátky odčerpávaly a zda po převzetí další splátky 3 510 Kč zůstane schopen hradit běžné životní potřeby i všechny dosavadní závazky.

46. Soud nepovažuje za dostatečný ani odkaz žalobkyně na to, že žalovaný řádně splácel předchozí úvěr od žalobkyně. Předchozí úvěr byl podle tvrzení žalobkyně poskytnut v listopadu 2024 a posuzovaná smlouva byla uzavřena v , Anonymizováno, Šlo tedy jen o krátké období několika měsíců. Řádné placení jedné vlastní splátky žalobkyni samo o sobě neprokazuje, že žalovaný byl schopen dlouhodobě hradit další úvěr po dobu 36 měsíců. Naopak existence předchozí splátky 7 655 Kč zvyšovala význam pečlivého posouzení, zda žalovaný unese i novou splátku 3 510 Kč.

47. Žalobkyně namítala, že při posouzení výdajů mohla vycházet z údajů žalovaného a ze zákonné částky životního minima. Soud této argumentaci nepřisvědčil. Životní minimum může sloužit jako orientační údaj pro základní osobní potřeby. Nemůže však nahradit individuální posouzení skutečných výdajů konkrétního spotřebitele. Zákon výslovně vyžaduje posouzení na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, včetně údajů o závazcích a dosavadním plnění dluhů.

48. Soud nepopírá, že poskytovatel nemůže s absolutní jistotou zjistit každý výdaj spotřebitele. Zákon však po něm nepožaduje nemožné. Požaduje důkladné posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Poskytovatel si může vyžádat výpisy z účtu za přiměřené období, doklady o pravidelných platbách, údaje o nákladech na bydlení, doklady k dalším úvěrům a vysvětlení údajů z registrů. Jestliže má poskytovatel k dispozici údaj o vysokém objemu evidovaných úvěrových závazků, nemůže důvodné pochybnosti překlenout pouhým odkazem na prohlášení spotřebitele.

49. Žalobkyně dále zdůrazňovala, že žalovaný prohlásil pravdivost a úplnost údajů, absenci splatných dluhů, exekuce a insolvence a schopnost úvěr splácet. Ani tato prohlášení nepostačují. Povinnost posoudit úvěruschopnost ukládá zákon žalobkyni jako profesionálnímu poskytovateli. Prohlášení spotřebitele může být jedním z podkladů. Nemůže však nahradit vlastní prověření, zejména pokud jiné podklady ukazují na významný objem již existujících úvěrových závazků.

50. Žalobkyně také namítala, že případné zatajení nebo zkreslení údajů žalovaným nemůže jít k její tíži a že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání. Tento argument by mohl mít význam tehdy, pokud by žalobkyně prokázala, že žalovaný vědomě uvedl nepravdivé údaje a že žalobkyně přes řádné prověření nemohla nesrovnalosti zjistit. Taková situace zde nenastala. Žalobkyně měla již z registru informaci o vysokém objemu evidovaných úvěrových závazků. Přesto neprokázala, že by zjistila jejich měsíční dopad do rozpočtu žalovaného. Nejde tedy o přenesení následků nepoctivosti spotřebitele na poskytovatele. Jde o nesplnění zákonné povinnosti poskytovatele vyhodnotit údaje, které měl k dispozici.

51. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 238/2019 nemění závěr soudu. Žalobkyně z tohoto rozhodnutí dovozovala, že základ pro posouzení úvěruschopnosti tvoří údaje sdělené žadatelem a že po poskytovateli nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti. Soud tento obecný závěr nezpochybňuje. Ani přiměřená míra obezřetnosti však neumožňuje poskytovateli pominout konkrétní údaje z registru, které ukazují významný objem existujících úvěrových závazků.

52. Soud nepřisvědčil ani argumentu žalobkyně, že žalovaný je svéprávný, smlouvu podepsal, znal její podmínky a věděl, kolik má zaplatit. Svéprávnost spotřebitele a jeho podpis smlouvy nejsou sporné. Tyto skutečnosti však nezhojují porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost. Zákon tuto povinnost ukládá poskytovateli právě proto, aby profesionální věřitel neposkytl úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení plynou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

53. Žalobkyně dále poukazovala na zásadu právní jistoty a na zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Tyto zásady soud respektuje. V oblasti spotřebitelských úvěrů však zákon výslovně stanoví, že poskytovatel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti neplynou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Pokud poskytovatel tuto podmínku nesplní, zákon spojuje s porušením neplatnost smlouvy. Právní jistota proto nechrání smluvní nárok na úroky, pokuty a poplatky z úvěru, který poskytovatel poskytl v rozporu se zákonným standardem.

54. Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením smlouvy důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Z provedených důkazů naopak plyne, že žalobkyně vycházela z doloženého příjmu, z paušálních částek na základní potřeby a bydlení, z jedné vlastní splátky a z prohlášení žalovaného. Současně měla z registru informaci o již evidovaných úvěrových závazcích žalovaného v celkovém objemu 733 261 Kč a o evidovaných úvěrových limitech 279 700 Kč. Přesto neprokázala, že by zjistila jejich konkrétní měsíční dopad do platební schopnosti žalovaného. Z výsledku posouzení proto nemohl plynout závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

55. Smlouva o úvěru je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobkyně nemá nárok na sjednaný úrok, kapitalizovaný úrok, smluvní pokuty, náhradu nákladů spojených s prodlením ani na další smluvní sankce. Může požadovat pouze vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru.

56. Žalobkyně prokázala, že žalovanému dne , datum, poskytla částku 52 000 Kč. Z karty klienta vyplynulo, že žalovaný na posuzovaný úvěr neuhradil žádnou částku. Žalovaný v řízení zůstal pasivní a netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by soud mohl dovodit, že jeho aktuální možnosti odůvodňují delší dobu k vrácení jistiny. Soud proto uložil žalovanému povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu 52 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.

57. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. Žalobkyně nemá nárok na částku 9 107,70 Kč představující úrok přirostlý ke dni zesplatnění, na smluvní pokuty 998 Kč a 12 771,99 Kč, na náhradu nákladů 400 Kč, na zákonný úrok z prodlení z částky 62 505 Kč od 25. 6. 2025 do zaplacení ani na smluvní úrok z částky 52 000 Kč od 25. 6. 2025 až do dosažení částky 151 632 Kč. Tyto nároky žalobkyně odvozovala z neplatné smlouvy, popřípadě z prodlení s plněním, které se za daného stavu nemohlo opírat o platné zesplatnění smluvního dluhu.

58. Soud se již samostatně nezabýval přiměřeností sjednané úrokové sazby, RPSN, smluvních pokut a dalších smluvních ujednání. Tyto otázky nemohly změnit výsledek řízení. Rozhodující je neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného a z toho plynoucí omezení nároku žalobkyně jen na vrácení poskytnuté jistiny.

59. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch. Soud jí přiznal 52 000 Kč, tedy částku odpovídající poskytnuté jistině. Žalobkyně však žalobou požadovala nejen částku 75 276,99 Kč, ale také rozsáhlé příslušenství a další úrok, který v petitu uplatnila až do dosažení celkové částky 151 632 Kč.

60. Při posouzení procesního úspěchu proto soud nemohl mechanicky porovnat jen přiznanou jistinu 52 000 Kč s částkou 75 276,99 Kč uvedenou v záhlaví žaloby. Předmětem řízení byly i významné sankční nároky a příslušenství, s nimiž žalobkyně neuspěla. Žalobkyně uspěla jen se samotnou poskytnutou jistinou. Neuspěla s kapitalizovaným úrokem 9 107,70 Kč, smluvními pokutami 998 Kč a 12 771,99 Kč, náhradou nákladů 400 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 62 505 Kč a se smluvním úrokem, který požadovala až do celkového limitu 151 632 Kč.

61. Žalovaný byl naopak neúspěšný v rozsahu povinnosti vrátit poskytnutou jistinu 52 000 Kč. Úspěšný byl však v celé zbývající části, tedy ohledně smluvních úroků, sankcí, nákladů spojených s prodlením a požadovaného příslušenství. S ohledem na význam přiznané jistiny na straně jedné a rozsah zamítnutých smluvních a sankčních nároků na straně druhé soud uzavřel, že poměr úspěchu a neúspěchu je u obou účastníků v podstatě srovnatelný. Proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.