5 C 55/2026

Plný text

Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Antonínem Pektorem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalované: Jméno žalované o zaplacení 92 011,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 131,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím ročně ve výši 11,5 % od 03. 02. 2026 do zaplacení, a to vše v pravidelných měsíčních splátkách 500 Kč vždy k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení, byť jedné z nich.

II. Žaloba se z části co do zaplacení 77 879,46 Kč zákonného úroku z prodlení z 41 937,58 Kč od 04. 10. 2025 do 02. 02. 2026 a zákonného úroku z prodlení z 27 805,83 Kč od 03. 02. 2026 do zaplacení zamítá.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 02. 2026 domáhala proti žalované vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 011,21 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to distančním způsobem prostřednictvím internetové stránky , Anonymizováno, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 35 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté finanční prostředky společně s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne , datum, a konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, .

2. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované, a to na základě údajů poskytnutých žalovanou, ověření jejího příjmu, údajů získaných prostřednictvím služby informování o platebním účtu, jakož i lustrací v příslušných registrech, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru neplatných dokladů.

3. Žalobkyně dále uvedla, že žalované byl úvěr vyplácen bezhotovostně na její bankovní účet ve více tranších, a to v celkové výši 41 500 Kč. Žalovaná se podle žalobkyně zavázala zaplatit smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny a poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaná před podáním žaloby uhradila celkem částku 27 368,25 Kč, z čehož byla částka 303,51 Kč započtena na jistinu a částka 27 064,74 Kč na příslušenství; po podání žaloby již žalovaná neuhradila ničeho. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, pročež žalobkyně smlouvu vypověděla dne , datum, , o čemž žalovanou informovala e-mailem téhož dne, a žalovaná se tak dne , datum, dostala do prodlení s úhradou celého úvěru. Nárok žalobkyně sestává z jistiny ve výši 41 196,49 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 741,09 Kč, smluvního úroku ve výši 41 138,10 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 935,53 Kč, kterou žalobkyně uplatnila za prvních 90 dnů prodlení žalované, a to ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny úvěru v období od 05. 07. 2025 do 03. 10. 2025. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 41 937,58 Kč od 04. 10. 2025 do zaplacení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby soud žalobu v rozsahu přesahujícím nesplacenou část skutečně poskytnuté jistiny zamítl, neboť má za to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná. Žalovaná nezpochybnila, že na základě uvedené smlouvy čerpala od žalobkyně finanční prostředky v celkové výši 41 500 Kč, namítla však, že smlouva i proces jejího uzavírání trpí závažnými vadami. Předně namítala, že žalobkyně řádně neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť podle žalované žalobkyně nezjišťovala a neověřovala individuální příjmovou a výdajovou situaci spotřebitele, ale vycházela toliko z obecných parametrů, zejména životního minima, aniž by zohlednila konkrétní životní poměry spotřebitele. Žalovaná v této souvislosti odkázala na nálezy Finančního arbitra, sankční řízení České národní banky a soudní rozhodnutí, z nichž podle jejího názoru vyplývá, že obdobný postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů byl již opakovaně shledán nedostatečným. Žalovaná zdůraznila, že povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele představuje klíčový nástroj ochrany spotřebitele před neodpovědným zadlužováním a že porušení této povinnosti má mít za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

5. Žalovaná dále namítala, že smlouva je absolutně neplatná rovněž pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na mimořádně vysokou nákladovost úvěru. Podle žalované činila RPSN sjednaného úvěru 1 989,87 %, zatímco průměrná výše RPSN poskytovaných úvěrů v rozhodné době činila 9,25 %. Takto sjednaná cena úvěru podle žalované mnohonásobně převyšuje obvyklou cenu úvěrů poskytovaných v době uzavření smlouvy, přičemž ujednání o takto vysoké úplaty za poskytnutí úvěru je podle jejího názoru ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Žalovaná současně uvedla, že žalobkyně si takto nákladný závazek zajišťuje dalšími sankčními mechanismy, které jsou při kumulativním uplatnění a zesplatnění závazku pro spotřebitele likvidační.

6. Žalovaná současně zpochybnila samotné platné uzavření smlouvy distančním způsobem prostřednictvím elektronické komunikace. Uvedla, že podle jejího názoru nebylo žalobkyní věrohodně prokázáno, zda a jakou konkrétní smlouvu v jakém textovém znění žalovaná skutečně uzavřela a zda projevila souhlas právě s textem smlouvy, z něhož žalobkyně v řízení dovozuje své nároky. V této souvislosti žalovaná odkázala též na požadavky Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (nařízení eIDAS), na zaručený elektronický podpis.

7. Pro případ závěru soudu o neplatnosti smlouvy žalovaná navrhla, aby byl vztah účastnic vypořádán podle pravidel o bezdůvodném obohacení. Tvrdila, že dosud uhradila žalobkyni částku 11 282,53 Kč, a proto podle ní bezdůvodné obohacení na její straně činí částku 30 217,47 Kč. Ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení namítala, že v případě neplatnosti smlouvy nejde o nárok ze smlouvy o úvěru, ale o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž prodlení s vydáním zbývající části jistiny může nastat až poté, kdy bude postaveno najisto, kolik a jak má být žalovanou hrazeno, případně až v době stanovené podle možností spotřebitele. Žalovaná dále požádala, aby jí soud povolil případné plnění ve splátkách po 500 Kč měsíčně, neboť se nachází v tíživé sociální situaci, pečuje o dvouleté dítě, již nepobírá rodičovský příspěvek a její jediný příjem je tvořen příležitostnými brigádami.

8. Na den , datum, soud nařídil ústní jednání, ke kterému se nedostavila žalobkyně ani žalovaná. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. Žalovaná uzavřela dne , datum, s žalobkyní smlouvu označenou jako smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 35 300 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit v pravidelných denních splátkách spolu se smluvním úrokem ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny a poplatkem za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. První splátka byla podle smlouvy splatná dne , datum, a konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru, přehledu čerpaných částek a obsahu žaloby má soud za prokázané, že žalované byly na její bankovní účet bezhotovostními převody postupně vyplaceny finanční prostředky v celkové výši 41 500 Kč. Žalovaná ostatně samotné čerpání této částky ve svém vyjádření nezpochybnila. Z doplnění žaloby dále vyplývá, že žalovaná před podáním žaloby uhradila žalobkyni celkem částku 27 368,25 Kč, z čehož žalobkyně započetla částku 303,51 Kč na jistinu a částku 27 064,74 Kč na příslušenství. Po podání žaloby žalovaná podle tvrzení žalobkyně neuhradila ničeho. Soud proto vychází z toho, že z žalované skutečně poskytnuté částky 41 500 Kč nebyla žalobkyni vrácena částka 14 131,75 Kč.

9. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřovala příjmové a osobní poměry žalované a že ověřený měsíční příjem žalované přesahoval částku 21 000 Kč. Soud současně konstatuje, že podle evidence , právnická osoba, činily průměrné měsíční náklady u osob se základním vzděláním v roce , Anonymizováno, , snížené na 75 %, částku 12 000 Kč. V tomto ohledu žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti podhodnotila minimální měsíční výdaje žalované nejméně o 4 000 Kč. Současně však bylo s ohledem na výši ověřeného příjmu žalované a výši měsíčních nákladů spojených s úvěrem zjištěno, že žalovaná byla schopna sjednané měsíční splátky úvěru hradit. Z výpovědi smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně smlouvu vypověděla dne , datum, z důvodu prodlení žalované s úhradou splátek. Soud dále zjistil, že obvyklá úroková míra, za kterou byly podle veřejně dostupné statistiky ČNB ARAD bankami poskytovány revolvingové úvěry v srpnu , Anonymizováno, , činila 15,09 % ročně.

10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že mezi účastnicemi nevznikl platně závazek ze smlouvy o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku, byť účastnice uzavření takového závazku zjevně zamýšlely. Důvodem neplatnosti smlouvy však není nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud sice zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované podhodnotila její minimální měsíční výdaje nejméně o 4 000 Kč, neboť podle evidence , právnická osoba, činily průměrné měsíční náklady u osob se základním vzděláním v roce , Anonymizováno, po snížení na 75 % částku 12 000 Kč, avšak současně bylo zjištěno, že ověřený měsíční příjem žalované přesahoval částku 21 000 Kč. Za této situace soud dospěl k závěru, že ani při zohlednění uvedených vyšších měsíčních výdajů nebylo prokázáno, že by žalovaná nebyla schopna sjednané měsíční splátky úvěru hradit. Samotné podhodnocení výdajů v posuzovaném případě proto nevedlo k závěru o neplatnosti smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud však dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na sjednanou výši úplaty za poskytnutí úvěru. Žalovaná se ve smlouvě zavázala hradit smluvní úrok ve výši 1,07 % denně z nesplacené části jistiny, poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše a pro případ prodlení též smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž trvalo prodlení. RPSN byla u sjednaného úvěru stanovena ve výši 1 989,87 %. Takto sjednaná úplata za poskytnutí finančních prostředků je v extrémním nepoměru k obvyklé ceně obdobných úvěrů, neboť podle veřejně dostupných údajů ČNB ARAD činila v , Anonymizováno, obvyklá úroková míra revolvingových úvěrů poskytovaných bankami 15,09 % ročně. Již samotný smluvní úrok ve výši 1,07 % denně přitom odpovídá ročnímu úročení přibližně 390,55 % ročně, aniž by byly zohledněny další sjednané poplatky a sankce.

17. Soud v této souvislosti odkazuje zejména na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze rozpor ujednání o úrocích s dobrými mravy posuzovat zejména ve vztahu k úrokové míře obvyklé v době sjednání závazku, a to s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V projednávané věci sjednaný úrok mnohonásobně převyšuje nejen obvyklou úrokovou míru, ale i hranici, kterou by bylo možno považovat za ještě akceptovatelnou s ohledem na rizikovost nebankovního spotřebitelského úvěru. Soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti, které by mohly takto extrémní cenu úvěru ospravedlnit. Naopak se jednalo o standardizovaný formulářový spotřebitelský úvěr poskytovaný žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti, tedy o typový obchod mezi profesionálním poskytovatelem úvěru a spotřebitelkou.)

18. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že nároky žalobkyně byly formálně rozčleněny na jistinu, smluvní úrok, poplatek za vyplacení tranší úvěru a smluvní pokutu. Z ekonomického hlediska představují sjednaný úrok a poplatky úplatu za poskytnutí finančních prostředků. Soud proto při hodnocení přiměřenosti smluvních ujednání nepřihlížel pouze k jejich formálnímu označení, ale k jejich skutečnému hospodářskému významu. Poplatek za vyplacení tranše úvěru ve výši 1,99 % z čerpané částky nepředstavoval samostatnou individuálně poskytnutou službu spotřebitelce, ale další složku ceny úvěru. Stejně tak smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny dále zvyšovala již tak mimořádně tíživé ekonomické zatížení žalované.

19. Ujednání o úroku je pojmovým znakem smlouvy o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Soud proto zvažoval, zda lze neplatné ujednání o úroku a související ceně úvěru oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Dospěl však k závěru, že toto možné není, neboť sjednaná úplata za poskytnutí peněžních prostředků tvořila podstatnou část smluvního mechanismu a bez ní by smlouva zjevně nebyla žalobkyní uzavřena. Neplatnost ujednání o ceně úvěru proto způsobuje neplatnost smlouvy jako celku.

20. Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvního úroku, poplatku za vyplacení tranší úvěru ani smluvní pokuty. Žalované vznikla pouze povinnost vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení spočívající ve skutečně poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředcích. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované celkem částku 41 500 Kč. Žalovaná před podáním žaloby uhradila celkem částku 27 368,25 Kč. Jelikož je smlouva absolutně neplatná, nelze akceptovat jednostranné započtení převážné části těchto plateb na smluvní úroky a poplatky, neboť právě tyto nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly. Veškeré platby žalované je proto třeba započíst na vydání skutečně poskytnuté jistiny. Po odečtení částky 27 368,25 Kč od skutečně poskytnuté částky 41 500 Kč tak zbývá žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 14 131,75 Kč.

21. Pokud jde o úrok z prodlení, soud nepřiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení od 04. 10. 2025, jak požadovala v žalobě. Žalobkyní uplatněný nárok nebyl soudem shledán důvodným jako nárok ze smlouvy o úvěru, ale pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná se proto nemohla dostat do prodlení se zaplacením smluvně zesplatněného úvěru ke dni , datum, . Prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení mohlo nastat až poté, kdy byla žalobkyní k vrácení dlužné částky vyzvána a kdy se výzva mohla dostat do její dispoziční sféry. Z předžalobní upomínky a podacího lístku bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou k úhradě vyzvala před podáním žaloby. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení s vydáním dosud nevrácené části bezdůvodného obohacení dne , datum, . Od tohoto dne žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení z částky 14 131,75 Kč ve výši 11,5 % ročně do zaplacení.

22. Soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 14 131,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 03. 02. 2026 do zaplacení. Ve zbývající části, tedy co do zaplacení částky 77 879,46 Kč, co do zákonného úroku z prodlení z částky 41 937,58 Kč od 04. 10. 2025 do 02. 02. 2026 a co do zákonného úroku z prodlení z částky 27 805,83 Kč od 03. 02. 2026 do zaplacení, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.

23. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. může soud určit delší lhůtu k plnění než obecnou třídenní, popřípadě stanovit, že peněžité plnění může být splněno ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Žalovaná požádala o povolení splátek po 500 Kč měsíčně s tím, že pečuje o malé dítě, již nepobírá rodičovský příspěvek a její příjem je tvořen toliko příležitostnými brigádami. Soud přihlédl k osobním a sociálním poměrům žalované, k povaze přiznaného nároku i k výši dlužné částky, a proto jí povolil zaplatit přiznanou částku v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jedné splátky.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch pouze v nepatrné části uplatněného nároku, zatímco v převážné části byla žaloba zamítnuta. Žalované však podle obsahu spisu nevznikly účelně vynaložené náklady řízení, které by bylo možno žalobkyni uložit k náhradě. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.